Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. Č., zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem, sídlem Dýšinská 476, Praha 15 - Horní Měcholupy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 6 Tdo 643/2022-455, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2022 č. j. 10 To 199/2021-400 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. června 2021 č. j. 16 T 43/2021-295, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsoudil ji podle § 147 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v 50 denních sazbách po 200 Kč, tedy v celkové výměře 10 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku. Okresní soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozeným České kanceláři pojistitelů (dále jen "ČKP") a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "VZP") na náhradě škody konkretizované částky. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozenou VZP se zbytkem nároku na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 trestního řádu nezletilou poškozenou K. K. (dále jen "nezletilá poškozená") s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle okresního soudu se stěžovatelka dopustila uvedeného přečinu tím, že dne 6. 9. 2020 ve 13:45 hodin, v obci S., ve směru jízdy od obce K., řídila osobní automobil Renault Espace, při čemž porušila povinnosti vyplývající z § 4 písm. a) a b), § 5 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. f) a § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v rozhodném znění, tím, že jela v obci rychlostí 62 až 66 km/hod., nedbala zvýšené opatrnosti vůči nezletilé poškozené pohybující se na koloběžce vpravo souběžně ve stejném směru jízdy na přilehlém chodníku, a poté, co nezletilá poškozená vjela na přechod pro chodce před přijíždějící vozidlo, do ní narazila, a způsobila jí tak difúzní axonální poranění mozku, oboustrannou kontuzi plic, kontuzi laloku jater, zlomeninu horního a dolního raménka kosti stydké vlevo, zlomeninu obratle S1 a otřes mozku, což si vyžádalo její hospitalizaci od 6. do 30. 9. 2020 a dále po propuštění z nemocnice chůzi o berlích s mírným zatěžováním nejméně do 19. 10. 2020.
3. O odvoláních stěžovatelky a nezletilé poškozené proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 8. 2021 č. j. 10 To 199/2021-320 tak, že ho podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a trestní věc stěžovatelky pro výše popsaný skutek, jímž měla spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, postoupil k projednání ve správním řízení Městskému úřadu v Ř. Podle § 256 trestního řádu odvolání nezletilé poškozené zamítl.
4. K dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 11. 2021 č. j. 6 Tdo 1215/2021-358 a přikázal uvedenému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Poté krajský soud napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil rozsudek okresního soudu a podle § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se podle jeho zjištění dopustila skutkem popsaným shodně se skutkovou větou rozsudku okresního soudu, a odsoudil ji podle § 147 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v 50 denních sazbách po 200 Kč, tedy v celkové výměře 10 000 Kč, dále ji uložil povinnost zaplatit poškozeným ČKP a VZP na náhradě škody konkretizované částky. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozenou VZP se zbytkem nároku na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 trestního řádu nezletilou poškozenou s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
7. Stěžovatelka namítá, že měla být s ohledem na neobjasněnost rozhodných skutkových okolností svého jednání zproštěna obžaloby. Zpochybňuje skutkový závěr soudů o rychlosti jízdy svého vozidla a poukazuje na rozdílné závěry ve vyhotovených znaleckých posudcích. Trestní řízení podle ní trpí vadou, nebyl-li zpracován revizní znalecký posudek. Dále poukazuje stěžovatelka na kritérium nedbalosti, tj. zachování určité míry opatrnosti, a dovozuje, že skutkové okolnosti před nehodou nenasvědčovaly tomu, že by měla snížit rychlost na 35 km/hod., při níž by byla schopna nehodě zabránit. Soudy na ní kladly nepřiměřené požadavky o maximální objektivní míře opatrnosti. Navíc v podstatě nutí řidiče motorových vozidel, aby v situaci, kdy se bude na chodníku souběžně s jízdou řidiče pohybovat dítě na koloběžce, okamžitě stiskli brzdový pedál bez ohledu na "zadní provoz" a vyčkávali, co vlastně dítě udělá, tj. zda se nerozhodne náhle vstoupit do vozovky. S poukazy na judikaturu [zejména nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2065/15 (N 96/81 SbNU 565)] připomíná, že již Nejvyšší soud byl povinen reagovat na procesní situaci tzv. extrémního nesouladu, jejíž existenci shledává v posuzované věci, neboť skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou nesprávná, neúplná a hrubě zkreslená, což se stalo v důsledku nerespektování § 2 odst. 6 trestního řádu.
8. K rozhodování o ústavnosti rozsudku okresního soudu, který zrušil krajský soud, není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé).
9. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud konstatuje, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; nedostatek takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
14. Stěžovatelka brojí zejména proti závěrům obecných soudů o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu a dokazování k nim.
15. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vymezil celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04
(N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila.
17. Druhou skupinu vad tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, a jednak o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ).
18. Třetí skupinu vad důkazního řízení, relevantních z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v takovém stupni nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255)].
19. K těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelčiny námitky, že soudy nedocenily rozdílné závěry obou znalců a nepřistoupily k zadání revizního posudku, v důsledku čehož učinily nesprávné závěry též o naplnění objektivní i subjektivní stránky předmětného přečinu.
20. Podle zjištění krajského soudu z provedeného dokazování vyplynulo, že nezletilá poškozená se jako účastnice silničního provozu chovala krajně nezodpovědně a v rozporu s požadavky elementární opatrnosti, které lze po dítěti jejího věku, pohybující se v provozu na pozemních komunikacích bez doprovodu dospělých osob, požadovat. Jejímu spoluzavinění proto odpovídá míra 40 %. Je tedy patrné, že krajský soud nepřistupoval k věci jednostranně a bez snahy o objektivní pohled na věc. Současně však na základě znaleckého dokazování, výpovědi svědka M.
D., ale i výpovědi samotné stěžovatelky, dospěl k závěru, že za situace, kdy viděla poškozenou, o níž "ze strnulosti při jízdě na koloběžce dovodila, že je zamyšlená a nevěnuje pozornost okolí", a věděla, že se obě blíží přechodu pro chodce, měla a mohla na uvedenou situaci včas reagovat, tzn. preventivně přizpůsobit rychlost své jízdy tomu, aby mohla odvrátit eventuální střet s nezletilou poškozenou (srov. též § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu), rozhodla-li by se, jak se ostatně i stalo, překonávat v daném místě vozovku.
21. Vyslovuje-li se stěžovatelka, že měl být vyhotoven revizní posudek, nedoceňuje, že krajský soud vycházel zejména ze znaleckého posudku Ing. Ctirada Pinkase, Ph.D., nikoli odborného vyjádření opatřeného otcem nezletilé poškozené.
22. Podle Ústavního soudu se krajský soud vypořádal s námitkami stěžovatelky ústavněprávně konformním způsobem. Jinými slovy, možnost předvídat, že desetileté dítě na koloběžce vjede na přechod, nebyla krajským soudem hodnocena svévolně.
23. Obecné soudy se nedopustily excesu ani při použití § 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, který stěžovatelce ukládal dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem. Nezpronevěřily se přitom nosným důvodům judikatury Ústavního soudu, včetně nálezu sp. zn. III. ÚS 2065/15 , který vychází ze zcela odlišné situace (trestní odpovědnost řidiče, jemuž dítě volně se pohybující po parkovišti vběhlo za vozidlo při couvání).
24. Ani stěžovatelčiny námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou opodstatněné. Nejvyšší soud postup soudů nižších stupňů podrobil přezkumu, přičemž žádných pochybení neshledal, a rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatelky na "spravedlivé" soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
25. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelce. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině, která byla prokázána na základě provedených důkazů, jež byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních napadených rozhodnutí, tedy rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu