Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2023 č. j. 10 Co 253/2023-338, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a A. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Tachově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2023 č. j. 7 C 83/2020-180 zamítl návrh vedlejší účastnice na zrušení její vyživovací povinnosti vůči stěžovateli stanovené rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 1. 2011 č. j. 3 C 38/2010-44 (výrok I) a uložil vedlejší účastnici povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice neprokázala podstatnou změnu poměrů ani u sebe, ani u stěžovatele. Shledal, že schopnost stěžovatele samostatně se živit je s ohledem na lehkou až středně těžkou mentální retardaci omezena a není schopen si obstarat sám životní potřeby. Okresní soud uzavřel, že částka 1 000 Kč představuje symbolickou částku, kterou lze spravedlivě požadovat.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil tak, že vyživovací povinnost vedlejší účastnice ke stěžovateli určenou rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 1. 2011 č. j. 3 C 38/2010-44 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 28. 2. 2012 č. j. 56 Co 422/2011-85 s účinností od 1. 6. 2023 zrušil a ve zbývajícím rozsahu žalobu na zrušení a snížení vyživovací povinnosti zamítl (výrok I). Tím změnil rozsudek okresního soudu ze dne 28. 1. 2011 č. j. 3 C 38/2010-44 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 28. 2. 2012 č. j. 56 Co 422/2011-85 ohledně výživného vedlejší účastnice vůči stěžovateli (výrok II). Nově vyčíslil vedlejší účastnici povinnost uhradit náklady řízení před okresním soudem (výroky III a IV) a pro odvolací řízení náhradu nákladů žádnému z účastníků nepřiznal (výrok V). Odvolací soud vyzval vedlejší účastnici k doplnění tvrzení o změně jejích poměrů a k návrhu důkazů, jelikož okresní soud vedlejší účastnici ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepoučil. Zopakoval dokazování před okresním soudem a doplnil důkazy navržené jak vedlejší účastnicí, tak i důkazy navržené stěžovatelem již v řízení před okresním soudem. Krajský soud shledal, že k podstatné změně poměrů u vedlejší účastnice došlo až od června 2023, tj. doby, v níž podstupovala lékařská vyšetření osvědčující její neschopnost pracovního zapojení, tudíž i schopnost a možnost získat peněžní prostředky. Přihlédl i k poměrům manžela vedlejší účastnice, který ji živí, a nákladům na živobytí ve Spolkové republice Německo, kde vedlejší účastnice s manželem žije. Krajský soud ve vztahu k poměrům stěžovatele vyšel z nárůstu výše invalidního důchodu. Uzavřel, že výše invalidního důchodu a částka výživného od otce stěžovatele pokryje základní potřeby stěžovatele.
4. Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, jelikož krajský soud nesprávně vyzval vedlejší účastnici ve smyslu § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení. Procesně proto pochybil, jestliže uplatnil výjimku podle § 205a písm. d) o. s. ř. Rozhodné skutečnosti podle názoru stěžovatele tvrdila již před okresním soudem, navíc vzhledem k právnímu zastoupení znala důsledky koncentrace řízení.
5. Rovněž bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na rodičovskou výchovu a péči, neboť není spravedlivé zcela zrušit vyživovací povinnost vedlejší účastnice, která si může zajistit podporu nebo dávky od státu. Stěžovatel má za to, že je ve schopnostech vedlejší účastnice nebýt závislá na příjmu svého manžela a zajistit si jiný příjem. Kromě toho ve společném jmění manželů jsou prostředky k hrazení výživného. Navíc otec svou vyživovací povinnost řádně neplní. Stěžovatel proto vztahuje na svou situaci závěry nálezu ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2306/12 (N 43/68 SbNU 433), týkající se vyživovací povinnosti k dítěti, kterému byl přiznán plný invalidní důchod.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas - s výjimkou dále uvedenou - oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V rozsahu směřujícím proti té části výroku I rozsudku krajského soudu, kterou byla žaloba zamítnuta, stěžovatel oprávněnou osobou není, neboť takto bylo rozhodnuto v jeho prospěch.
7. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, pak znamenají porušení základního práva či svobody. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
8. V obecné rovině Ústavní soud nejprve konstatuje, že poskytování výživy je projevem rodinné solidarity. Zákon tak ukládá povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost - stav odkázanosti na výživu.
9. Po seznámení se s ústavní stížností a jejími přílohami Ústavní soud neshledal ústavní stížnost opodstatněnou.
10. Krajský soud dostál všem povinnostem plynoucím z ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a jeho postupu nemá Ústavní soud co vytknout. Poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je směřována - na rozdíl od poučovací povinnosti podle § 118a odst. 4 o. s. ř. - i vůči účastníkovi, který je zastoupen advokátem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1491/2002). Ustanovení § 205a písm. d) o. s. ř. umožňuje v odvolacím řízení účastníkům splnit základní procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazy k jejich prokázání označit právě tehdy, jestliže nebyl účastník okresním soudem řádně podle § 118a odst. 1 až 3 o.
s. ř. poučen a nebyl právě pro nesplnění těchto povinností úspěšný. Absence tohoto poučení pak prolamuje zákonnou koncentraci řízení. Námitka stěžovatele již proto neobstojí. Nadto krajský soud vyživovací povinnost zrušil až od 1. 6. 2023, tedy pro období teprve po vydání rozsudku okresního soudu, nikoli zpětně ke dni podání žaloby. Pro období, o němž rozhodoval okresní soud, tedy vedlejší účastnice skutečně změnu poměrů ani v řízení před krajským soudem neprokázala. Proto také ve vztahu k řízení před okresním soudem uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli i státu náklady řízení.
Rozhodná změna nastala až v průběhu odvolacího řízení. Vzhledem k procesní situaci a elasticitě vyživovací povinnosti tudíž odvolací soud přípustně a přiléhavě přihlédl k vývoji poměrů vedlejší účastnice a stěžovatele.
11. K druhé námitce stěžovatele, týkající se vyživovací povinnosti a zajištění jeho základních potřeb, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud své rozhodnutí rovněž náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Není ani v rozporu s nálezem, na nějž stěžovatel odkazuje. Je nezpochybnitelné, že znevýhodněné dítě potřebuje pomoc po všech stránkách a důsledky postižení dítěte, tedy i vyživovací povinnost musí jít hlavně k tíži rodiče. To platí za předkladu, že to majetkové možnosti rodiče objektivně umožňují [srov. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2306/12
(N 43/68 SbNU 433)]. Krajský soud se od tohoto nálezu však neodchýlil, protože objektivitu těchto možností vedlejší účastnice - i s ohledem na množství provedených důkazů - pečlivě zhodnotil.
12. Ústavní soud připouští, že životní situace stěžovatele je nelehká, a vzhledem k omezením způsobeným jeho zdravotním postižením vlastně neměnná. Proto i sebemenší snížení příjmů se může citelně dotknout naplňování jeho základních potřeb. Krajský soud v posuzované věci však postupoval uvážlivě, byť do života stěžovatele se toto rozhodnutí promítne neblahým způsobem. To samo o sobě nemůže znemožnit obecným soudům rozhodovat v mezích zákona o vyživovací povinnosti rodičů ke stěžovateli. Ani řízení o ústavní stížnosti nemůže stěžovateli přinést výsledek, který by si přál, neboť rozhodnutí krajského soudu nevykazuje v kontextu zjištěného skutkového stavu (prokázaná ztráta schopnosti a možnosti vedlejší účastnice získat si příjem vlastní výdělečnou činností) ústavněprávní exces.
Dojde-li ke změně poměrů, může být vedlejší účastnici vyživovací povinnost znovu uložena. Současně lze vedlejší účastnici vyzvat, aby - pokud to jen trochu bude možné - stěžovateli, byť minimálními částkami nebo věcně, přispívala dobrovolně, a případně mu pomohla získat pomoc od státu či nestátních institucí.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu