Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Christianem Choděrou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 2033/8, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2024 č. j. 6 Tdo 870/2024-883, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. února 2024 č. j. 6 To 385/2023-785 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. srpna 2023 č. j. 66 T 35/2021-720, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu soud uložil zabrání náhradní hodnoty, a to finančních prostředků na soudem specifikovaném bankovním účtu vedeném na jméno obchodní společnosti, kterou stěžovatel fakticky ovládal, a to až do výše 37 000 Kč. Podle § 228 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), pak byla stěžovateli uložena povinnost uhradit matce zemřelé manželky stěžovatele jako poškozené (dále jen "poškozená") částku ve výši 37 000 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soudem posuzované trestné činnosti se měl - zjednodušeně řečeno - stěžovatel dopustit tak, že po smrti své manželky, aniž by měl dispoziční právo k účtům vedeným na její jméno, za užití jejích přihlašovacích údajů k internetovému bankovnictví, zadal platební příkaz na převod finančních prostředků a tímto způsobem získal částku 296 000 Kč, kterou převedl ve prospěch jím ovládané obchodní společnosti X. Byl si přitom vědom toho, že není jediným dědicem po své zemřelé manželce a finanční prostředky na bankovních účtech by měly být předmětem pozůstalostního řízení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a rozhodl tak, že jej uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 27. 6. 2022 a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 aliena první tr. zákoníku. Za to stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. K dalšímu řízení danou věc vrátil okresnímu soudu ohledně jeho rozhodnutí o zabrání náhradní hodnoty. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Rozhodnutí okresního soudu zrušil s ohledem na nutnost upřesnit právní kvalifikaci předmětného protiprávního jednání stěžovatele. K výroku rozsudku okresního soudu o náhradě škody krajský soud konstatoval, že nárok, se kterým se k trestnímu řízení připojila poškozená, byl projednán v pozůstalostním řízení a byla schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti. Poškozená proto nemůže uplatnit nárok na náhradu škody v adhezním řízení a okresní soud o náhradě škody vůbec neměl rozhodnout. Výrok o náhradě škody proto zrušil. K výroku o zabrání náhradní hodnoty krajský soud uzavřel, že okresní soud se společností X nejednal jako s osobou zúčastněnou na trestním řízení. Tím zásadně porušil její práva, a proto výrok rozsudku okresního soudu v rozsahu týkajícím se zabrání náhradní hodnoty zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, jeho námitky vznesené v dovolání byly soudem shledány jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že soudy nižších stupňů neporušily stěžovatelova práva, pokud o jeho věci jednaly v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší soud se rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil k tomu, že stěžovatel, vzdor své argumentaci, vždy měl prostor se ke své věci vyjádřit a také tak činil. Následně Nejvyšší soud v návaznosti na stěžovatelovu dovolací argumentaci konstatoval, že stěžovatel nevstupoval po smrti své manželky na účty vedené na její jméno jako na účty své, vstupoval na účty spadající do společenství jmění a samotný vstup na uvedené bankovní účty a finanční transakce realizoval pod cizí identitou, resp. pod identitou své zemřelé manželky. Neobstojí proto stěžovatelem prováděné srovnání, kdy člen domácnosti pomáhá jinému členu domácnosti s obsluhou internetového bankovnictví.
5. Stížnostní argumentace spočívá v tom, že stěžovateli byl odepřen přístup k účasti na veřejném zasedání a že nenaplnil skutkové podstaty jemu za vinu kladených trestných činů. Stěžovatelovy omluvy z veřejného zasedání nemohly být podle jeho názoru hodnoceny jako obstrukční jen proto, jak se v minulosti omlouval či neomlouval z účasti na hlavním líčení. Každou omluvu je nutno posuzovat individuálně. Rozhodnutí obecných soudů o tom, že se dopustil jemu za vinu kladené trestné činnosti, jsou nesprávná, jelikož okamžikem smrti jeho manželky zanikla její právní osobnost, přesto obecné soudy nesprávně vychází z toho, že ve svém důsledku byla vlastníkem bankovních účtů až do dne právní moci dědické dohody. To přesto, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Z toho tedy stěžovatel dovozuje, že smrtí zůstavitele se stal minimálně spoluvlastníkem bankovních účtů, respektive prostředků na těchto účtech. Nemůže také obstát východisko obecných soudů, že stěžovatel pro přístup k bankovním účtům a pro jím provedené převody používal falešnou identitu své zemřelé manželky, neboť ta mu své přístupové údaje k účtu sdělila. Stěžovatel daný případ srovnává se situací, když spoluvlastník prodá například movitou věc; z toho ještě nelze dovozovat, že se dopustil trestného činu, pouze mu vzniká povinnost nahradit škodu ostatním spoluvlastníkům.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Je-li ovšem ústavní stížností napadán i rozsudek okresního soudu, který krajský soud zrušil a dílem znovu rozhodl, resp. dílem vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení, pak k rozhodování o ústavnosti rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
9. Stěžovatel opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a které se s nimi náležitě vypořádaly. Stěžovatel naopak závěry jejich rozhodnutí ve své argumentaci vlastně vůbec nezohledňuje. Za daného stavu Ústavní soud na odůvodnění obecných soudů odkazuje. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily, že k nabytí dědictví dochází až na základě rozhodnutí (potvrzení) soudu, a to ve prospěch osoby, jejíž dědické právo bylo prokázáno. K nabytí dědictví naopak nedochází - vzdor přesvědčení stěžovatele - jen na základě smrti zůstavitele, ale je naopak nutná úřední ingerence státu.
Stěžovatel v řízení neprokázal jakékoliv oprávnění majetek po jeho manželce do rozhodnutí soudu spravovat. Obecné soudy rovněž dostatečně zdůvodnily, že v případě stěžovatele nebylo porušeno ani jeho právo účastnit se řízení před soudem a před soudem vypovídat. Nejen krajský soud, ale i Nejvyšší soud, podrobně vysvětlily, jak a kdy se stěžovatel z veřejných zasedání před krajským soudem omlouval, a proč tyto omluvy nelze považovat za řádné. Ve skutečnosti je tak splněn i požadavek, jehož se domáhá stěžovatel, totiž že každá omluva z jednání má být posuzována jednotlivě.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu