Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2022 č. j. 15 To 47/2022-3038, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 8. 2022 č. j. 15 To 47/2022-3038 bylo ke stížnosti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v celém rozsahu zrušeno prvostupňové rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 6. 2022 č. j. 9 T 4/2020-2955 a bylo nově rozhodnuto tak, že podle § 92 odst. 4 trestního zákoníku a § 334 odst. 1 trestního řádu se stěžovateli započítává do trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem krajského soudu ze dne 1.
10. 2020 č. j. 9 T 4/2020-2091, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 19. 3. 2021 č. j. 15 To 6/2021-2252, poměrná část doby v délce 298 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu odsouzeného v době od 7. 11. 2019 do 24. 6. 2021. Rovněž bylo rozhodnuto, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu se stížnost stěžovatele zamítá.
3. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jak byly spočteny do vazby započítávané dny. Je přesvědčen, že mu měla být započtena do trestu celá doba, po kterou byl omezen na svobodě prostředky nahrazujícími vazbu, to jest celkem 520 dní. Provedené krácení nemá oporu v zákoně a má povahu libovůle a nepřípustné analogie trestního práva hmotného v neprospěch stěžovatele. Fakticky mu byl uložen další trest v podobě neprovedení zápočtu již vykonaného omezení podle § 73 odst. 3 trestního řádu.
4. Stěžovatel upozorňuje, že omezení, která na obviněného dopadají v souvislosti s prostředky nahrazujícími vazbu, zásadním způsobem omezují jeho možnost svobodně se pohybovat a rozhodovat o způsobu trávení svého času. Obviněný (případně odsouzený) je oprávněn opouštět svůj domov toliko za účelem vyřizování nutných záležitostí, a to v zásadě pouze takových, která jsou aprobována rozhodnutím soudu. Omezení nahrazující vazbu tak je na místě pokládat za zcela ekvivalentní ve vztahu k vazbě, a to právě i co do započítávání doby do trestu.
5. Podle stěžovatele vrchní soud pracuje s § 92 trestního zákoníku nesprávně. Ustanovení § 92 odst. 4 stanoví, že § 92 odst. 1 až 3 trestního zákoníku se obdobně užije i při započítání povinnosti stanovené podle § 73 odst. 3 trestního řádu, tedy právě povinnosti zdržovat se ve stanovený čas v určitém místě. Smyslem a účelem § 92 odst. 3 trestního zákoníku je přiměřeně a podle spravedlivé úvahy soudu provést započtení i na takové tresty, které jinak nejsou vůbec slučitelné. Bylo-li by například odsouzenému zamezeno v cestování odebráním cestovního pasu, načež by po skončení trestního řízení dostal vyměřen trest peněžitý, jen stěží lze bez zapojení uvážení soudu takové omezení úspěšně započítávat. Uvedené ustanovení ovšem zásadně nedopadá na situaci, kdy obviněnému, kterému bylo uloženo omezení náhradou za vazbu, je následně ukládán trest odnětí svobody. Započtení tohoto omezení na trest odnětí svobody možné je, ovšem je třeba postupovat podle odst. 1 obdobně jako v případě zápočtu vazby. Pojem "obdobně užijí" v odst. 4 přitom podle Legislativních pravidel vlády značí, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. V odst. 4 není odkazováno na jiná ustanovení právních předpisů a nelze tak například užívat analogii s úpravou trestu domácího vězení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je nesouhlas se způsobem použití § 92 trestního zákoníku při zápočtu povinnosti podle § 73 odst. 3 trestního řádu do uloženého trestu. Stěžovatel požaduje, aby období, po které mu byla uložena omezení pohybu podle § 73 odst. 3 trestního řádu, bylo započítáno stejným způsobem, jako by šlo o vazbu. Naproti tomu soud sice toto období započítal, avšak omezeným způsobem.
9. Konkrétně vrchní soud uvedl, že imanentním znakem pro postup dle § 92 odst. 4 trestního zákoníku by mělo být individuální posouzení okolností každého konkrétního odsouzeného a že je třeba vidět nuance v hodnocení míry omezení osoby u odsouzeného, který měl vazbu nahrazenu povinností zdržovat se v konkrétním místě jen s výjimkou zaměstnání, nutné cesty k němu a případně plnění pouze dalších uložených povinností či dříve stanovených trestů či opatření (např. návštěva probačního úředníka, plnění stanovených ochranných opatření, ambulantní léčení atd.), v kontrastu osoby stěžovatele, který v rámci povinnosti dle § 73 odst. 3 trestního řádu měl stanoveny i časy osobního volna.
Soud konstatoval, že v období od 7. 11. 2019 do 16. 4. 2020 měl stěžovatel nahrazenu vazbu dohledem probačního úředníka a povinnostmi, díky čemuž mohl být doma, na konzultaci s probačním úředníkem, v ambulantní protitoxikomanické léčebně nebo na vycházkách. V týdnu měl celkem 3 hodiny osobního volna (každou středu od 9.00 do 12.00 hodin). V období od 17. 4. 2020 do 21. 12. 2020 byly povinnosti stěžovatele upraveny soudem tak, že mohl vykonávat i zaměstnání. V období od 22. 12. 2020 do 24. 6. 2021 byly soudem upraveny podmínky týkající se jeho zaměstnání a vycházek.
S ohledem na to a na optiku vyššího komfortu domácího prostředí oproti výkonu vazby bylo podle vrchního soudu namístě tyto dny (tj. 596 dnů) započítat v přiměřeném poměru, když za přiměřený zápočet shledal polovinu a započitatelné období bylo v délce 298 dnů.
10. Nutno přiznat, že právní úprava v § 92 odst. 4 trestního zákoníku vyvolává určité otazníky, když předepisuje započíst povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu do trestu, avšak neupravuje jak přesně se tak má stát, když hovoří pouze nepříliš určitě o obdobném užití úpravy v § 92 odst. 1 až 3 trestního zákoníku. Je nicméně na obecných soudech, aby prováděly výklad právní úpravy. Sama skutečnost, že stěžovatel zastává právní názor odlišný, nedokládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Výklad zvolený vrchním soudem se přitom nejeví být nelogickým. Byť opatření dle § 73 odst. 3 trestního řádu jistě zasahují do práv obviněných, je zároveň zjevné, že tak činí výrazně méně intenzivním způsobem, než jak je tomu u vazby. Stěží lze shledat nepřiměřeným princip, že méně intenzivní zásah do osobní svobody se započítává do trestu méně a intenzivnější zásah (vazba) naopak více.
11. Stěžovatel požaduje, aby zápočet byl proveden v poměru 1:1, tedy den s omezeními nahrazujícími vazbu za den trestu. Vrchní soud si ovšem logicky povšiml, že kvalita pobytu v domácím prostředí je zcela jiná, než ve vazební věznici nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Možnosti telefonování, přístupu k informacím, přijímání návštěv, stravování, oblékání, hygieny, audiovizuální zábavy, atd. jsou ve vazbě, natož ve výkonu trestu, jasně omezeny, dokonce zakomponovány do systému kázeňských odměn a trestů, zatímco při předmětných opatřeních je tomu výrazně jinak. Vazba je započítávána k trestu jakožto k újmě. A v případě opatření nahrazujících vazbu o zásah, který by byl co do své intenzity takové újmě podoben, zjevně nejde.
12. Platná právní úprava v § 92 odst. 4 byla zavedena novelou provedenou zákonem č. 150/2016 Sb. Lze si povšimnout, že v důvodové zprávě k této novele se uvádí, že "Režim každého opatření podle § 73 odst. 3 trestního řádu s uloženou povinností zdržovat se v obydlí přitom bude jedinečný, neboť délka a denní doba stanoveného časového období trvání této povinnosti se může v konkrétním případě lišit, stejně jako množství a povaha dalších uložených přiměřených omezení a povinností, které soud může obviněnému v souvislosti s nahrazením vazby dohledem uložit. Proto byla v tomto případě zvolena obecná formulace povinnosti soudu ke shora uvedenému opatření přihlédnout, bez stanovení konkrétního započítacího poměru." Důvodová zpráva tedy výslovně předpokládá, že k započítání může docházet v určitém poměru. I tato skutečnost napovídá, že zvolený přístup vrchního soudu odpovídá úmyslu zákonodárce.
13. Za situace kdy vrchní soud své úvahy ve svém rozhodnutí vyložil, přičemž se nejeví nepřiměřenými, Ústavní soud neshledává, že by jeho postup vykazoval libovůli v rozhodování. Ústavní soud též neshledává, že by napadený postup měl povahu analogie trestního práva hmotného v neprospěch stěžovatele nebo ukládání dalšího trestu. Lze spíše uvažovat o postupu ve prospěch pachatele, kdy i takové omezení, které není vazbou a není stejné intenzity jako vazba, je určitým způsobem do uloženého trestu započítáváno.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu