Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mart s.r.o., se sídlem třída Bří Čapků 2857/4, Hodonín, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 23 Cdo 2559/2017-189 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2017 č. j. 8 Co 607/2016-160, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky částečně jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. a částečně jako vadné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Konstatoval, že stěžovatelka nedostála požadavku na konkretizaci otázky hmotného nebo procesního práva a ustálené rozhodovací a judikaturní praxe, od níž se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) a ani nepopsala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když tento požadavek je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolací soud uvedl také řadu vlastních judikátů, které argumentaci stěžovatelky nepřisvědčily nebo svědčily o nutné podmínce přípustnosti dovolání. Zdůraznil, že stěžovatelčina argumentace spočívala v pouhé polemice se závěry odvolacího soudu, navíc tyto závěry nesprávně interpretovala. Uzavřel s tím, že stěžovatelčin jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu a nesouhlas s jeho procesními postupy však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud připomíná, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak. Stěžovatelka se však i v ústavní stížnosti uchyluje především k polemice se závěry odvolacího i dovolacího soudu, přičemž však nenaplňuje požadavky na naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to navíc za situace, kdy dovolací soud je vázán (obsahovým vymezením) uplatněných dovolacích důvodů.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ). Ústavní soud též připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z citovaného stanoviska Ústavního soudu dále vyplývá, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu