USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2024, č. j. 6 To 385/2023-785, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 35/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 29. 8. 2023, č. j. 66 T 35/2021-720, byl obviněný R. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným · přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, · přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a · zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 102 tr. zákoníku mu bylo uloženo zabrání náhradní hodnoty, a to finančních prostředků na účtu č. XY vedeného na jméno společnosti R., s.r.o., a to až do výše 37 000 Kč, když hodnota finančních prostředků k 19. 8. 2022 činila 19 623,90 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené S. L. na náhradě škody částku ve výši 37 000 Kč, přičemž poškozená byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu se trestných činů dopustil tím, že poté, co dne 29. 9. 2017 zemřela jeho manželka T. L., čehož si byl vědom, tak aniž by měl dispoziční právo k bankovním účtům T. L. č. XY a č. XY, a to ani za života zesnulé, tak za užití jejích přihlašovacích údajů k internetovému bankovnictví se do něj neoprávněně přihlásil dne 2. 10. 2017 v 09.06 hodin v XY XY, okres XY, z IP adresy XY, a to nejprve k bankovnímu účtu číslo XY, kde neoprávněně zadal platební příkaz ve výši 280 000 Kč ve prospěch bankovního účtu číslo XY a z něj následně téhož dne v čase 19.53 hodin rovněž v XY XY, okres XY, z téže IP adresy, poté, co se i do něj neoprávněně přihlásil, zadal platební příkaz ve výši 296 000 Kč ve prospěch bankovního účtu číslo XY náležejícího společnosti R., s.r.o., kterou fakticky ovládal, kdy tak postupoval s vědomím toho, že finanční prostředky nacházející se na daných účtech by měly být po vypořádání SJM předmětem dědického řízení, přičemž si byl vědom toho, že není jediným dědicem, kdy v úvahu připadali i rodiče T. L. – S. L. a P. L., kteří dědictví neodmítli, čímž způsobil škodu nejméně ve výši 37 000 Kč v neprospěch pozůstalých, respektive S. L.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 6 To 385/2023-785, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), d), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při týchž skutkových zjištěních znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným · přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, · přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve zněmí účinném do 27. 6. 2022 a · zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Za to odsoudil odvolací soud obviněného podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
4. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. odvolací soud věc vrátil ohledně zabrání náhradní hodnoty soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., neboť bylo porušeno jeho právo na účast při veřejném zasedání, nebyl proveden zásadní důkazní prostředek a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
6. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud ve veřejném zasedání vyhlásil usnesení, nikoli rozsudek. Ze zvukového záznamu je zřejmé, že nejdříve byl vyhlášen rozsudek, nicméně došlo k opravě a bylo vyhlášeno usnesení. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu je na místě rozhodnutí zrušit, neboť jeho písemné vyhotovení neodpovídá formě vyhlášeného rozhodnutí.
7. Dále obviněný namítl, že mu nebylo umožněno se v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání k věci osobně vyjádřit, resp. ani se jich účastnit. Jeho navrhovaný výslech byl shledán nadbytečným. Je přesvědčen, že důvodem pro odmítnutí návrhu obhajoby nebyla faktická nadbytečnost důkazu, ale hrozící časová prodleva vyplývající z jeho zdravotního stavu. Veřejné zasedání se nadto konalo i přesto, že byl po operaci srdce, přičemž opakovaně předkládal lékařské zprávy, podle nichž se úkonu nemůže účastnit, trval však na své osobní přítomnosti. Krajský soud přesto vyhodnotil omluvu jako nedůvodnou, přičemž vycházel z rok starých znaleckých posudků.
8. Uvedl dále, že je přesvědčen, že v době, kdy nakládal s předmětnými bankovními účty, tak nakládal se svými bankovními účty. Nemohl nakládat s účty T. L., neboť tato osoba nemohla být po své smrti vlastníkem účtů (podle § 23 o. z. má člověk právní osobnost od narození do smrti). Na tomto nemění nic ani § 2662 o. z., neboť obsahuje pouze definici smlouvy o účtu. Zároveň není smlouva o účtu závazkem podle § 2009 o. z., který by zanikl smrtí. Podle § 1479 o. z. vzniká dědické právo smrtí zůstavitele, tedy dědic je vlastníkem určité věci již od okamžiku smrti dané osoby, nikoli až od rozhodnutí příslušného soudního komisaře. Pokud odvolací soud svoji argumentaci vyvozuje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 215/2022, jeho obsah je více než sporný. Jeho argumentace je v rozporu s citovaným § 1479 o. z., jakož i § 185 z. ř. s., podle něhož o nabytí dědictví rozhodne soud s účinností ke dni vzniku dědického práva. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí příslušného notáře je pouze deklaratorním rozhodnutím a byť je nutná ingerence soudu, ta nemá sebemenší vliv na okamžik vzniku vlastnického práva. Odvolací soud svojí argumentací de facto vytváří „vlastnické vakuum“. Obviněný proto jednoznačně uzavřel, že ode dne 29. 9. 2017 byl a je vlastníkem předmětných bankovních účtů a dne 2. 10. 2017 tak nakládal se svými bankovními účty.
9. Vyslovit jeho vinu by bylo možno, pouze pokud by výklad právní úpravy umožňoval některou z následujících možností: a) Tu, že po smrti zůstavitele nemá věc vlastníka do doby rozhodnutí notáře, nepovažuje za správnou. b) Za naprosto vyloučenou považuje tu, již vyslovil odvolací soud ve svém rozhodnutí, tedy že zůstavitelka byla i po své smrti vlastníkem bankovních účtů a vlastnické právo přešlo až rozhodnutím notáře. c) Za absurdní označil stav, který podle jeho mínění nastal, tedy že byl uznán vinným tím, že s účty ve svém vlastnictví nakládal, přestože si nemohl být jistý, že se jedná o účty v jeho vlastnictví. Tím by však kradl věc, která mu objektivně náleží, jen o tom nemá vědomost a jednalo by se o tzv. putativní delikt. d) Poslední možnost, že by vlastníkem účtu byla jiná osoba, vyloučil.
10. Podle jeho mínění lze spekulovat, že porušil pravidla při správě dědictví, za což může být odpovědný (primárně náhradou škody dědicům). Nesouhlasí však s tím, že neoprávněně nakládal se samotnými bankovními účty, neboť šlo o nakládání s vlastními účty. Samotné přihlášení do bankovních účtů považuje za běžnou správu dědictví. Za důležité pokládá rozlišení mezi nakládání s účtem na straně jedné a nakládání se zde uloženými peněžními prostředky na straně druhé. Ke dni 2. 10. 2017, kdy s účty nakládal, musely být ve vlastnictví odlišného subjektu od T. L. Podle usnesení Okresního soudu v Bruntále, jímž byl obviněný potvrzen jako jediný dědic práv a povinností k předmětným účtům, byl jejich výlučným vlastníkem on. Toto samozřejmě nutně neznamená, že byl rovněž vlastníkem zde uložených finančních prostředků. I kdyby však peněžní prostředky nebyly v jeho vlastnictví, neznamená to, že se nemohl do účtů přihlásit a zadat pravý platební příkaz.
11. Dovolatel rozporoval též vznik škody na úkor S. L., která se dědictví výslovně vzdala, a tento krok je nevratný. Výrok o náhradě škody proto nemá oporu v právním řádu a vychází z nesprávné aplikace dědického práva, o niž se opírá i nesprávná právní kvalifikace skutku.
12. Obviněný dále namítl, že nebylo prokázáno, že by nedisponoval přihlašovacími údaji do internetového bankovnictví. Tyto mu sdělila manželka a nebyl předložen žádný důkazní prostředek naznačující, že si je obstaral lstí či jiným podvodným jednáním. Právní otázkou potom je, zda osoba, které majitel účtu umožní nakládat s účtem a sdělí mu k tomu potřebné údaje, se může dopustit přečinu podle § 230 tr. zákoníku. I pokud by zcela formálně skutková podstata naplněna byla, je to naprosto běžné jednání v rámci manželství a není zde ani náznak společenské škodlivosti. Již vůbec se dovolatel neztotožňuje s kvalifikací podle odst. 2 písm. c) tohoto ustanovení, neboť k žádnému padělání dat nedošlo a otázka zadaného platebního příkazu je postihována samostatným trestným činem podle § 234 tr. zákoníku.
13. Uložený trest obviněný považuje za mimořádně přísný. Jedná se podle něj o raritní případ, který nevykazuje sebemenší společenskou škodlivost a zcela absentuje osoba, která by byla jednáním poškozena. Dané skutkové podstaty míří na internetovou kriminalitu, tedy na zcela jiné jednání, neboť chrání majitele účtu proti zásahům cizích osob, nikoli osob blízkých, kterým jsou údaje sděleny. Na první pohled je zřejmé, že projednávaný případ není srovnatelný s běžnými takto kvalifikovanými skutky a na místě je proto postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pakliže by se soud k tomuto nepřiklonil, na místě by bylo aplikovat § 58 odst. 1 tr. zákoníku a zohlednit jmenované okolnosti v rámci mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní sazbu a uložit mu podmíněný trest odnětí svobody. Na místě by bylo přihlédnout taktéž k jeho zdravotnímu stavu.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 6 To 385/2023, zrušil, případně zrušil rovněž řízení jemu předcházející, a aby ho podle § 265m tr. ř. zprostil obžaloby, případně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, potažmo Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
16. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce připomenul podstatné okolnosti vyplývající ze spisu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 11. 2022 vyplývá, že soud posoudil důvody, ze kterých obviněný omluvil svou neúčast při hlavním líčení. Přitom konstatoval, že znalecký posudek o jeho zdravotním stavu byl vypracován v dostatečném předstihu, a proto musel předpokládat, že hlavní líčení se ve věci bude konat. Pokud jde o pobyt obviněného v lázních, není podle soudu překážkou neúčasti u hlavního líčení, neboť je možné se z tohoto pobytu uvolnit na jednodenní hlavní líčení. Po tomto konstatování postupoval soud v souladu s § 202 odst. 2 tr. ř. a konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Z následujících hlavních líčení se obviněný omluvil a souhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti. Z postupu nalézacího soudu je tedy zřejmé, že náležitě posoudil důvodnost omluvy obviněného a konal hlavní líčení v souladu se zákonnými podmínkami obsaženými v § 202 odst. 2, 3 tr. ř. Tomuto postupu soudu nebrání ani omluva obviněného ani žádost o odročení hlavního líčení, pokud byly splněny všechny zákonné podmínky vymezené v tomto ustanovení.
17. Pokud jde o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného u odvolacího soudu, státní zástupce pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, ve kterém podrobně vysvětlil důvody, ze kterých konal veřejné zasedání v nepřítomnosti jmenovaného obviněného. Dodal, že v posuzované věci si odvolací soud opatřil informaci o povaze onemocnění obviněného, který žádal o odročení veřejného zasedání, neboť se ho chtěl osobně zúčastnit. Krajský soud v Ostravě vyhodnotil omluvu obviněného jako nedůvodnou, protože ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví nevyplýval závěr o významném omezení obviněného v účasti při soudních jednání (resp. i veřejném zasedání). Za této situace tak mohl odvolací soud projednat věc bez přítomnosti obviněného, přičemž jeho účast nebyla nutná, neboť ve veřejném zasedání nebyly prováděny důkazy týkající se tohoto obviněného a obhajoba jeho práv byla zajištěna prostřednictvím obhájce.
18. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. jeho třetí alternativě) formálně odpovídá námitka obviněného, že soudy nedůvodně neprovedly jeho výslech. Státní zástupce k tomu uvedl, že při splnění podmínek pro konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného, mohl nalézací soud postupovat podle § 207 odst. 2 tr. ř. a přečíst protokol o jeho dřívější výpovědi. Za situace, kdy jednání obviněného již bylo možné považovat za obstrukční, jeho opakované omluvy z účasti při hlavním líčení nebyly shledány jako důvodné, nevyvstal v řízení žádný rozumný důvod pro to, aby soud vyhověl návrhu obviněného na jeho osobní výslech. Krom toho je z odůvodnění rozsudků soudů zřejmé, že se zmiňovaným návrhem obviněného na doplnění dokazování jeho výslechem řádně zabývaly a odůvodnily, proč tento návrh shledaly nadbytečným. Předmětný protokol o výpovědi obviněného nebyl v posuzované věci ani jediným důkazem, o který soudy obou stupňů opřely závěry o jeho trestní odpovědnosti za citované trestné činy, protože vycházely z celé řady dalších důkazů. Lze tedy konstatovat, že ve věci nedošlo k tomu, že soudy by nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy.
19. Dále obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce po připomenutí rozhodných skutkových zjištění dospěl k závěru, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky přisouzených trestných činů.
20. Neztotožnil se ani s námitkami, podle nichž obviněný nejednal neoprávněně, protože byl od okamžiku smrti zůstavitelky vlastníkem dotčených bankovních účtů. Státní zástupce po připomenutí příslušné zákonné úpravy upozornil, že byť byl obviněný dědicem ve druhé třídě zákonných dědiců společně s rodiči zůstavitelky, nijak ho to neopravňuje k tomu, aby bez dohody s bankou a ostatními dědici nebo bez souhlasu soudu činil jakékoli úkony přesahující prostou správu pozůstalosti (tj. aby převedl bez právního důvodu peníze z bankovních účtů, jejichž majitelkou byla zůstavitelka). V době, kdy obviněný provedl majetkové dispozice na předmětných bankovních účtech, nemohl být důvodně přesvědčen o tom, že je výlučným vlastníkem pozůstalosti, anebo že zde kromě zákonných dědiců neexistují ještě dědicové podle dědické smlouvy nebo podle závěti.
21. Z popisu rozhodných skutkových zjištění je nadto zřejmé, že obviněný se vydával za zůstavitelku, která byla majitelem bankovních účtů, což zatajil nejen pozůstalým rodičům, nýbrž jednal tímto způsobem i vůči bance. Nebyl tedy ani oprávněn zadat v internetovém bankovnictví platební příkazy k převodu zmiňovaných částek. Jestliže tedy bez oprávnění vyplnil bankovní formulář platebního příkazu a příkaz následně odeslal, vytvořil tak padělaný platební prostředek a tímto jednáním také naplnil znaky skutkové podstaty podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku.
22. Tvrzení obviněného, totiž že manželé naprosto běžně znají své přihlašovací údaje, je spekulativní. Pokud totiž jeden z manželů, který není majitelem účtu, nemá k tomuto bankovnímu účtu dispoziční právo či zmocnění, není ani oprávněn s takovým účtem jakkoli nakládat či do něj vstupovat, a to dokonce, i kdyby s tím majitel účtu jinak neformálně souhlasil. Nikdo jiný než majitel účtu, osoba s dispozičním právem uvedená ve smlouvě o účtu nebo zmocněnec nesmí s účtem ani s prostředky na účtu disponovat, neboť by šlo o podstatné porušení smlouvy.
23. Pokud obviněný uvedl, že odvolací krajský soud důsledně nerozlišoval mezi nakládáním s účtem na straně jedné a nakládáním s prostředky na takovém účtu na straně druhé, je třeba uvést, že oproti dřívější právní úpravě nyní platný a účinný občanský zákoník již výslovně nerozlišuje mezi nakládáním s účtem a nakládáním s prostředky na účtu. V omezené podobě se však i nadále uplatní závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle kterých vklady na účtech přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Nejvyšší soud v unesení ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1539/2012, konstatoval, že neoprávněným odčerpáním peněžních prostředků z bankovního účtu je způsobena škoda bance.
24. Z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu mimo jiné vyplývá, že obviněného uznal vinným z podvodného jednání vůči pozůstalým zákonným dědicům, a to pouze co do částky ve výši 37 000 Kč. Podle názoru státního zástupce ovšem v této věci přicházelo dokonce v úvahu posoudit jednání obviněného jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného vůči bance, neboť za popsaných okolností neoprávněně převedl ze dvou bankovních účtů zůstavitelky částku v celkové výši 576 000 Kč, která byla ve smyslu shora citovaných judikaturních závěrů v majetku banky. Dotčené ostatní dědice proto nebylo možné považovat za poškozené, protože jejich pohledávka vůči bance vznikla až na základě výsledků řízení o pozůstalosti. Obviněný primárně zasáhl do majetkového práva banky, která byla vlastníkem prostředků na označených účtech. V řízení o dovolání však změna právního posouzení skutku v uvedeném směru již není možná, neboť by byla v neprospěch obviněného.
25. Žádné opodstatnění nemá ani námitka obviněného, kterou poukázal na posouzení jeho jednání jako putativního deliktu z důvodu existence pozitivního právního omylu. Obviněný si byl v době, kdy neoprávněně vstupoval do bankovních účtů zůstavitelky a poté v nich neoprávněně prováděl majetkové dispozice s peněžními prostředky, vědom toho, že nemá k těmto bankovním účtům žádná dispoziční práva ani zmocnění s nimi nakládat. Stejně tak nemohl být přesvědčen, že je výlučným dědicem, neboť zůstavitelka měla v rozhodné době žijící oba rodiče. Na základě všech uvedených zjištěných okolností nemohl tedy obviněný jednat v právním omylu, protože z obsahu spisu nevyplývá nic, co by svědčilo o nevědomosti obviněného o nezákonnosti jeho jednání.
26. K námitce obviněného, kterou zpochybnil správnost výroku o náhradě škody, státní zástupce uvedl, že odvolací soud výrok o náhradě škody zrušil bez dalšího. Obviněný tak dovolací námitky zaměřil proti neexistujícímu adheznímu výroku, takže je vůbec nelze považovat za přípustné.
27. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž zpochybnil uplatnění prostředků trestního práva, státní zástupce uvedl, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů, jejichž znaky naplnil obviněný. Naopak, obviněný naplnil kvalifikované skutkové podstaty podle § 230 odst. 3 tr. zákoníku a § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, přičemž podvodným jednáním zasáhl do majetkové sféry další osoby. O dostatečné společenské škodlivosti trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, svědčí i způsob jejich provedení, neboť obviněný v bezprostřední časové návaznosti na úmrtí své manželky provedl protiprávní dispozice se všemi peněžními prostředky na bankovních účtech (tj. i s těmi, které nebyly součástí společného jmění manželů).
28. Námitky obviněného proti výroku o trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání obsažených v § 265b tr. ř. Ani námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů. Podle státního zástupce není trest uložený obviněnému natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
29. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
31. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
32. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, · byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
33. Námitky, jimiž dovolatel brojí proti konání prvostupňového i druhostupňového řízení v jeho nepřítomnosti sice naplňují uplatněný dovolací důvod, jsou však zjevně neopodstatněné. Soudy obou stupňů přesvědčivě a podrobně vyložily, z jakých důvodů shledaly opakované omluvy obviněného jako nikoli řádné. Hlavní líčení konaná před prvostupňovým soudem proběhla při splnění podmínek § 202 odst. 2 až 5 tr. ř., kdy obviněný nakonec v případech, kde jej soud stihl vyrozumět o tom, že jeho omluvu akceptovat nemůže, vyslovil souhlas s konáním hlavních líčení v jeho nepřítomnosti. Ta hlavní líčení, která nebyla zmařena, proto byla vždy pokryta žádostí obviněného o jejich konání v jeho nepřítomnosti (§ 202 odst. 5 tr. ř.). V odvolacím řízení pak účast obviněného při veřejném zasedání o odvolání nutná nebyla a toto veřejné zasedání bylo možno konat v jeho nepřítomnosti i bez jeho souhlasu. I v odvolacím řízení se obviněný omlouval z účasti u veřejného zasedání a s požadavkem na jeho odročení s oporou o lékařské zprávy, z nichž možná vyplývala nevhodnost účasti obviněného u soudního jednání, nikoliv však takový zdravotní stav, který by takovou účast vylučoval. Lékařské zprávy prezentované v odvolacím řízení navíc pocházely z doby poměrně dlouho předcházející okamžiku, kdy je obviněný odvolacímu soudu předkládal jako argument pro odročení konkrétního odvolacího veřejného zasedání. Z tohoto hlediska mohly vystávat i pochybnosti o včasnosti takových omluv, neboť nelze nalézt žádný rozumný důvod, proč obviněný s omluvami opřenými o takto staré lékařské zprávy vyčkával až do doby pár dnů před konáním odvolacího veřejného zasedání. To platí o to více, že obviněný komunikoval s odvolacím soudem cestou datové schránky, takže z tohoto hlediska nemohl být ani příliš limitován dny pracovního klidu či pracovní dobou poskytovatele poštovních služeb. Časový aspekt omluv obviněného však primárně není důvodem pro jejich označení za omluvy neopodstatňující odročení soudního jednání a je uváděn pouze na dokreslení přístupu obviněného, v němž nižší soudy po právu shledaly obstrukční jednání.
34. Vyčítá-li pak obviněný odvolacímu soudu, že lékařské zprávy předložené k poslednímu odvolacímu veřejnému zasedání si sám vyhodnotil s oporou o rok staré znalecké posudky, pak této zjednodušující úvahové matrici přisvědčit nelze. Okresní soud opatřil původně dva znalecké posudky (psychiatrický a kardiologický) a poté, co mu byl předložen ze strany obviněného posudek z neurologie, nechal zpracovat komplexní soudně-lékařský znalecký posudek, jenž vyhodnocoval ve vzájemné spojitosti a provázanosti veškeré dostupné informace o zdravotním stavu obviněného ze všech lékařských specializací. Posledně uvedený soudně-lékařský posudek okresní soud opakovaně aktualizoval, včetně výslechu znalkyně Kotasové v hlavním líčení konaném dne 29. 8. 2023. Opíral-li se tedy odvolací soud v únoru 2024 o posudky zpracované v prvostupňové etapě řízení v aktualizaci ke konci srpna 2023, pak rozhodně nešlo o zastaralé podklady, jak se snaží tvrdit dovolatel.
35. Kromě toho obviněným v odvolacím řízení předkládané lékařské zprávy nikterak nevybočovaly z poznatků, které o jeho zdravotním stavu, a především schopnosti účasti u soudního jednání, vypovídal soudně-lékařský znalecký posudek v jeho poslední aktualizaci. Charakterově a kvalitativně se tak jednalo o stále tytéž obtíže, jaké vyhodnocovala již zmíněná znalkyně z odvětví soudního lékařství. Samotné vylíčení závažnosti zdravotního stavu v omluvách obviněného, pak v porovnání s lékařskými zprávami, ať již předloženými k omluvě samotné či dodatečně, nasvědčuje jisté agravaci, dramatizaci či pacientské superpozici. Takto lze poukázat zejména na omluvu obviněného z 19. 1. 2024 (viz č. l. 764), která evokuje neodkladnost (byť plánovaného) medicínského zákroku, ačkoliv jeho podstoupení si obviněný patrně ještě 18. 1. 2024 rozmýšlel (viz jeho e-mail z tohoto data na č. l. 766), což vyvolává dojem, že tento plánovaný zákrok patrně mohl být posunut na jiný termín nekolidující s nařízeným odvolacím jednáním. Ostatně i realizovaný termín medicínského zákroku s veřejným zasedáním nakonec nekolidoval, neboť obviněný byl z jednodenní hospitalizace propuštěn ráno den před konáním veřejného zasedání, kdy mu byl doporučen klidový režim především ve vztahu k zatěžování pravého třísla (viz č. l. 772), aniž by závěr hospitalizace vyzníval tak, že pro obviněného by medicínský zákrok měl představovat nějakou překážku v účasti u soudního jednání.
36. Pokud odvolací soud při znalosti (ne)validity dřívějších omluv obviněného byl znovu krátce před konáním veřejného zasedání nařízeného na 29. 2. 2024 opět žádán o odročení s oporou o psychiatrickou lékařskou zprávu popisující obdobné obtíže, jaké byly již dříve posouzeny znalci z oboru psychiatrie a soudního lékařství, pak opodstatněně dovodil, že i nynější omluva představuje dramatizačně-obstrukční aktivitu a po právu konal odvolací veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. To platí o to víc, že předložená lékařská zpráva vzbuzovala pochybnosti i s poukazem na to, že podle ní měl být obviněný opakovaně účasten soudních jednání, což – jak správně upozornil odvolací soud – v projednávané věci skutečnosti neodpovídá. Kromě toho ani tato lékařská zpráva nereferovala o tom, že obviněný by byl neschopen účasti u soudního jednání, zmiňuje pouze obecné sdělení o nutnosti nevystavovat pacienta stresogenním situacím, aniž by však tyto byly ve vztahu k soudnímu řízení konkretizovány. Přitom v obecné rovině lze za stresogenní situaci pokládat – s přijatelnou nadsázkou řečeno – i přecházení komunikace v silničním provozu.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
38. Námitky obviněného proti tomu, že nebyl proveden důkaz v podobě jeho výslechu lze podřazovat pod tento dovolací důvod, a to v jeho třetí alternativě (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy). Jde však o námitky zjevně neopodstatněné, a to i z hlediska obviněným naznačovaného porušení práva na spravedlivý proces.
39. Obviněný se k projednávané věci jednak vyjádřit mohl a jednak tak i skutečně učinil. K dispozici jsou dokonce dvě verze jeho vyjádření. Prvá v podobě jeho písemného elaborátu (kde důvodem pro finanční transakci měla být žádost jeho manželky o výběr k úhradě společných potřeb). A druhá v podobě jeho výpovědi v přípravném řízení (kde tvrdil, že jeho manželka si přála, aby provedl převod k umoření její půjčky u společnosti R.). Z materiálního hlediska tak obviněný vyjádřil svůj postoj k stíhanému jednání a snesl argumenty, které pokládal za potřebné ke své obhajobě.
Pokud se pak obviněný domáhal svého výslechu před nižšími soudy, pak verbálně tento svůj zájem sice deklaroval, fakticky však činil vše proto, aby k jeho výslechu dojít nemohlo. S přijatelnou nadsázkou šlo o obdobnou situaci, jako kdyby obviněný prohlašoval, že chce vypovídat, ovšem v momentě, kdy by soud přistoupil k jeho výslechu, by prohlásil, že uplatňuje své právo ve věci nevypovídat. Protože obviněný tento mechanismus faktického vyhýbání se své výpovědi před soudy použil opakovaně, nelze se divit tomu, že nižší soudy dospěly k závěru, že i poslední požadavek obviněného na svůj výslech před soudy představuje jen další obstrukční aktivitu, jejímž pravým obsahem není uplatnění obhajovacích práv, nýbrž snaha co nejvíce oddálit konečné rozhodnutí.
Při tomto postoji obviněného tak soudy důvodně přistoupily k důkazní situaci tak, že jím nabízený důkaz v podobě jeho výslechu je důkazem fakticky nedostupným a navíc nadbytečným, neboť suma ostatních provedených důkazů umožňovala jejich náležitým vyhodnocením zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností v rozsahu nutném pro soudní rozhodnutí.
40. V obecné rovině lze jistě souhlasit s tím, že výpověď obviněné osoby je důkazem zhusta významným, to však neznamená, že jde o důkaz, bez něhož by se jakékoliv důkazní řízení neobešlo, a bez něhož by nebylo možno ve věci rozhodnout. Využije-li obviněná osoba práva nevypovídat, pak ji k tomu pochopitelně nelze nikterak nutit a skutkový stav musí být zjišťován z důkazů jiných. Projednávaný případ představuje právě takovou situaci, a protože ostatní opatřené důkazy umožňují jejich náležitým vyhodnocením zjistit úplně a správně skutkový stav věci, je další dovolatelem nyní poptávaná jeho výpověď důkazem nadbytečným. Jakkoliv by tedy jeho výslech snad mohl být podstatným důkazem ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, jde o důkaz, který zůstal neproveden zcela opodstatněně a důvodně jako důkaz jednak nadbytečný a jednak patrně nedostupný vzhledem k postoji obviněného. Ten je patrný z rozsáhlých obstrukčních aktivit sumarizovaných v následující tabulce:
HL 22.11.2022 w obviněný předvolán 16.08.2022 w 15.11.2022 se obviněný omlouvá pro pobyt v lázních stanovený mu 14.10.2022 – v pozvánce do lázní se předpokládá, že mohou nastat vážné důvody pro nenastoupení (č. l. 528) w po neakceptaci omluvy okresním soudem obviněný souhlasí s HL v nepřítomnosti
HL 10.01.2023 w obviněný předvolán 08.12.2022 w 10.01.2023 v 10.53 h (HL nařízeno na 12.30 h) tel. omlouvá obhájce klienta pro hospitalizaci w HL zmařeno w podle doplňku soudně-lékařského posudku vypracovaného poté, co obviněný doložil lékařské zprávy o své hospitalizaci, mu hospitalizace nebránila v účasti u HL 10.01.2023
HL 14.03.2023 w obviněný předvolán 12.02.2023 w 09.03.2023 omluva obviněný opřená o lék. zprávu z 02.03.2023, z níž neplyne nemožnost účasti u HL (pouze že by se pacient neměl účastnit stresových situací) w po neakceptaci omluvy okresním soudem obviněný souhlasí s HL v nepřítomnosti
HL 26.04.2023 w obviněný předvolán 16.03.2023 w 17.04.2023 obhájce Staňa vypověděl plnou moc w HL zmařeno
HL 30.05.2023 w obviněný předvolán 14.05.2023 w 29.05.2023 omluva obviněný pro nepříznivý zdravotní stav (neměl by se účastnit stresových situací) a pro námitky k ustanovené obhájkyni (manželka civilního soudce, který mu opakovaně nevyhověl) w HL zmařeno
HL 29.08.2023 w obviněný předvolán 31.07.2023 w 24.08.2023 předložena nová plná moc pro Oldřicha Choděru a žádost o odročení pro zdrav. stav obviněného (z lékařské zprávy plyne doporučení omezit stresové zátěže, nikoli neschopnost účasti) a pro kolizi obhájce w po neakceptaci omluvy okresním soudem obviněný souhlasí s HL v nepřítomnosti
VZ 11.01.2024 w obviněný vyrozuměn 22.12.2023 w 02.01.2024 omluva obviněný pro zdravotní překážky [z lékařské zprávy z 10.11.2023 (sic!!!) plyne nevhodnost účasti u soudního jednání] a pro kolizi obhájce w pro kolizi odročeno
VZ 25.01.2024 w obviněný vyrozuměn 15.01.2024 w
19.01.2024 omluva obviněný pro zdravotní překážky – operace srdce [z lékařské zprávy plyne hospitalizační výkon k vyšetření jícnovou echokardiografií a k provedení katétrové ablace, termín zákroku je naplánován od 12.12.2023; hospitalizace trvala od 23.01.2024 v 07.43 h do 24.01.2024 v 08.44 h) w odročeno
VZ 29.02.2024 w obviněný vyrozuměn 28.01.2024 w 23.02.2024 omluva obviněný pro zdravotní překážky psychického rázu (z lékařské zprávy plyne potřeba nevystavovat pacienta stresům, nic o nemožnosti účasti) w vyhlášen napadený rozsudek, vč. nenapadaného výroku o částečném vrácení věci prvostupňovému soudu
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
41. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) lze podřadit námitky obviněného, jimiž brojí proti nesprávnému výkladu dědického práva, chybné neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe, popřípadě nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku umožňujícího ukládání trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Všechny tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
42. Obviněný vyčítá soudům nižších stupňů závěr o tom, že jeho manželka byla i po své smrti vlastnicí předmětných bankovních úcty. Nižší soudy však nic takového netvrdí a nic takového nelze dovozovat ani z formulace skutkové věty. V ní použitý termín „… k bankovním účtům T. L. …“ představuje jakousi formulační zkratku, jejíž exaktní vyjádření by mělo znít „... k účtům znějícím na jméno T. L. …“, popřípadě „… k bankovním účtům, ohledně nichž smlouvu o jejich vedení uzavřela T. L. …“. V popisu skutku použitá formulační zkratka tak nezakládá žádnou jeho nesrozumitelnost či nesmyslný právní závěr kolidující s principy soukromého práva (zánik právní osobnosti smrtí – § 23 o. z.).
43. Liché jsou také námitky obviněného dovozující právní závěr o existenci jakéhosi vlastnického vakua (to dovolatel vyčítá nižším soudům), ale i úvahy o tom, že vlastníkem předmětných účtů byl od okamžiku smrti sám dovolatel (tento
závěr činí obviněný). V rámci výhrad proti prvému napadanému právnímu názoru (navíc nižšími soudy neučiněnému), pak obviněný nesprávně vykládá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 215/2022. Ani toto rozhodnutí nikterak nevybočilo z mantinelů civilněprávní úpravy, na kterou správně poukázal nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření. Ten upozornil na ustanovení § 1236 o. z., z něhož vyplývá, že okamžikem smrti zůstavitele, který zanechal více dědiců, se jeho majetek nenachází v nějakém vlastnickém vakuu, nýbrž spadá do vlastnictví více osob spojených v tzv. společenství dědiců.
V tomto vlastnickém režimu regulovaném zejména ustanoveními v § 1238 a § 1239 o. z. pak tento majetek přetrvává až do právní moci rozhodnutí o nabytí dědictví. Teprve tehdy se z režimu společenství jmění, přesune do režimu buď výlučného vlastnického práva anebo spoluvlastnictví. Časové ukotvení těchto režimů (majetek zůstavitele společenství jmění vlastnictví či spoluvlastnictví dědice) nelze opomíjet a „přeskakovat“ etapu společenství jmění anticipováním nějakého výsledku rozhodnutí o nabytí dědictví.
Právě proto, že poslední etapa osudu děděného majetku je závislá na rozhodnutí soudu, nelze způsob jeho rozhodnutí, byť je činěno s účinností ke dni vzniku dědického práva (tj. smrtí zůstavitele) předjímat a svévolně si je předurčovat. V tomto ohledu nutno upozornit i na to, že dokonce ani v soudních řízeních o majetku, který díky úmrtí účastníka řízení spadá do masy dědictví, si soudy nemohou dovolit předběžně posoudit, kdo z dědiců nabyde předmět sporu, ale musejí rovněž vyčkat dědického rozhodnutí.
Princip ingerence veřejné moci do přechodu vlastnického práva děděním lze připodobnit k roli katastrálního úřadu rozhodujícího o vkladu vlastnického práva. I tam vlastnické právo přechází zpětně k momentu podání návrhu na povolení vkladu, vkladové rozhodnutí je však nezbytnou podmínkou proto, aby k převodu vlastnického práva skutečně došlo.
44. Obviněný uvedené aspekty zcela pomíjí. Přehlíží etapu, v níž se děděná masa majetku nachází v režimu společenství jmění, a zjednodušeně a zkratkovitě se zaměřuje pouze na počátek a konec osudu děděného majetku, aniž by bral v potaz to, co pro dispozice s děděným majetkem platilo mezi těmito mezními body. Nemůže proto obstát konstrukce obviněného o tom, že dne 2. 10. 2017 vstupoval na své účty a nemohl proto v tomto být nikým a nijak omezován. Vstupoval totiž na účty spadající do společenství jmění, kam navíc patřila i pohledávka vůči bance vyplatit zůstatek na těchto účtech. A protože nebylo ujednáno nic jiného, mohl výkon vlastnických práv k aktivu spadajícímu do společenství jmění tvořeného masou děděného majetku realizovat pouze na základě jednomyslného rozhodnutí všech osob tvořících společenství dědiců (§ 1238 odst. 1 o. z.). Teprve v momentě, kdy okamžikem právní moci rozhodnutí o nabytí dědictví obviněný získal výlučné vlastnictví k předmětným účtům, odpadla limitace založená ustanovením § 1238 odst. 1 o. z. a on s nimi mohl volně nakládat. Sumárně řečeno, obviněný dne 2. 10. 2017 nevstupoval na výlučně své účty a nenakládal tam s výlučně svými finančními prostředky, resp. s výlučně svou pohledávkou vůči bance.
45. Kromě uvedeného nelze přehlížet, že jak samotný vstup na předmětné bankovní účty, tak na nich provedené finanční transakce obviněný realizoval pod cizí identitou. Obviněný vehementně vyzdvihuje ustanovení § 23 o. z., důsledně se jím však neřídí, ba dokonce k němu přistupuje vnitřně rozporně. Obviněný takto poukazuje na to, že smrtí jeho manželky zanikla její právní osobnost, to mu však nikterak nepřekáželo v tom, aby se vydával za mrtvou osobu a předstíral, že zemřelá prostřednictvím jí přidělených individualizovaných autorizačních klíčů provádí vstup na účty znějící na její jméno a následně na nich realizuje bezhotovostní transakce. Zde obviněnému úprava jinak vyzdvihovaného § 23 o. z. nikterak nepřekáží a prezentuje své počínání jako nezávadové. Nelze přitom rozhodně uvažovat o tom, že obviněný by použitím individualizačních autorizačních kódů své zemřelé manželky vystupoval tzv. sám za sebe. Zmíněné individuální autorizační klíče lze připodobňovat k fyzickému hmotnému podpisu vyvedenému pisatelem na materiál umožňující zachycení tohoto písemného projevu. Obviněný tak vstup na bankovní účty a tam provedené transakce realizoval při zneužití tohoto individuálního autorizačního klíče (quasi-podpisu) a na účty vstupoval nikoliv jako on sám, nýbrž jako jeho zemřelá manželka. Tak jako obviněný po ní nezdědil její podpis (fyzické provedení písařské dovednosti), tak stejně nezdědil nehmotný bankovní autorizační klíč. Jde o stejnou situaci, jako kdyby obviněný zfalšoval po smrti ženy její podpis a takto „podepsaný“ fyzický příkaz by předložil bance k platbě.
46. Dalším momentem, kde obviněný s právní úpravou (zde § 1479 o. z.) nenakládá konzistentně, jsou jeho výhrady proti závěru, že pozůstalé matce S. L. vznikla škoda, ačkoliv tato se dědictví vzdala. Zatímco u své osoby obviněný veřejnoprávní ingerenci v podobě rozhodnutí o nabytí dědictví pokládá za právně bezvýznamnou, u S. L. naopak tuto ingerenci má za klíčovou a zcela pomíjí, že podle jím zastávané konstrukce by S. L. práva k účtům nabyla v okamžiku smrti dcery. Obviněný tak jednou pokládá výsledek dědického řízení za klíčový (u pozůstalé S. L.), podruhé za vlastnicky bezvýznamný (v případě sebe samého). Pouze pro úplnost pak nutno dodat, že obviněný ne zcela přesně nakládá s právním pojmem vzdání se dědictví, což je specifický institut upravený v § 1490 o. z., který znamená, že jeden dědic se může vzdát dědictví ve prospěch dědice jiného. Nic takového ovšem S. L. neučinila, nýbrž se toliko v rámci dohody o rozdělení pozůstalosti domluvila s ostatními dědici na tom, že z dědictví nezíská ničeho. Zatímco vzdáním se dědictví by S. L. přestala být dědičkou a vůbec by žádnou dohodu o rozdělení pozůstalosti nemohla uzavírat, díky tomu, že tento procesní institut nevyužila, dědičkou zůstala, participovala na uzavření dohody dědiců rozdělení pozůstalosti (byť se dohodla na tom, že ona sama z dědictví nic nezíská) a dědičkou by zůstávala a mohla by dědit, např. vyšel-li by dodatečně najevo nějaký majetek, který v dědickém řízení původně projednán nebyl.
47. Ze shora uvedeného vyplývá, že obviněný dne 2. 10. 2017 nevstupoval na výlučně své bankovní účty, vstup realizoval pod cizí identitou, tedy počínal si v elektronickém světě stejně, jako kdyby v reálném světě zfalšoval fyzický podpis. Takto vydávaje se za mrtvou manželku získal přístup k počítačovému systému, v němž opět vystupoval pod cizí identitou a předstíral, že tam data vkládá jeho mrtvá žena. Takto padělaná data se týkala platebního prostředku se záměrem tento platební prostředek užít jako pravý a při využití takto vyvoleného omylu se zištným záměrem vyvést z masy děděného majetku určitá aktiva oklamal banku, která jím požadované transakce provedla. To v konečném důsledku vedlo k majetkové újmě pozůstalé matky S. L., která při transformaci peněz uložených na účtu, které by mohla zdědit, v pohledávku za obviněným více či méně hůře vymahatelnou, uzavřela dědickou dohodu o rozdělení pozůstalosti, na základě níž z dědictví nenabyla ničeho.
48. Obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho závěru o oprávněnosti vstupu na účty znějící na jeho zemřelou manželku. Obviněný tuto údajnou oprávněnost odvozuje od svolení, které získal od své manželky. I zde však opomíjí jinde jím vyzdvihované ustanovení § 23 o. z. Též zde obviněný náhle činí jakýsi krok stranou do oblasti, kde mu již nepřekáží smrt manželky vyvolávající zánik její právní osobnosti a nevadí mu, že mrtvá žena už mu nemohla udělit souhlas či jej pro posmrtnou dobu pověřit ke konkrétnímu vstupu na účet znějící na její jméno a právě jejím jménem (vydávaje se za ni). Pokud pak obviněný poukazuje na snad běžnou praxi, kdy rodinní příslušníci navzájem znají autorizační kódy umožňující vstupy na účty členů rodiny, pak zde obviněný porovnává neporovnatelné. Nerozlišuje totiž situaci, kdy je rodinný příslušník toliko nástrojem, který vypisuje autorizační údaje podle pokynů oprávněné osoby, která navíc takřka vždy buď biometricky nebo pomocí tzv. PINu či jiného kódu „podepisuje“ operaci sama na svém telefonu, od situace, kdy by tak rodinný příslušník činil pokoutně za zády oprávněné osoby, ba dokonce po její smrti. Snad běžná rodinná výpomoc při používání internetového bankovnictví, tak představuje charakterově zcela odlišnou aktivitu, než jaká je kladena za vinu obviněnému.
49. Neobstojí konečně ani výhrada, že obviněný nic nepadělal v souvislosti s přístupem do bankovního účtu znějícího na jeho zesnulou manželku. Obviněný zde sám nesprávně užívá jinde napadanou formulační zkratku, kdy hovoří o přístupu do „bankovního účtu zesnulé manželky“. Tuto námitku obviněný ne zcela jasně propojuje s poukazem na to, že je zde otázka předmětného platebního příkazu, poukazuje však na to, že to je postihováno samostatným trestným činem podle § 234 tr. zákoníku. Jak zmíněno již výše, již samotný přístup obviněného na bankovní účty vedené na jeho manželku byl doprovázen paděláním jejího elektronického podpisu – využitím elektronického klíče přiděleného výlučně jí. Obviněný tedy padělal její identitu, pod níž se na předmětné účty dostal. Jeho postih za padělání platebního prostředku (příkazů k bezhotovostní transakci) pak představuje jakési vrstvení událostí, k nimž obviněný přistoupil. Pokud by obviněný „jen“ využil přístup své zemřelé ženy k předmětným účtům a vnikl na ně, šlo by toliko o právní kvalifikaci podle § 230 tr. zákoníku. Pokud ale obviněný na tuto základní nástavbu dodal ještě jakousi přidanou hodnotu spočívající v tom, že uvnitř systému znovu při využití identity své mrtvé ženy a paděláním jejího elektronického podpisu zadal platební příkaz, o němž předstíral, že jej zadala ona, pak je právem dovozována i kvalifikace podle § 234 tr. zákoníku.
50. S obviněným nelze souhlasit ani v námitce, že projednávaný skutek nevykazuje dostatečnou míru společenské škodlivosti, absentuje poškozený subjekt a jednání se ničím nevymyká běžné praxi v rodinách. Jak vysvětlil Nejvyšší soud výše, počínání obviněného nelze přirovnávat k výpomoci mezi žijícími rodinnými příslušníky, kdy disponent je původcem kroků, které za něho činí jemu blízká osoba, kterou k nim pověřuje, ví o nich a finálně je autorizuje. Obviněný naproti tomu přistoupil k něčemu parametricky zcela odlišnému, co podle přesvědčení Nejvyššího soudu obvykle v běžných rodinných prostředích neprobíhá.
Obviněný velmi záhy po smrti své manželky s cílem vyvést aktiva z masy dědictví a zatajit jejich existenci před soudním komisařem si počínal způsobem připomínajícím „okrádání mrtvých“ vyjadřujícím mimořádnou neúctu nejen k zemřelé manželce, ale i k ostatním pozůstalým. Ani z majetkového hlediska nelze jeho počínání nikterak bagatelizovat. Nebýt jednání obviněného spadala by do dědictví pohledávka vůči bance z titulu vedení bankovních účtů. Jednáním obviněného došlo k transformaci tohoto aktiva v pohledávku vůči němu.
To by z ryze účetního hlediska – matematicky vzato – vliv na hodnotu dědictví nemělo, významný rozdíl je však ve vymahatelnosti obou pohledávek. Bonita dlužníka je totiž výrazným aspektem reálné hodnoty určité pohledávky, přičemž bonita banky povinné vyplatit zůstatek na bankovním účtu (nebyl-li by dotčen jednáním obviněného) je diametrálně odlišná od bonity obviněného, jehož stíhala nemalá dluhová zátěž. Takto lze poukázat na pravomocně dne 4. 9. 2017 judikovaný závazek obviněného zaplatit firmě Alteragra částku 330 000 Kč a náklady řízení řádově 134 000 Kč (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 CN 139/2014, založený na č. l.
703 spisu) a na dne 27. 4. 2017 pravomocně judikovaný závazek obviněného zaplatit solidárně s dalšími dlužníky Československé obchodní bance jednak částku přibližně 6,7 milionu Kč a dále 12,5 milionu Kč (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 48 T 6/2011 založený na č. l. 302 spisu).
51. Pokud obviněný namítal, že pozůstalá S. L. coby dědička po jeho zemřelé manželce nepožadovala v rámci dohody o rozdělení pozůstalosti z dědictví ničeho (obviněný nesprávně uvádí, že tato dědička se dědictví vzdala) a dovozuje z toho, že proto nemohla být poškozenou trestným činem podvodu, pak uvedená majetková dispozice S. L. představuje již pouze to, jak ona naložila s pohledávkou mající původ primárně v jejím dědickém nároku, ale sekundárně se odvíjející i od protiprávního jednání obviněného. Formálně vzato se tak její právní jednání při uzavírání dohody o rozdělení pozůstalosti dá připodobnit k jednání poškozeného, který svou pohledávku z titulu škodního nároku převede na jiný subjekt. Taková majetková operace z trestněprávního hlediska nic nemění na vzniku trestněprávní škody a má dopad pouze do roviny adhezního řízení, v němž poškozenému, který svou škodní pohledávku postoupil jinému, již nelze nárok na náhradu škody přiznat. Právě v tomto směru správně reagoval odvolací soud, pokud zrušil pozitivní adhezní výrok z prvostupňového rozsudku se závěrem, že takový výrok vůbec učiněn být neměl a pozůstalá S. L. neměla být s uplatněním svého nároku připuštěna do adhezního řízení. To proto, že o jejím škodním nároku (pohledávka za obviněným z titulu jeho podvodného jednání, jímž vyvedl aktivum v určité formě z masy dědictví) totiž již bylo rozhodnuto v rámci dědického řízení, v němž pozůstalá S. L. naložila se svým škodním nárokem tak, že souhlasila s tím, aby jej v rámci agregované pohledávky tvořené ještě dalšími nároky a dosahující celkové výše řádově 148 000 Kč, nabyli zbývající dva dědici (viz č. l. 551). Nelze proto souhlasit s názorem obviněného, že v projednávaném případě by neexistoval konkrétní poškozený, který by byl jeho jednáním zasažen.
52. Obviněnému snad lze přisvědčit, že projednávaný případ není srovnatelný s běžnými skutky internetové kriminality, na společenské škodlivosti jeho jednání to ničeho nemění. Naopak jeho počínání lze označit za spíše závažnější, než je obvyklá internetová kriminalita. Zatímco u ní dochází k napadení bankovního účtu poškozeného třetí (cizí) osobou, která zneužije jeho důvěry, v projednávaném případě se jednalo o útok tzv. „zevnitř“, tedy z prostředí, v němž mohli jeho členové právem očekávat, že jim z něho nehrozí žádné nebezpečí. Lapidárně řečeno, je rozdíl, pokud je poškozený podveden cizím pachatelem, k němuž nemá žádné vazby, oproti situaci, kdy se tak stane ze strany někoho, kdo by měl k poškozenému zachovávat alespoň určitou míru úcty anebo přinejmenším vůči němu nevystupovat tak, aby mu vznikala újma. Tato „vnitřní zrada“ tak představuje určitou přidanou hodnotu nad rámec obecné společenské škodlivosti internetové kriminality.
53. Za těchto okolností nižší soudy opodstatněně dospěly k závěru, že jednání obviněného jednak vykazuje dostatečně vysokou míru společenské škodlivosti vyžadující uplatnění trestní represe a jednak jde o tak vysokou míru společenské škodlivosti, která vylučuje úvahu o možnosti aplikovat mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní sazbu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Jak přiléhavě zmínil již státní zástupce, uložený trest odnětí svobody je sice jistě bezesporu pro obviněného tíživý (to je ostatně smyslem trestu, aby svým diskomfortem do budoucna odrazoval pachatele od opakování trestné činnosti), jde však o trest ukládaný na samé spodní hranici trestní sazby a jeho nepodmíněnost vyvěrá mimo jiné z toho, že jde o trest ukládaný za trestnou činnost spáchanou nedlouho poté, co byl obviněný pravomocně odsouzen k poměrně citelnému nepodmíněnému trestu za rozsáhlou majetkovou delikvenci. Nejedná se tedy o trest nikterak excesivní a zjevně nespravedlivý tak, aby vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Za této situace námitky obviněného proti nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku jsou zcela zjevně neopodstatněné.
IV./4. Další dovolací námitky
54. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají námitky o údajném rozporu písemného vyhotovení napadeného rozsudku s tím, jak rozhodnutí bylo vyhlášeno. Nejvyšší soud se seznámil s audiozáznamem z veřejného zasedání o odvolání a zjistil z něho, že obviněný se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud ve veřejném zasedání vyhlásil usnesení. Ve stopáži 37´:39´´ audiozáznamu je zachycen průběh veřejného zasedání poté, co se odvolací soud vrátil z porady a počal vyhlašovat své rozhodnutí. Předseda senátu přítomné účastníky informoval o tom, že „… bude pokračováno vyhlášením rozsudku …“ a po upozornění členky senátu přibližně za vteřinu pokračoval „… a usnesení …“. Obviněný evidentně přeslechl souřadící spojku „a“, kterou předseda senátu zmínil mezi slovy „rozsudku“ a „usnesení“. Předseda senátu dále informoval účastníky řízení, že jim odvolací soud dal k dispozici písemné vyhotovení rozsudku s ohledem na určité úpravy, k nimž odvolací soud přistoupil vůči rozsudku soudu prvního stupně a dále předseda senátu ve stopáži audiozáznamu 37´:57´´ vyhlašuje vlastní rozhodnutí, kdy uvádí „… takže my jsme rozhodli rozsudkem jménem republiky …“ a cituje výrok. Úvodní slova předsedy senátu o tom, že bude pokračováno vyhlášením rozsudku a usnesení, pak znamenala pouze tolik, že výrok, jímž byla částečně věc vrácena soudu prvního stupně, má materiálně charakter usnesení, byť je činěn formálně uvnitř rozsudku. Tomu odpovídá i dichotomie poučení, které se liší ve vztahu k výroku, jež má materiálně charakter rozsudku, oproti výroku, jež materiálně představuje usnesení. Nejvyšší soud sice má postup odvolacího soudu zmiňujícího i vyhlášení usnesení za poněkud matoucí a neodpovídající formální jednotě vyhlášených výroků v rámci jediného rozhodnutí, uvedené však nemá žádný význam, pokud jde o dovoláním napadené rozhodnutí, neboť tímto rozhodnutím je rozsudek, jaký skutečně byl vyhlášen a nikoliv materiálně usnesení o vrácení věci prvostupňovému soudu, jež bylo formálně (a správně) vtěleno do vyhlašovaného rozsudku.
55. Není ostatně nic neobvyklého, že výroky zákonem předepsané v nižší formě rozhodnutí (usnesení) jsou obsaženy a pohlceny vyšší formou rozhodnutí, totiž rozsudkem, aniž by bylo zapotřebí formálně do samostatných písemností oddělovat to, že některý z výroků má charakter rozsudku, zatímco jiný usnesení. Jde nejenom o nyní řešenou procesní situaci, ale například i o kauzy, v nichž odvolací soud k odvolání jednoho účastníka řízení prvostupňový rozsudek mění, zatímco ostatní podaná odvolání zamítá. Obdobně tomu bude v případech, kdy odvolací soud ohledně některého ze společně projednávaných skutků prvostupňový rozsudek změní při zachování jeho posouzení coby trestného činu, zatímco ohledně jiného skutku rozhodne výrokem zrušujícím a postoupením věci v tomto rozsahu jinému orgánu.
V. Způsob rozhodnutí
56. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání vznesl námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody věcně nerozešly, jsou ovšem zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
58. Před rozhodnutím o podaném dovolání Nejvyšší soud nerozhodl o odkladu výkonu prvostupňového rozsudku, neboť k takovému postupu neshledal důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)
V Brně dne 29. 10. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Zpracoval: Mgr. Ondřej Vítů