Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů 1) Emmanuela Barrauda, 2) Diany Lokia Lingona Barraud a 3) RNDr. Jiřiny Novákové, zastoupených Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Maiselova 15, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 569/2012-482 ze dne 17. 5. 2012, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 334/2011-455 ze dne 12. 10. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 1/2006-429 ze dne 28. 3. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 1/2006 Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozsudkem č. j. 17 C 1/2006-429 ze dne 28. 3. 2011 zamítl žalobu stěžovatelů proti obchodní společnosti KOH-I-NOOR, a. s., o vydání ve výroku rozsudku specifikovaných nemovitostí a movitých věcí. Obvodní soud rozhodoval ve věci poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí, jímž žalobě vyhověl, zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2816/09 ze dne 15.
12. 2010. Ústavní soud v něm dovodil, že majetková podstata firmy Waldes a spol. byla platně znárodněna ke dni 27. 10. 1945 na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."). Ke znárodnění došlo proto, že se jednalo o podnik kovodělného průmyslu s více než 500 zaměstnanci dle průměru stavů k 1. 1. v letech 1942 až 1944, přičemž nehrálo žádnou roli, zda byla majitelem takového podniku osoba české, německé či židovské národnosti, příp. zda se jednalo o majetek ve vlastnictví Německé říše.
Stěžovatelům tedy mohla být nejvýše odepřena náhrada za znárodněný majetek dle § 8 dekretu. Ústavní soud dále odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 336/01 ze dne 11. 6. 2002, v němž konstatoval, že v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), je zakotven zvláštní restituční titul, jenž dopadá na případy znárodnění bez vyplacení příslušné náhrady, pokud ke znárodnění došlo na základě předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948.
Podmínkou pro vznik restitučního nároku je však skutečnost, že k odnětí vlastnického práva došlo v rozhodném období, tzn. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vázán tímto právním názorem dospěl obvodní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí k závěru, že ke znárodnění předmětného majetku zestátněním došlo přede dnem 25. 2. 1948, a tedy mimo rozhodné období dle § 1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích; žalobě proto nebylo možno vyhovět. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně usnesením č. j.
18 Co 334/2011-455 ze dne 12. 10. 2011 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelů proti usnesení městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 569/2012-482 ze dne 17. 5. 2012 odmítnuto pro absenci otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé napadli výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v níž uvedli, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I.
ÚS 2816/09 ze dne 15. 12. 2010 pominul, že právní předchůdci stěžovatelů uplatnili své restituční nároky dle zákona č. 128/1946 Sb. a k zamítnutí těchto nároků došlo v rozhodném období ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Došlo tedy k naplnění podmínek stanovených zákonem č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.
116/1994 Sb."), a proto je třeba se případem zabývat v rozsahu otázek vypočtených Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4004/2007 ze dne 13. 8. 2009. Je tak namístě zkoumat, zda jsou stěžovatelé osobami oprávněnými dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, zda jde o fyzické osoby, které mají na věc nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., zda k převodu nebo přechodu vlastnického práva došlo za nacistické okupace v důsledku rasové perzekuce a zda šlo o případ neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek v roce 1945.
Jestliže byly úkony z doby okupace dle § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. neplatné, mělo nejprve dojít k obnovení původního stavu a teprve posléze mohlo dojít ke znárodnění; to ovšem za podmínky, že by byla za znárodněný majetek vyplacena finanční náhrada. Jestliže by k vyplacení finanční náhrady nedošlo, jednalo by se o případ, jaký řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 192/96 ze dne 22. 10. 1997. Stěžovatelé podotkli, že Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2816/09 na jednu stranu pominul zákon č. 116/1994 Sb., a na druhou stranu pak v bodě 37 nálezu zcela nadbytečně odkazoval na možnost domoci se odškodnění u nadačních fondů, u nichž však příslušné lhůty již dávno uplynuly.
Nadto existence nadačního fondu neměla žádný význam z hlediska existence oprávněného restitučního nároku stěžovatelů, který měl být obecnými soudy řádně posouzen. Stěžovatelé uzavřeli, že v důsledku nesprávného právního názoru, vyjádřeného v nálezu sp. zn. I. ÚS 2816/09 , jímž byly obecné soudy vázány, došlo k porušení jejich shora vypočtených ústavně zaručených práv. Proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
Stěžovatelé polemizovali s výkladem zákona o mimosoudních rehabilitacích, tak jak jej provedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2816/09 ze dne 15. 12. 2010 a domáhali se toho, aby Ústavní soud svůj původní postoj přehodnotil. Neuvedli nicméně žádné argumenty, které by již nebyly dříve vzneseny či které by nebyly Ústavnímu soudu v době jeho rozhodování známy. Ústavní soud proto neshledal důvod závěry, k nimž dospěl v citovaném nálezu, jakkoliv měnit a na obsah zmíněného nálezu v podrobnostech odkazuje. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že zmínka o Nadačním fondu obětem holocaustu v bodě 37 nálezu sp. zn. I. ÚS 2816/09 byla učiněna toliko nad rámec rozhodovacích důvodů (obiter dictum), přičemž Ústavní soud stěžovatele na možnost čerpat prostředky z tohoto fondu nijak neodkazoval a ani jinak neměla existence tohoto fondu na výsledné rozhodnutí žádný vliv.
Obecné soudy posoudily žalobu stěžovatelů plně v intencích právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu a v tomto ohledu jim tedy nebylo možno nic vytknout. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto mu nezbylo než jejich ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu