Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Štěpánky Jedličkové, Petra Matase a Lukáše Stehna, zastoupených JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2023 č. j. 29 ICdo 49/2022-612, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2021 č. j. 104 VSPH 584/2021-579 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22.
dubna 2021 č. j. 56 ICm 548/2014-546, ve znění opravného usnesení ze dne 12. dubna 2022 č. j. 56 ICm 548/2014-610, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AB insolvence, v. o. s., sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1 - Nové Město, insolvenční správkyně dlužníka Petra Stehna, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na ochranu vlastnictví a majetku zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení určil (i s ohledem na právní závěry obsažené ve dřívější rozsudku Nejvyššího soudu v dané věci ze dne 23. 10. 2018 č. j. 29 ICdo 106/2016-306), že ve výroku specifikovaná darovací smlouva, kterou dlužník převedl konkretizované nemovité věci na právní předchůdkyni stěžovatelů, je neúčinná (I. výrok) a stěžovatelům uložil společně a nerozdílně povinnost nahradit náklady řízení (II. až IV. výrok). Vyhovující výrok odůvodnil krajský soud zjištěním, že se stěžovatelům nepodařilo vyvrátit domněnku, že dlužník byl k datu uzavření darovací smlouvy v úpadku, darovací smlouva je právním jednání bez přiměřeného protiplnění, a tudíž neúčinným.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění rozsudku vrchní soud odkázal na skutková zjištění i právní závěry učiněné krajským soudem a potvrdil závěr, že stěžovatelé neprokázali, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku. Podle vrchního soudu dospěl krajský soud k tomuto závěru mimo jiné na základě skutečnosti, že v dané věci oslovení soudní znalci nemohli vzhledem k absenci účetnictví zpracovat kompetentní znalecký posudek, což byl jeden z důvodů, proč se stěžovatelé v řízení ocitli v důkazní nouzi a nepodařilo se jim tak vyvrátit právní domněnku, kterou zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, staví do méně výhodné pozice osoby dlužníku blízké, což v dané věci znamená, že úkon dlužníka spočívající v uzavření darovací smlouvy byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku nebo daný úkon k jeho úpadku vedl.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud neshledal přípustným, a proto ho napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé v dovolání ve skutečnosti zpochybňovali jen skutkový závěr soudů nižších stupňů, podle něhož (vzdor poučení soudem) nevyvrátili domněnku o úpadku dlužníka stanovenou v § 240 odst. 2 insolvenčního zákona. Polemikou s tímto závěrem stěžovatelé nepředkládají Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňují správnost v předchozích fázích řízení zjištěného skutkového stavu.
Současně Nejvyšší soud neměl pochybnosti o tom, že ve věci nebyl dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení těchto důkazů nebylo zasaženo libovůlí. Žádný ze stěžovateli použitých dovolacích argumentů zjevně podle Nejvyššího soudu nevedl ke zjištění, že dlužník k rozhodnému datu neměl více věřitelů nebo že neměl peněžité závazky po lhůtě splatnosti po dobu delší 30 dnů, když se ani neprokázalo, že by byl dlužník tyto závazky schopen plnit.
5. Stěžovatelé především opakují svůj několikrát uplatňovaný argument, že v daném řízení unesli důkazní břemeno v tom smyslu, že k rozhodnému dni byla u dlužníka existence úpadku pro rozsah jeho majetku vyloučena; to stěžovatelé dovozují zejména ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. Václavem Prokopem. Neexistence dluhů v rozhodném období pak má podle stěžovatelů vyplývat rovněž z výpovědi samotného dlužníka učiněné před soudem a také z výpovědi jeho účetní. Přes usilovnou aktivitu stěžovatelů nebyla podle soudů neexistence úpadku dostatečně prokázána, neboť stále existovala možnost, že dlužník v úpadku v rozhodném období byl a v takovém případě pak krajský soud musel rozhodnout v neprospěch toho účastníka řízení (tj. stěžovatelů), v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (tedy absenci úpadku dlužníka). S takovýmto výkladem však stěžovatelé nesouhlasí, neboť vede podle nich k neudržitelnému závěru, že důkazní břemeno by unesli pouze za předpokladu, že by se stoprocentní jistotou prokázali, že úpadce v postavení dárce nebyl v rozhodném období v úpadku. Dosáhnout takové stoprocentní jistoty však podle stěžovatelů již z povahy věci není možné (stěžovatelé v této souvislosti odkazují na dlouhý časový odstup od uzavření předmětné darovací smlouvy, jakož i na to, že žádný z nich nebyl účastníkem darovací smlouvy, když stranou této smlouvy byla kromě dlužníka jejich právní předchůdkyně). I podle judikatury Ústavního soudu přitom k prokázání určité skutečnosti postačuje vysoká míra pravděpodobnosti [v této souvislosti stěžovatelé odkazují například na nález ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (N 156/74 SbNU 333)]. Obdobný princip pak podle stěžovatelů vyplývá i z judikatury Soudního dvora Evropské unie.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)] také požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87)].
9. Ústavní soud shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
10. Ke stížnostní argumentaci stěžovatelů Ústavní soud dodává, že jejím obsahem je jediná zásadní námitka, že (zjednodušeně řečeno) obecné soudy nereálně požadovaly stoprocentní prokázání skutečnosti, že dlužník nebyl v úpadku, a proto mohl specifikovaný nemovitý majetek darovat jejich právní předchůdkyni. Z odůvodnění napadených rozhodnutím však plyne, že takto nejsou závěry postaveny. Naopak, v napadených rozhodnutích je obsáhle vysvětleno, proč existovala značná pochybnost o tom, že dlužník v rozhodném období v úpadku nebyl.
Stěžovatelé v této souvislosti odkazují mimo jiné na závěr znalce Ing. Václava Prokopa, avšak s jeho závěry se obecné soudy velmi podrobně a přesvědčivě vypořádaly. Poukázaly mimo jiné na to (např. bod 24. odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu), že i tento znalec ve svých znaleckých posudcích zmínil nedostatek podkladových materiálů s tím, že v dané věci k posouzení stavu dlužníkova hospodaření chybělo zejména kompletní účetnictví. Uvedený znalec pak sice ekonomickou situaci dlužníka hodnotil na základě toho, že vycházel mj. z jeho majetku, který měl svou hodnotou převyšovat jeho eventuální dluhy, nicméně k tomu obecné soudy podotkly, že z postupu znalce není zřejmá metoda, na základě níž majetek úpadce dlužníka ocenil.
Neexistenci úpadku dlužníka obecné soudy nedovodily ani na základě výpovědi jeho účetní.
11. Za této situace nemůže obstát argumentační východisko stěžovatelů, že nepřijatelným výkladem důkazního břemene obecnými soudy byli zásadním způsobem znevýhodněni. Jak naznačeno, ani z důkazů provedených v řízení (na něž stěžovatelé odkazují) nevyplývá s dostatečnou mírou jistoty, že dlužník v rozhodném období v úpadku nebyl. Z těchto důvodů nejsou odkazy stěžovatelů na nálezovou judikaturu Ústavního soudu případné.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu