Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2022 č. j. 2 To 98/2021-7109 a výroku o zabrání stěžovatelovy věci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2021 č. j. 48 T 5/2020-6616, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a označeného výroku tamtéž uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále je "krajský soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným výrokem rozsudku krajského soudu byla odsouzena skupina sedmi obžalovaných za různé podíly na rozsáhlé drogové trestné činnosti. Mimo to krajský soud podle § 101 odst. 1 a odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o zabrání věci stěžovatele, a to dvou peněžních částek (celkem 472 000 Kč), které byly získány prodejem dvou automobilů, jež orgány činné v trestním řízení zajistily v přípravné fázi. Jeden automobil byl zajištěn jako nástroj trestné činnosti a druhý jako tzv. náhradní hodnota. Podle krajského soudu je z důkazů zřejmé, že automobily ve skutečnosti vlastnil jeden z obžalovaných (bratr stěžovatele, který s ním bydlel), na kterého však nemohly být registrovány z důvodu exekucí. Ač měl nelegálních příjmů dostatek, nevlastnil žádný registrovaný majetek. Automobily však podle sledování užíval pravidelně. Přestože se stěžovatel věnoval podnikání ve Vietnamské socialistické republice, měl v České republice sedm automobilů. Stěžovatel (na rozdíl od bratra) automobily užíval pouze občasně (a to i v době, kdy byl v České republice). Někteří svědci přitom vypověděli, že automobily prodali bratrovi stěžovatelé, avšak registrace se prováděla na stěžovatele. Záznamy ze sledování bylo vyvráceno, že by stěžovatelův bratr automobily užíval tajně (proti zákazu stěžovatele). Soud tedy dospěl k závěru, že obě vozidla zakoupil obžalovaný za výnos z trestné činnosti (legální příjmy neměl).
3. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud zamítl napadeným rozhodnutím. Přitom se (v bodě 56 odůvodnění svého usnesení) ztotožnil se závěrem krajského soudu, že faktickým vlastníkem vozidel byl obžalovaný (stěžovatelův bratr), který je pořídil z prostředků za prodej drog. V takové situaci měl krajský soud rozhodnout o propadnutí vozidel. To však neučinil a státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch uvedeného obžalovaného, pročež odvolací soud nemohl tento nedostatek napravit. Přistupoval-li však krajský soud ke stěžovateli jako k zúčastněné osobě (jíž fakticky však nebyl), bylo zabrání věci ochranným opatřením podle § 101 trestního zákoníku namístě.
4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí (jakož i předchozí postup orgánů činných v trestním řízení) vykazují znaky svévole (sc. libovůle). K zajištění automobilů došlo bez řádného odůvodnění. Poté, co nebyly v autě nalezeny žádné stopy omamných látek, mělo být stěžovateli vráceno. Orgány činné v trestním řízení se však vlastnictvím automobilu a vztahu obviněných k němu dostatečně nezabývaly. Automobil nemohl být zajištěn jako náhradní hodnota. Závěr, že by automobil vlastnil jeden z obviněných, nebyl podpořen žádným důkazem. Naopak bylo prokázáno, že stěžovatel zakázal tomuto obviněnému auta používat. Soud pak rozhodl o zabrání částky, za níž byly automobily prodány, avšak nezabýval se tím, zda stěžovatel je od obviněného koupil nebo dostal. Takové zabrání věci je v rozporu se zákonem.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
7. Ústavní soud k zabrání věci podle § 101 odst. 2 trestního zákoníku uvádí, že se toto ochranné opatření ukládá, aniž by byl podstatný vztah osoby, které zabíraná věc náleží, k trestné činnosti, jejímž výnosem tato věc má být. Rozhodný je pouze vztah mezi zabíranou věcí a trestným činem. Samotné zabrání majetku osobě, která nebyla ani nebude odsouzena, přitom nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv této osoby, a to za podmínky, že jí je umožněno se proti zabrání věci efektivně bránit před soudem. Vzhledem k tomu, že zabráním věci může dojít k zásahu do vlastnických práv nevinných osob, je dále nezbytné, aby soudy vždy řádně prokázaly (a odůvodnily), zda jsou naplněny podmínky, které pro zabrání věci zákon stanoví. Těmto kritériím však napadená usnesení podle náhledu Ústavního soudu dostála.
8. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce, že k zabrání věci v dané věci došlo v rozporu se zákonem či na základě libovůle. Ačkoliv nelze přehlédnout, že oba soudy se lišily v právním názoru na to, jakým způsobem měl být zajištěný majetek postižen, z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele jde o postupy srovnatelné (resp. postup preferovaný krajským soudem dal stěžovateli jako zúčastněné osobě možnost uplatnit širší paletu procesních práv).
9. Zabrání věci tedy Ústavní soud považuje za postup ústavně souladný. Jak vyplývá ze zevrubného hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí krajského soudu, bylo v dané věci spolehlivě prokázáno, že obě uvedená vozidla byla pořízena obžalovaným bratrem stěžovatele a na stěžovatele byla pouze registrována.
10. Soudy se tedy dostatečně podrobně zabývaly tím, jaký je vztah těchto vozidel k obžalovanému. Nejde přitom o žádné nepodložené domněnky. Užívání vozidla obžalovaným bylo zjištěno nejméně ve stovce případů, a to včetně páchání trestné činnosti. Bylo tedy namístě vozidla zajistit a následně zabrat (případně uložit trest propadnutí věci, jak prosazoval vrchní soud).
11. Právní názory, které stěžovatel prosazuje v ústavní stížnosti, vychází z nepodloženého (resp. vyvráceného) předpokladu, že automobily nebyly nástrojem či výnosem z trestné činnosti. O podrobném a individuálním přístupu soudů, založeném na zevrubném hodnocení důkazů, svědčí to, že další automobil (registrovaný na jinou osobu) nebyl zabrán, neboť pravděpodobně nebyl pořízen z prostředků získaných trestnou činností.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu