Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupené Mgr. Robertem Pešou, advokátem, sídlem Příkop 843/3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2022 č. j. 9 To 311/2022-23a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2022 č. j. 70 Nt 1950/2022-16, za účastiKrajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno (dále jen „policejní orgán“) ze dne 8. 12. 2021 č. j. NPC-984-257/TČ-2021-2200E5 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky, I. L. a I. J. pro jednání, v němž lze spatřovat spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.
3. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen „městský soud“) ze dne 10. 12. 2021 sp. zn. 70 Nt 3645/2021 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 9 To 4/2022 byla stěžovatelka vzata do vazby podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu.
4. Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen „krajské státní zastupitelství“) ze dne 8. 3. 2022 sp. zn. 1 KVZ 59/2021 bylo rozhodnuto o tom, že pominul důvod vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu.
5. Usnesením městského soudu ze dne 13. 4. 2022 sp. zn. 70 Nt 1930/2022 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 19. 5. 2022 sp. zn. 9 To 161/2022 bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelka ponechává ve vazbě za současného nepřijetí jejího písemného slibu a záruky za její další chování předložené její matkou.
6. Usnesením policejního orgánu ze dne 17. 6. 2022 č. j. NPC-984-533/TČ-2021-2200E5 bylo rozšířeno trestní stíhání stěžovatelky pro podezření ze spáchání dalších dílčích útoků pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
7. Dne 3. 8. 2022 byl městskému soudu doručen návrh státního zástupce krajského státního zastupitelství na rozhodnutí o dalším trvání vazby stěžovatelky, jemuž městský soud vyhověl s odůvodněním, že je dán důvod vazby útěkové, neboť stěžovatelka je ohrožena trestní sazbou od 10 do 18 let trestu odnětí svobody, dále předmětná trestná činnost měla přeshraniční a konspirační prvek, neboť stěžovatelka opakovaně vyjížděla páchat trestnou činnost do Srbské republiky, dále druh stěžovatelky, obviněný L., má mít vazby v Chorvatské republice. Jde-li o důvod vazby předstižné, městský soud uzavřel, že stěžovatelka má zkušenosti s drogami již od třinácti let, z let 2014 až 2020 má tři záznamy v rejstříku trestů a nedoložila dostatečný legální příjem. Městský soud proto napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatelky o propuštění z vazby z důvodu trvání vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu, podle § 73 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu a contrario nepřijal písemný slib jako náhradu za vazbu a současně nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka.
8. Stěžovatelka napadla usnesení městského soudu stížností, kterou krajský soud napadeným usnesením jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, neboť se plně ztotožnil s argumentací městského soudu.
9. Stěžovatelka uvádí, že soudy neuvádějí, z jakých důkazů čerpají svá zjištění, zejména o jejích domnělých vazbách na Srbskou republiku. Dovozovat vazby na zahraničí z pouhé skutečnosti, že stěžovatelka Srbskou republiku několikrát navštívila a pobývala tam v hotelech, je nepřípadné. Tímto způsobem by bylo možno dovozovat vazby na každou zemi, kam osoba jede na dovolenou. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pevné vazby má naopak v České republice, kde celý svůj život žije, provozovala zde wellness služby a zázemí by zde měla zajištěno u své matky v Brně. Své závěry tak soudy činí na základě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
10. Jde-li o vazbu útěkovou, stěžovatelka namítá, že městský soud nesprávně uvádí, že útěková vazba je sama o sobě odůvodněna toliko hrozbou trestu odnětí svobody v délce alespoň osmi let. Judikatura Ústavního soudu tuto argumentaci totiž odmítá [např. nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)]. Stěžovatelka taktéž zmiňuje nutnost existence tzv. zesílených vazebních důvodů, což v její věci dáno není a soudy tyto důvody ani nezkoumaly, resp. nezjišťovaly, zda vůbec existují.
11. Stěžovatelka dále brojí proti vazbě předstižné. Nesouhlasí s argumentací soudů uvedenou v napadených usneseních a opět ji považuje za extrémně rozpornou s provedeným dokazováním. Stěžovatelka zejména předložila příslib zaměstnání, který by jí zajistil dostatečný legální příjem. Připouští, že v minulosti byla zadlužená, nicméně to nelze spojovat s jejími budoucími možnými výdělky v zaměstnání. Bez práce stěžovatelka své dluhy umořit nemůže. Stěžovatelka dále uznává, že v minulosti užívala drogy, nicméně ve výkonu vazby pravidelně využívá služeb společnosti Podané ruce o. p. s. a v současnosti je již její postoj k užívání drog negativní. Tuto skutečnost stěžovatelka doložila Zprávou o spolupráci s klientkou od společnosti Podané ruce o. p. s.
12. Stěžovatelka dále uvádí, že v jejím případě by na základě shora uvedených argumentů plně postačovalo uložení alternativních opatření vazbu nahrazujících.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
15. Ústavní soud souhlasí s argumentací stěžovatelky, že hrozba vysokým trestem nemůže být jediným důvodem pro vzetí do vazby, natož pak pro její další trvání. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že vazební detence trestně stíhané osoby při hrozícím vysokém trestu podle § 67 písm. a) trestního řádu nemusí být vždy namístě, resp. specifické okolnosti věci v relaci k váze a průkaznosti argumentů svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného druhu u obviněného, tedy silnýmidůvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)]. Opačný výklad by ostatně odporoval znění zákona i samotnému smyslu předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu musí teprve vést – na základě konkrétních skutečností – k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [viz též nález ze dne 17. 1. 2002 sp. zn. I. ÚS 432/01
(N 8/25 SbNU 55)].
16. Ústavní soud se tedy zaměřil na posouzení, jaké konkrétní skutečnosti zakládají důvodnou obavu z útěku stěžovatelky, a dospěl k závěru, že je u ní dáno několik důvodů (na základě hrozby vysokého trestu ve výměře 10 až 18 let odnětí svobody), které odůvodňují další trvání vazby. Stěžejní je skutkové zjištění, že stěžovatelka opakovaně vyjížděla páchat trestnou činnost do Srbské republiky, její partner, spoluobviněný L. má podle jejího vlastního vyjádření vazby v Chorvatské republice. Jde-li o tzv. zesílený vazební důvod, v posuzované věci je to zejména rozšíření trestního stíhání pro další skutky předmětného pokračujícího zvlášť závažného zločinu. Tyto skutečnosti ve spojení s reálně hrozícím vysokým trestem vedly soudy k tomu, že stěžovatelku ponechaly nadále ve vazbě. Ústavní soud se s jejich závěry ztotožňuje.
17. Jde-li o důvod tzv. vazby předstižné, z dosud zjištěných skutkových okolností vyplývá, že stěžovatelka neměla dostatečný legální příjem, který by zajistil její životní potřeby, je osobou, která má zkušenosti s omamnými látkami již z dětství a existuje důvodné podezření, že dosud drogy užívá (jak vyplývá z několika svědeckých výpovědí a částečně i z výpovědi stěžovatelky). Soudy dovodily, že za takové situace, při současném zohlednění bohaté trestní minulosti stěžovatelky, je naplněn důvod tzv. vazby předstižné, jejímž účelem je zabránit obviněné v dalším páchání trestné činnosti. Ústavní soud považuje závěry soudů i jde-li o naplnění důvodu tzv. vazby předstižné za přezkoumatelné a ústavně souladné.
18. Ústavní soud pro úplnost dodává, že podmínkou sine qua non při posuzování zákonnostivazby je i trvání důvodného podezření, že vazebně stíhaná osoba spáchala trestný čin, což je vyjádřeno v dovětku § 67 trestního řádu (zákon totiž vyžaduje, aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný). Musí tedy jít o konkrétní skutečnosti, které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodněné podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán a že ho spáchal právě obviněný. Tyto okolnosti jsou v posuzované věci taktéž dány, když městský soud se naplněním znaku důvodného podezření věnoval v bodě 11 napadeného usnesení.
19. Další námitka stěžovatelky poukazuje na alternativní zajišťovací prostředky, jejichž použitíby podle jejího názoru bylo dostatečné k zajištění účelu vazby. Ústavní soud v této souvislosti ustáleně judikuje v tom smyslu, že obecné soudy, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, jsou povinny svědomitě posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným prodosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak [viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96
(N 88/6 SbNU 145)]. K tomu lze doplnit i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž soudy rozhodující o vazbě by měly věnovat pozornost i možnému přijetí institutů nahrazujících vazbu, které by dostatečně zajistily přítomnost osoby na hlavním líčení. S návrhy obhajoby v tomto směru by se měly náležitě vypořádat (viz rozsudek ve věci Jarzynski proti Polsku, stížnost č. 15479/02, nebo rozsudek ve věci Fešar proti České republice, stížnost č. 76576/01).
20. Z napadených rozhodnutí lze seznat důvody, pro které soudy nepovažují alternativní opatření nahrazující vazbu za přiměřená. Soudy považují vazební důvody v případě stěžovatelky za natolik silné, že by přijetí písemného slibu, který je nejméně invazivním institutem, postačovat zjevně nemohlo. Jde-li o dohled probačního úředníka, ani v tomto případě by dohled, který probíhá v určitých intervalech, nemohl zabránit případnému útěku stěžovatelky, resp. pokračování v trestné činnosti.
21. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu