Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Miloslavem Novákem, advokátem se sídlem J. Suka 2504, 415 01 Teplice, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 27. října 2007 sp. zn. 2 ZT 742/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora citovaným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť je dáno důvodné podezření, že se těchto trestných činů dopustil jednáním popsaným pod body 1/ až 3/ výroku předmětného usnesení. Tímtéž usnesením bylo zahájeno i trestní stíhání spoluobviněného J. H. pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 27. října 2007 sp. zn. 2 ZT 742/2007 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Tímtéž usnesením byla zamítnuta i stížnost spoluobviněného J. H.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadené usnesení státní zástupkyně Ústavní soud zrušil.
Pokud stěžovatel v odůvodnění stížnosti proti usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. namítal absenci vyjádření subjektivní stránky trestného činu, tedy zavinění, popřípadě i pohnutku, Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že skutkové podstaty trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pro které bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, neobsahují žádný specifický úmysl, tj. především zákonem vyjádřenou pohnutku jednání pachatele. Úmysl u těchto trestných činů musí směřovat k jednání popsanému v citovaných ustanoveních, pohnutka není jejich zákonným znakem. I když v nyní posuzované věci popis skutků v usnesení o zahájení trestního stíhání výraz "úmyslně" neobsahuje, z popisu jednání stěžovatele, ve kterém jsou spatřovány citované trestné činy, bez pochybností vyplývá, že se jednalo o jednání úmyslné.
K námitce stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, že státní zástupkyně svým usnesením změnila výrok usnesení policejního orgánu, lze dodat pouze tolik, že státní zástupkyně ve výroku svého usnesení rozhodovala pouze o zamítnutí stížnosti stěžovatele a spoluobviněného J. H. proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a předmětem jejího rozhodování nebyla otázka změny formulace výroku tohoto usnesení. Při posuzování totožnosti skutku při případném podání obžaloby je státní zástupce povinen vycházet toliko z popisu skutku v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. (§ 176 odst. 2 tr. ř.) a nikoliv z popisu skutků státní zástupkyní v jejím rozhodnutí podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Byť i samotné usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele není ústavní stížností napadeno, zjistil Ústavní soud jeho přezkoumáním, že toto rozhodnutí obsahuje zákonné náležitosti ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. Jednotlivé skutky jsou ve výroku usnesení policejního orgánu popsány tak, že vyjadřují skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaných trestných činů. S ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku, jakého se domáhá stěžovatel. Formulace skutků je dle přesvědčení Ústavního soudu dostačující. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutky tomu odpovídajícím způsobem popsané ve výroku usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. a z tohoto vymezení lze též dovodit rovněž požadovanou úroveň a rozsah dalších částí předmětného rozhodnutí, tj. i odůvodnění.
Ústavní soud konstatuje, že v postupu státní zástupkyně, která stížnost stěžovatele proti usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodnou zamítla, nebylo shledáno pochybení, kterým by bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu. V napadeném rozhodnutí je ve smyslu ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. rozvedeno, z jakých důvodů dospěla k závěru, že usnesení policejního orgánu je v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu i trestního zákona. I když státní zástupkyně rozhodla o zamítnutí stížnosti stěžovatele před doručením odůvodnění této stížnosti, s námitkami stěžovatele se dostatečným způsobem vypořádala.
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury vztahující se ke stadiu zahájení trestního řízení, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby či rozhodnutí o stížnosti směřující proti takovému rozhodnutí, jen naprosto výjimečně, a to toliko v případě, že těmito rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Interpretace ani aplikace příslušných ustanovení trestního řádu nevykazují v dané věci znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení a nevybočují tak z mezí ústavnosti.
Z výše rozvedených důvodů nebylo shledáno stěžovatelem tvrzené porušení práva na obhajobu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny a z čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, ani jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod a návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí byl posouzen jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost byla proto, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. prosince 2007
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu