Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021 sp. zn. 2 To 100/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2020 sp. zn. 1 T 1/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2963/21
.
1. Dne 28. 7. 2021 přijal v této věci Nejvyšší soud usnesení sp. zn. 8 Tdo 718/2021, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud uvedeným usnesením rozhodl v řízení, v němž jako členka senátu 8 Tdo zasedala a rozhodovala manželka soudce Pavla Šámala, soudkyně Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová.
2. Vzhledem k tomu, že by - jak soudce Pavel Šámal uvádí ve svém přípisu ze dne 15. 11. 2021 - s ohledem na tuto skutečnost objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina").
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala ke shora uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí rozhodnutí o stěžovatelem podaném dovolání v dané věci, proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2021 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 2963/21
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu
5. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že stěžovatel byl odsouzen podle přísnějšího ustanovení zákona [podle § 183 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku namísto § 185 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku], aniž by byl o takové možnosti poučen, jak požaduje trestní řád. K tomu Nejvyšší soud především uvedl, že stěžovatel nebyl pravomocně odsouzen podle § 185 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neboť odvolací soud kvalifikaci jeho jednání změnil tak, že zcela odpovídala podané obžalobě. Navíc vzhledem ke konání dvou veřejných zasedání měl stěžovatel dostatek prostoru připravit a prezentovat svou obhajobu proti údajně přísnější kvalifikaci jeho jednání. Žádné pochybení Nejvyšší soud neshledal ani v posouzení splnění podmínky využití bezbrannosti poškozené, jak je provedly soudy nižších stupňů.
6. Stěžovatel namítá, že v důsledku neústavního postupu soudů neměl možnost být přítomen projednání své věci a účinně se hájit. Stěžovatel se nemohl účastnit výslechu poškozené a následně nebylo stěžovateli umožněno klást poškozené dotazy, které byly bez dostatečného důvodu odmítnuty. Strana obžaloby tak mohla poškozenou vyslechnout, strana obhajoby však nikoliv. Sama poškozená se chtěla k věci vyjádřit a před soudem vystupovala ve věku blízkém dospělosti. Obhajobě tak nebyla umožněna otázka, zda poškozená sváděla stěžovatele (případně jak často), pro její neohleduplnost. Stěžovatel vypovídal, že ho poškozená svlékáním a provokacemi často sváděla k intimním aktivitám. Tato otázka směřovala k posouzení míry bezbrannosti poškozené jako významné skutečnosti pro právní kvalifikaci. Dále byla znemožněna otázka, zda poškozená žije se svým přítelem plnohodnotným sexuálním životem, opět pro její neohleduplnost. Jejím smyslem bylo zjistit relevantní skutečnost, jaké následky údajné vytýkané jednání na poškozené zanechalo. Nadto rovněž otázky obžaloby zasahovaly do intimní sféry poškozené (například otázka, jaké měla znalosti ze sexuální výchovy). Další pro nadbytečnost zamítnutá otázka se týkala toho, na jaké housle poškozená hraje. Smyslem této otázky bylo zjistit, zda poškozená hraje na mistrovské housle, zakoupené jí stěžovatelem (a babičkou poškozené), nikoli vyvolání viny, nýbrž jednak prokázání toho, že stěžovatel o vnučku kvalitně pečoval, a dále stanovení hodnoty darů, které poškozené věnoval jako dílčí kompenzaci (pro účely adhezního řízení). Z totožných důvodů byla relevantní rovněž zamítnutá otázka, kdo financoval hudební vzdělání poškozené. Dále bylo obhajobě znemožněno (pro údajnou neohleduplnost a vyvolání pocitu viny) položit dotaz, zda se stěžovatel poškozené omluvil a poskytl jí nějakou satisfakci. Tato otázka měla vyvrátit tvrzení obžaloby, že stěžovatel se k věci nedostatečně postavil a neuznal svou vinu. Konečně obhajobě bylo znemožněno položit (pro neohleduplnost) dotaz, zda poškozená ví, že má u stěžovatele housle, které jí chce s omluvou darovat. Jako u předchozích dotazů měla být tato skutečnost zvažována při výměře trestu a stanovení adhezního výroku. Nutnosti provést výslech poškozené bez přítomnosti stěžovatele nenasvědčovala žádná skutečnost. Žádná ze zúčastněných osob nevyjádřila žádné obavy ani ohrožení poškozené.
7. Dále stěžovatel namítá, že nebyl poučen o možnosti změny právní kvalifikace k jeho tíži. Tím pádem se k této skutečnosti nemohl ani vyjádřit a předložit relevantní důkazy. Podle § 225 odst. 2 trestního řádu lze obžalovaného uznat vinným podle přísnějšího ustanovení zákona pouze po takovém poučení. Odvolací soud sám podle stěžovatele nemůže tuto právní vadu napravit. Stěžovatel tím byl zbaven dvojinstančního řízení a možnosti se náležitě hájit před nalézacím soudem, kde je těžiště důkazního řízení. Vrchní soud se tím dopustil petrifikace nezákonnosti. Dále stěžovatel namítá, že ve veřejném zasedání před vrchním soudem nebyla obhajobě dána možnost vznést konečný návrh. Stěžovateli bylo pouze uděleno tzv. právo posledního slova.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je po odstranění vad plné moci svého právního zástupce právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku městského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
9. Toliko pro úplnost se dodává, že stěžovatel sice výslovně nenavrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jeho námitky však obsahově směřují i vůči tomuto rozhodnutí, proto je Ústavní soud vzal v úvahu a přezkoumal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 se zohledněním rozsudku Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
11. Ústavní stížnost se opírá o dvě skupiny námitek. První představuje polemiku s názorem městského soudu o (ne)přípustnosti některých otázek, položených poškozené při jejím výslechu. Tyto námitky jsou podle Ústavního soudu zjevně neopodstatněné. Městský soud, jehož postup aprobovaly i vyšší soudy, logicky a přesvědčivě u každé otázky vysvětlil důvody, pro něž považuje její položení za nadbytečné (zejména, že odpověď již zazněla, anebo se netýká předmětu trestního řízení) nebo nevhodné (zejména pro její návodnost).
K jeho úvahám nemá Ústavní soud co dodat, neboť všechny splňují ústavní požadavky na odůvodnění procesního postupu soudů. Nadto je potřeba uvést, že otázky, které byly nevhodně formulovány, soud poškozené položil jinak formulované (to platí zejména pro otázky týkající se chování poškozené při samotné činnosti). Skutečnost, že poškozená sama byla ochotna vypovídat a proti jejímu výslechu neprotestovali ani znalci, neznamená, že je přípustné položit nezletilé oběti sexuálního deliktu jakoukoliv otázku.
Je zásadně na uvážení obecného soudu uchránit zvlášť zranitelnou oběť od necitlivých nebo nadbytečných otázek, nezasahuje-li tím nepřiměřeně ostatní zásady trestního řízení. K tomu však v dané věci nedošlo. Obhajobě bylo umožněno své dotazy položit a jejich nepřipuštění bylo následně podrobeno přezkumu, který byl zopakován u soudů vyšších stupňů. O porušení práva na obhajobu tak nelze hovořit. K možnosti provést výslech poškozené v nepřítomnosti stěžovatele se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, na jehož závěry lze rovněž bezezbytku odkázat.
12. Odmítnout je nutno rovněž námitku týkající se protizákonného zpřísnění právní kvalifikace stěžovatelova jednání městským soudem. Důvodem je skutečnost, že právní kvalifikace stěžovatelova jednání, již učinil městský soud, byla vrchním soudem změněna a stěžovatel byl pravomocně odsouzen za spáchání toho zločinu, jak byl kvalifikován v obžalobě. Podle Ústavního soudu nebrání nic tomu, aby vrchní soud mohl případné pochybení městského soudu napravit, neboť nejde o přehodnocování skutkových závěrů nalézacího soudu.
13. Námitku neudělení slova ke vznesení konečného návrhu považuje Ústavní soud za obecnou, bez reálného promítnutí do stěžovatelových ústavních práv. Přitom byla stěžovateli dána možnost využít práva tzv. posledního slova. Dále ani sám stěžovatel neuvádí, jak se toto tvrzené pochybení projevilo v jeho procesních právech (např. zda chtěl nebo mohl vznést odlišný návrh než v písemném odvolání, v němž napadl všechny výroky rozsudku městského soudu). Podle Ústavního soudu tak šlo nanejvýš o procesní pochybení v řízení, které nemělo potenciál se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku městského soudu jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, pročež jej odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
15. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. IV. ÚS 2963/21-24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu