Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2022 č. j. 9 To 220/2022-206 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. června 2022 č. j. 33 Nt 403/2022-137 za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel namítá, že v důsledku délky rozhodování soudů a absence důvodů pro další trvání vazby bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") ve spojení s právem na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny. Ústavní stížností podanou dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále "Ústava") se proto domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu, proti stěžovateli bylo usnesením ze dne 7. 3. 2022 zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), f), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, trojnásobný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) trestního zákoníku, částečně dokonaný, částečně ve stadiu pokusu a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 4 písm. a), b), c), d), e) trestního zákoníku. Jako člen organizované skupiny se měl po dobu více než 5 let v různých krajích ČR dopouštět vylákáváním peněžních prostředků dosahujících mnohamilionových částek pod různými záminkami od různých poškozených za použití nátlakových prostředků.
3. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Jihlavě (dále "okresní soud") ze dne 9. 3. 2022 vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále "krajský soud") ze dne 7. 4. 2022 bylo toto usnesení zrušeno a nově bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů dle § 67 písm. b) trestního řádu. Rozhodnutí o vzetí do vazby nabylo právní moci dne 7. 4. 2022.
4. Na návrh státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně rozhodl okresní soud napadeným usnesením dne 2. 6. 2022, že se podle § 72a odst. 3 trestního řádu stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu. Okresní soud připomenul, že stěžovatel před vzetím do vazby koluzně jednal, když nabízel svědkyni úplatek v řádu milionů korun za vynechání jeho osoby ze svých výpovědí. Z vyšetřování vyplývá, že stěžovatel byl jednou z klíčových postav rozsáhlé organizované trestné činnosti páchané na území několika krajů po dobu více než pěti let. Výše způsobené škody má daleko přesahovat částku 10 milionů Kč. Vyšetřování je nadále živé a je pravděpodobné, že výčet poškozených osob, možných dalších zapojených osob i rozsah škody není konečný. Hrozí obava, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by na tyto osoby působil, aby vypovídaly v jeho prospěch, a mohlo by docházet k likvidování neobjevených a nezajištěných důkazů.
5. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 28. 7. 2022 zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu. Připomenul, že vyhodnocování důkazů vedlo dne 20. 6. 2022 k rozšíření trestního stíhání stěžovatele pro další závažnou trestnou činnost. Orgány činné v trestním řízení bez průtahů objasňují léta trvající trestnou činnost, jejímž rozkrýváním vyvstává potřeba prověřování dalších zjištěných skutečností a výslechu dalších osob. I vzhledem k předchozímu koluznímu jednání stěžovatele krajský soud souhlasil, že trvají obavy, že by v případě propuštění působil na nevyslechnuté svědky.
6. Dne 9. 8. 2022 byl stěžovatel propuštěn z výkonu vazby na základě příkazu státní zástupkyně, neboť došlo k výslechu posledního obviněného ve věci, a pominuly tak důvody vazby. Ve výkonu vazby stěžovatel strávil celkem pět měsíců.
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejdříve zpochybňuje důvody koluzní vazby. Upozorňuje, že naprostá většina svědků i spoluobviněných již byla ke dni rozhodování okresního soudu procesně vyslechnuta. U výslechů probíhajících v době rozhodování krajského soudu docházelo k průtahům, neboť je mohl policejní orgán provést o měsíce dříve. Tím může docházet k umělému prodlužování koluzních důvodů donekonečna. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud pouze hodnotil zákonnost usnesení okresního soudu, aniž by zkoumal důvody trvání vazby ke dni svého rozhodování. Současně poukazuje na nepřijatelnou délku rozhodování krajského soudu. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že jeho působení na svědky nebylo nikdy dostatečně prokázáno, proto nebylo možné prodloužit jeho vazbu nad rámec tříměsíční lhůty.
8. Soudkyně zpravodajka postupem dle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), vyzvala Krajský soud v Brně k vyjádření k ústavní stížnosti, leč ten tak v dané lhůtě neučinil.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel podal ústavní stížnost bez zastoupení, což mu jako advokátovi umožňuje judikatura Ústavního soudu (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015, rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu).
10. Stěžovatel formuluje dvě hlavní výtky vůči rozhodnutím a postupu obecných soudů. Jednak zpochybňuje důvody pro prodloužení trvání vazby, dále poukazuje na délku daného řízení. Ústavní soud setrvale judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i o další vývoj řízení (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3301/19 ze dne 14. 11. 2019).
11. Dle judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí o vzetí do vazby třeba konkrétně individualizovat, resp. oprávněnost takového zásahu je nutné vykládat restriktivně (nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004). Soudy musí zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody, což musí náležitě a pečlivě odůvodnit. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem (nález sp. zn. I. ÚS 1348/07 ze dne 7. 7. 2008). Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (nález sp. zn. I. ÚS 2987/22 ze dne 8. 12. 2022).
12. Dále se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval k důvodům uvalení koluzní vazby (např. nález sp. zn. I. ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006). Taková rozhodnutí musí být dle § 67 trestního řádu založena buď jednáním obviněného nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. Tyto skutečnosti musí být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy; na druhou stranu je však nelze interpretovat v tom smyslu, že nebude-li obviněný vzat do vazby, bude zcela jistě např. působit na dosud nevyslechnuté svědky. Není reálné se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty "konkrétních skutečností", které opodstatňují vazební důvody. V těchto případech totiž nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný např. bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, protože by se již zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit. Na druhé straně však nemůže jít jen o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi nepodložené podezření, poněvadž by to vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody obviněného.
13. Obecné soudy se s otázkou existence důvodu koluzní vazby dostatečně vypořádaly. Okresní soud vysvětlil, že vyšetřování trestné činnosti je stále živé, výslechy neustále probíhají a je nutno je průběžně ověřovat a na jejich základě dále jednat. I s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu bylo koluzní jednání stěžovatele dostatečně prokázáno. Stejně tak krajský soud zdůraznil, že nadále rozkrýváním trestné činnosti vyvstává potřeba prověřování výslechu dalších osob, což podpořil i odkazem na nedávné usnesení o rozšíření trestního stíhání stěžovatele. Tím je i vyvrácena další výtka stěžovatele o tom, že krajský soud pouze hodnotil zákonnost usnesení okresního soudu, aniž by vyhodnocoval aktuální důvody trvání vazby. Nelze souhlasit ani se stěžovatelovým tvrzením, že příslušné orgány nereagovaly na jeho důkazní návrh v této věci, okresní i krajský soud se adekvátně vyjádřily k důvodům odmítnutí jeho provedení. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy naplnily úvahami ohledně důvodné obavy z působení stěžovatele na svědky pojem "konkrétních skutečností" ve smyslu § 67 trestní řádu. Tuto námitku stěžovatele je tedy nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
14. Co se týče námitky ohledně délky přezkumu rozhodnutí o vazbě, z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posuzování její přiměřenosti vždy závisí na konkrétních okolnostech a složitosti daného případu (např. nález sp. zn. III. ÚS 1811/17 ze dne 29. 8. 2017). Tato východiska jsou rozpracována v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jenž výslovně garantuje "urychlenost" rozhodování o vazbě. Větší tolerance z hlediska tohoto požadavku panuje u přezkumu odvolací instance, jestli už dříve o vazbě rozhodoval soud (Ilnseher proti Německu, rozsudek velkého senátu ze dne 4. 12. 2018, stížnosti č. 10211/12 a 27505/14, § 255, obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2708/18 ze dne 9. 10. 2018). I v těchto případech je Evropský soud pro lidská práva připraven konstatovat porušení práva na osobní svobodu, je-li průtah v délce tří či čtyř týdnů přičitatelný orgánům veřejné moci (Ilnseher proti Německu, § 256). Současně je však potřeba vážit další aspekty délky řízení, jako jsou složitost řízení či prodlevy způsobené vazebně stíhanou osobou (nález sp. zn. III. 1811/17 ze dne 29. 8. 2017 či rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ilnseher proti Německu, § 252 nebo Kargakis proti Řecku, rozsudek ze dne 14. 1. 2021, stížnost č. 27025/13, § 96).
15. Řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě trvalo 72 dnů. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost bezprostředně po jeho vyhlášení. Pro posouzení rychlosti rozhodování lze považovat za počátek řízení teprve den 15. 6. 2022, kdy stěžovatel podal písemné odůvodnění stížnosti proti danému usnesení. Rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno dne 28. 7. 2022, obhájcům stěžovatele bylo dodáno do datové schránky dne 24. 8. 2022 a stěžovateli samotnému bylo v listinné podobě uloženo k vyzvednutí (z důvodu nezastižení) dne 26. 8. 2022. Řízení o této délce překračuje prima facie akceptovatelný standard pro tento typ řízení na jednom stupni soudní soustavy vymezený Evropským soudem pro lidská práva. Do popředí zejména vystupuje téměř měsíční průtah od vydání rozhodnutí krajského soudu do jeho doručení stěžovateli. Zároveň je však nutno zohlednit, že v té době byl stěžovatel už propuštěn z vazby na základě příkazu ze dne 9. 8. 2022. Stejně tak nelze odhlédnout od složitosti celé věci, projevující se mj. ve stále probíhajícím vyšetřování, jež má v případě koluzních důvodů přímý dopad na nezbytnost vazby stěžovatele. To se projevovalo ve stěžovatelově průběžném doplňování stížnosti (dne 23. 6., 27. 6., 13. 7., 27. 7., 28. 7. 2022) i doplňování materiálů ze strany státní zástupkyně (dne 4. 7. a 22. 7. 2022). Stěžovateli nelze klást k tíži využívání jeho procesních práv, současně má Ústavní soud pochybnosti o tom, nakolik byla všechna jeho podání pro rozhodování o vazbě skutečně nosná (např. informace o činnosti jeho advokátní kanceláře, prohlášení jeho bývalého kolegy z dob působení na právnické fakultě). Každopádně Ústavní soud nemůže přehlédnout, že soudní senát se musel stále seznamovat s novými skutečnostmi. Ve světle složitosti věci a proběhlého propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, tedy i snížení naléhavosti rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti, odmítl Ústavní soud námitku délky řízení o vazbě jako neopodstatněnou.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu