Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 - Vinohrady, proti postupu Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 4 T 4/2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým došlo k obměně soudců rozhodujících v trestní věci vedené proti stěžovateli pod sp. zn. 4 T 4/2019, došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv zaručených v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost všechny tyto požadavky nesplňuje.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemohou neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
4. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
5. Ústavní stížnost směřuje proti postupu, kterým podle stěžovatele, stručně uvedeno, došlo k neoprávněné změně soudců rozhodujících ve stěžovatelově věci. Ústavní soud výjimečně v minulosti připustil ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím a postupům, jimiž došlo k výměně ve věci rozhodujících soudců. Avšak taková ústavní stížnost je přípustná toliko v situaci, kdy k této výměně došlo z příkazu nadřízeného soudu [srov. např. nálezy ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16
(N 118/81 SbNU 833), ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12
(N 38/68 SbNU 391), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53) nebo ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01
(N 66/26 SbNU 193)]. V takové situaci by již nadřízený soud měl přezkoumávat svůj vlastní právní názor a současně námitku o možném porušení práva na zákonného soudce v jeho vlastním rozhodnutí, což by nebylo v souladu s čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky.
6. Ve stěžovatelově věci však o takovou situace nejde. Ani stěžovatel netvrdí, že by k výměně soudce došlo z podnětu odvolacího nebo dovolacího soudu. Stěžovatel proto může své obsáhlé námitky uplatnit v jemu dostupných opravných prostředcích v dalších fázích trestního řízení. Zásah Ústavního soudu by byl v takové situaci předčasný.
7. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, předložený návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2022
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj