Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti pana J. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. Ladislavem Hostýnkem, Komenského 160, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 6 T 55/2009, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 7 To 325/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 6 Tdo 766/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III.
ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Námitka, že výrok odvolacího soudu, jímž došlo ke zrušení rozsudku nalézacího soudu v té části, jíž byla odsouzenému P. B. uložena zabezpečovací detence, by se měl vztahovat i na stěžovatele, není důvodná. Krajský soud, zcela v souladu se zásadou individualizace trestu, v odůvodnění svého usnesení uvedl důvod, pro který přistoupil v případě odsouzeného P. B. k částečnému zrušení výroku soudu prvního stupně. Skutečnost, že jeden z předložených důkazů umožnil obecným soudů učinit odlišný závěr o uložené zabezpečovací detenci jednoho z obžalovaných, ještě neznamená, že tato okolnost může být bez dalšího vztažena i na další obžalované. Dotčený znalecký posudek byl individualizován na osobu P. B., neboť pouze a jedině ten byl podroben lékařskému zkoumání. Závěry, obsažené ve znaleckém posudku, nemají dopad na hodnocení případu jako celku, ale nachází svůj odraz pouze ve výroku o zabezpečovací detenci té osoby, na kterou byl posudek zpracován, tedy P. B.
S tvrzením stěžovatele, že v proběhlém soudním řízení nebylo nijak prokázáno, že by nezletilí byli na něj v určitém směru odkázáni a tím, že by byla omezena svoboda jejich rozhodování, nelze souhlasit. S touto argumentací stěžovatele se vypořádal již Nejvyšší soud, na jehož usnesení lze v dalším odkázat. Z provedeného dokazování zřetelně vyplynulo, že poškozený S. vnímal stěžovatele jako svého otce, tedy jako autoritu, mající mu poskytnout materiální a duševní zajištění.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. října 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu