Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Simonou Štruncovou, LL.M., advokátkou, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2025 sp. zn. 7 To 333/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. srpna 2025 sp. zn. 32 T 12/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2025 sp. zn. 7 To 333/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. srpna 2025 sp. zn. 32 T 12/2021 se odkládá do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
1. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, v jejichž důsledku je povinen nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. 32 T 12/2021 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") o tom, že podle § 330 odst. 1 trestního řádu za užití § 83 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná trest odnětí svobody uložený ve výměře 6 měsíců rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. 32 T 12/2021, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, která byla následně týmž soudem dvakrát prodlužována, a to nejprve za současného vyslovení dohledu, a posléze také za současného uložení přiměřené povinnosti podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, neboť se opětovně dopustil úmyslné trestné činnosti, k tomu navíc přestal plnit podmínky dohledu.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením odmítl jako opožděnou. Městský soud konstatoval, že usnesení obvodního soudu bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání dne 6. 8. 2025 za účasti stěžovatele i obhájce, včetně zákonného poučení podle § 143 odst. 1 trestního řádu o třídenní lhůtě k podání stížnosti. Zákonná třídenní lhůta tedy počala stěžovateli běžet dne 7. 8. 2025 a marně uplynula dne 11. 8. 2025. Stěžovatel však podal stížnost teprve dne 21. 8. 2025, a tedy opožděně. Městský soud v této souvislosti uvedl, že je vázán trestním řádem, nikoliv nálezy Ústavního soudu, nejde-li o situaci předpokládanou v § 314h odst. 1 trestního řádu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká městskému soudu, že nesprávně stanovil počátek běhu lhůty k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a stížnost zamítl jako opožděnou, ačkoliv ji stěžovatel podal do tří dnů od doručení prvostupňového rozhodnutí. Městský soud tím podle stěžovatele postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel namítá také další vady v postupu obvodního soudu i městského soudu, které měly vést k porušení jeho základních práv. Návrh na odložení vykonatelnosti stěžovatel odůvodňuje tím, že výkon napadených rozhodnutí by pro něj měl bezprostřední a nevratné důsledky představující zásah do jeho základních práv.
Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by měl okamžité a závažné dopady nejen na stěžovatele, ale především na jeho rodinu. Stěžovatel je totiž otcem pěti nezletilých dětí a vedle finančního zabezpečení rodiny se intenzivně podílí na každodenní péči o děti. Stěžovatel poukazuje na aktuální zdravotní potíže jeho předčasně narozené šestiměsíční dcery a nutnost kontinuálního zajištění její léčby. Nástup do výkonu trestu pro jeho rodinu znamená nejen zásadní finanční zátěž, ale také ztrátu služebního bytu, a tedy ohrožení dostupnosti bydlení.
Pobyt stěžovatele na svobodě není nebezpečný, výkonem napadených usnesení mu hrozí nepoměrně větší újma, než jaká by mohla vzniknout při odložení jejich vykonatelnosti.
5. Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny.
6. Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal konečný výsledek řízení o podané ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že stěžovatel předložil dostatečně pádné, aktuální a přesvědčivé argumenty, dokládající, že by pro něj výkon napadených usnesení znamenal podstatnou újmu, neboť nástup do výkonu trestu nepochybně představuje zásadní zásah do jeho osobní svobody, do jeho soukromí, jakož i do jeho rodinného života. Stěžovatelem tvrzená závažnost dopadů na jeho rodinu intenzitu posuzovaného zásahu umocňuje. S ohledem na skutkové okolnosti Ústavní soud neshledal, že by odložením vykonatelnosti napadených usnesení byl v posuzované věci ohrožen důležitý veřejný zájem, kterým je spravedlivé potrestání pachatele trestného činu v návaznosti na pravomocný odsuzující rozsudek. Současně nelze dovodit, že by odložením vykonatelnosti napadených usnesení měla vzniknout újma jiným osobám.
7. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že byly naplněny podmínky § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
16. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že toto ustanovení zakládá i precedenční působení jeho nálezů. Nosné důvody jsou pro obecné soudy při řešení obdobných případů závazné; jinak vyjádřeno, obecné soudy musí nosné důvody nálezů ve své činnosti respektovat.
17. Ústavní soud se k precedenčním účinkům své judikatury vyjádřil podrobně v nálezu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05
(N 190/47 SbNU 465), v bodech 59 až 71. Povinnost respektovat ústavněprávní výklad Ústavního soudu "znamená následovat ho ve skutkově podobných případech, anebo přednést seriózní argumenty, které vedou k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné aplikovat již vyslovený princip v tomto dalším případě" (nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 , bod 62), tedy provést skutkové odlišení. Ve zcela výjimečných případech, je-li obecný soud "opravdově a z vážných důvodů přesvědčen, že by nebylo správné následovat rozhodovací praxi Ústavního soudu" (nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 , bod 71), se může obecný soud od nosných důvodů nálezu odchýlit a předložit konkurující úvahy (podrobněji viz nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 , body 66 až 71). Nesplnění těchto požadavků představuje porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 , bod 60, dále viz např. nálezy ze dne 12. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2503/18
(N 112/94 SbNU 341), body 12 až 14; ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 45/18
(N 32/88 SbNU 451), bod 14; ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3068/16
(N 150/86 SbNU 519); ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14
(N 210/75 SbNU 353), bod 27].
18. V nyní posuzované věci stěžovatel namítá, že městský soud postupoval v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, pakliže za počátek běhu lhůty pro podání stížnosti proti usnesení o vykonání původně podmíněného trestu označil vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání, nikoliv doručení jeho písemného vyhotovení. Pro posouzení této ústavní stížnosti musel Ústavní soud zvážit, zda městský soud při výkladu způsobu oznámení usnesení v trestním řízení (§ 137 odst. 1 a § 143 odst. 1 trestního řádu) postupoval v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných věcech.
19. Na úrovni podústavního práva podle § 143 odst. 1 trestního řádu platí, že stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137 trestního řádu). Z § 137 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět. Usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.
20. Ústavní soud se problematice způsobu oznámení usnesení v trestním řízení věnoval ve své nálezové judikatuře již mnohokrát. Opakovaně vyjádřil názor, že za počátek běhu lhůty pro podání (instanční) stížnosti v trestních věcech při rozhodování o tak závažných otázkách, jakými je osobní svoboda (zejména rozhodnutí o vazbě, podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody) nebo meritum věci (rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení), je nutno považovat až okamžik doručení opisu usnesení [viz nálezy ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04
(N 52/36 SbNU 555), ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05
(N 4/40 SbNU 39), ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 389/09
(N 40/56 SbNU 461), srov. nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09
(N 201/58 SbNU 787), ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3842/17
(N 106/89 SbNU 573), ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3780/18
(N 21/92 SbNU 214) či ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3003/19
(N 210/97 SbNU 258)]. Stejný závěr Ústavní soud dovodil i ve vztahu k usnesení o vykonání podmíněně odloženého trestu podle § 330 odst. 1 trestního řádu [viz nález ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 1946/22
(N 133/115 SbNU 43)].
21. Citovaná judikatura Ústavního soudu je vedena snahou o zachování práva obviněného na přístup k soudu druhého stupně a možnosti polemizovat se závěry soudu prvního stupně v řádném opravném řízení o stížnosti. Nezbytným předpokladem a účelem práva na spravedlivý proces, a tedy i práva podat opravný prostředek (stížnost), je totiž podle Ústavního soudu "... reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížností kritice. Pouze za těchto podmínek se stěžovateli dostává i kvalifikované možnosti skutkově a právně argumentovat, a tedy v případě svého nesouhlasu zpochybňovat argumenty obsažené v odůvodnění, na nichž výrok jím napadeného rozhodnutí spočívá" [viz nález ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 426/09
(N 134/53 SbNU 681)]. Ústavněprávní výklad podaný judikaturou Ústavního soudu tedy obviněnému zaručuje, aby se mohl vymezit proti důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně podrobně obsaženým až v písemném vyhotovení jeho usnesení. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění, je možnost seznámit se s písemným odůvodněním usnesení, porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu pro kvalifikované podání stížnosti klíčová [viz nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 329/20
(N 41/99 SbNU 44)]. Požadovat, aby instanční stížnost byla podána již v době, kdy stěžovateli nejsou známy důvody, pro něž byl v předchozím řízení neúspěšný a které zjistí teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí, považuje Ústavní soud za porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1001/24 ).
22. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že počátkem běhu lhůty pro podání (instanční) stížnosti proti usnesení o nařízení výkonu trestu podle § 330 trestního řádu je okamžik doručení opisu usnesení. Pakliže stížnostní soud odmítne stížnost proti takovému rozhodnutí jako opožděnou z důvodu, že počátek běhu lhůty k podání stížnosti odvozuje již od vyhlášení usnesení, nikoliv od doručení jeho opisu, dochází k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. Městský soud v nyní posuzované věci nerespektoval shora uvedenou judikaturu, v níž Ústavní soud podal ústavněprávní výklad počátku běhu lhůty pro podání (instanční) stížnosti v trestních věcech při rozhodování o omezení osobní svobody. Stížnost proti usnesení, jímž obvodní soud rozhodl o vykonání podmíněně odloženého trestu, zamítl jako opožděnou s odůvodněním, že třídenní lhůta k podání stížnosti začala stěžovateli běžet již dne 7. 8. 2025, tedy dne následujícího po vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání.
Městský soud nikterak nezohlednil skutečnost, že písemné vyhotovení tohoto usnesení bylo stěžovateli a jeho obhájkyni do datové schránky dodáno až dne 8. 8. 2025. Vyznačení data doručení ve spise chybí, poslední kontrola doručení do datové schránky ze strany soudu proběhla dne 15. 8. 2025, kdy k doručení (přihlášení do datové schránky) dosud nedošlo, podle tvrzení stěžovatele však bylo usnesení obhájkyni doručeno až dne 18. 8. 2025. Městský soud nicméně datum doručení prvostupňového rozhodnutí vůbec nezkoumal, neboť se rozhodl vědomě ignorovat konstantní judikaturu Ústavního soudu, na kterou byl upozorněn stěžovatelem v odůvodnění podané stížnosti.
Od nosných důvodů citované judikatury se městský soud úmyslně odklonil, aniž by předložil jakékoliv argumenty, které by odlišný výklad zákonných ustanovení v této konkrétní věci opodstatňovaly. Svůj postup zdůvodnil pouhým odkazem na jazykový výklad zákona, aniž by respektoval závaznost výkladu vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu. Tím postupoval v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy a porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
24. K postoji městského soudu nutno zdůraznit, že obecné soudy mají povinnost chránit základní práva obviněných v trestním řízení, a to s respektem k tomu, že právní názory vyložené v nálezech Ústavního soudu jsou zdrojem ústavně konformní interpretace podústavního práva. Pokud obecný soud nerespektuje ústavněprávní výklad vyložený v konstantní judikatuře Ústavního soudu a bez uvedení vážných důvodů se odchýlí od nosných důvodů v této judikatuře uvedených, nejen že takovým postupem porušuje základní právo dotčené osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale oslabuje také důvěru v právo a soudní systém jako celek.
25. Napadeným usnesením městského soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona toto rozhodnutí zrušil, aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatele. Ústavní soud nepřistoupil k věcnému přezkumu usnesení obvodního soudu, které stěžovatel v petitu ústavní stížnosti rovněž napadl. Případný ústavněprávní přezkum tohoto rozhodnutí je možný až poté, co se jím bude řádně zabývat městský soud jako soud stížnostní; dřívější ústavní přezkum by byl předčasný. Proto byla ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti usnesení obvodního soudu, posouzena jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla odmítnuta v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu