Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti II., III. a IV. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2024 č. j. 22 Co 56/2024-437, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a státní příspěvkové organizace Fakultní Thomayerova nemocnice, sídlem Vídeňská 800, Praha 4 - Krč, a obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení II., III. a IV. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, ve spojení s porušením jejího základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala uložení povinnosti první vedlejší účastnici zaplatit částku 250 000 Kč za porušení jejích osobnostních práv. Obvodní soud žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 20. 11. 2023 č. j. 30 C 145/2020-357 zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až IV. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, které městský soud shledal částečně důvodným, a proto v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 75 000 Kč, jinak ho potvrdil (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice částku 6 081 Kč (III. výrok) a oběma vedlejším účastnicím uložil povinnost zaplatit České republice společně a nerozdílně částku 6 081 Kč (IV. výrok). Výroky o náhradě nákladů řízení odůvodnil zjištěním, že stěžovatelka žádala o odčinění újmy způsobené dvěma relativně samostatnými jednáními první vedlejší účastnice a byla úspěšná jen s jedním požadavkem, proto je výsledek sporu pro obě strany srovnatelný, takže žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a s ohledem na to poměrně rozdělil náklady vzniklé státu.
4. Z veřejně dostupných zdrojů (https://infosoud.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku městského soudu bylo podáno dovolání; k dotazu Ústavního soudu sdělil Nejvyšší soud, že dovolání podala stěžovatelka a dosud o něm nebylo rozhodnuto.
5. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výrokům rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení. Je přesvědčena, že základ její žaloby byl důvodný, a proto jí měl městský soud přiznat náhradu nákladů řízení v plné výši v souladu s judikaturou Ústavního soudu; nesmí být sankcionována za to, že se městský soud neztotožnil jen s výší požadovaného zadostiučinění. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339). Odůvodnění výroků o náhradě nákladů řízení městským soudem považuje stěžovatelka za nedostatečné, neboť byla úspěšná se svojí žalobou o odškodnění újmy způsobené významnějším zásahem první vedlejší účastnice (neposkytnutí péče). Stěžovatelka rovněž nevidí důvod, proč by měla hradit náklady na pořízení znaleckého posudku, neboť posudek se týkal právě otázek, ve kterých byla stěžovatelka se žalobou úspěšná. Navíc městský soud sice náhradu nákladů za znalecký posudek rozdělil na polovinu, ovšem nezohlednil, že stěžovatelka již během řízení zaplatila zálohu na jeho vypracování ve výši 4 000 Kč.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
7. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí nebo zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio [např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci [srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
8. Jak uvedeno výše, stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu obsahujícímu napadené výroky dovolání, avšak řízení o něm ještě nebylo skončeno. V této souvislosti nelze přehlédnout, že kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku o věci samé, ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení (§ 243e zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se městský soud opět zabýval věcí samou a při rozhodování o ní přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Přezkoumával-li by Ústavní soud napadené výroky před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18 či usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19 ).
9. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost (při splnění ostatních procesních předpokladů řízení) bude přezkoumatelná Ústavním soudem. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti přesvědčivě nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2025
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj