Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Bc. Marka Houžvičky, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Kateřinou Balcarovou, T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 31 Co 159/2013 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 42 P 502/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Stěžovatel snáší celou řádu námitek, které však dle Ústavního soudu nemají ústavněprávní relevanci a nepředstavují zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Z příjmů vykázaných stěžovatelem je sice zřejmé, že nejsou příliš vysoké, nicméně stěžovatel je relativně vzdělaný, středního věku, bez zdravotního omezení, což by se mělo projevit také v jeho schopnosti opatřit si odpovídající zaměstnání. Již odvolací soud připustil, že je možné, že stěžovatel nemůže sehnat práci odpovídající přímo jeho vzdělání nebo jeho představám, nicméně měl by být schopen si zajistit takovou práci, kde by mohl dosahovat odměny vyšší, než jsou sociální dávky.
Je třeba zdůraznit, že je to právě stěžovatel, kdo je společně s matkou odpovědný za výživu nezletilého. Zde není od věci poukázat na skutečnost, že v případě, že by matka dbala své vyživovací povinnosti stejnou měrou jako stěžovatel, nezbývalo by, než nezletilého umístit do některého z ústavů sociální péče. Primární povinností otce je zajistit výživu nezletilého. Důvody, pro které se tak neděje, lze považovat spíše za zástupné a uměle vyvolané. Navíc středočeský kraj nepatří z hlediska zaměstnanosti k problémovým regionům.
Stěžovateli lze dát částečně zapravdu v tom smyslu, že stanovení styku rodiče s dítětem v kavárně je nezvyklé, nicméně s ohledem na rozjitřenost vztahů mezi rodiči nezletilého, zcela ústavně konformní. V tomto konkrétním případě nelze odhlížet od skutečnosti, že mezilidské vztahy jsou na obou stranách vyhroceny takovou měrou, že styk s dítětem v bydlišti matky není možný a bydliště otce není podle názoru obecného soudu natolik dokončeno, aby zde bylo možné styk uskutečnit. Pro účely styku otce se synem si lze pochopitelně představit určení i jiného veřejného místa než je kavárna, např. park, nicméně jeho využití je do značné míry limitováno povětrnostními vlivy.
Jak stěžovatel doložil fotodokumentací, ani určení kavárny ke styku, není s ohledem na jednostranné stanovení otvírací doby provozovatelem zcela ideální. Možnosti soudu při určování místa styku rodiče s dítětem jsou ve své podstatě omezeny a je třeba s plnou vážností apelovat především na oba rodiče, aby v zájmu stabilního výchovného prostředí svého syna zajistili a případně soudu navrhli k určení jiné důstojné místo, než je předmětná kavárna. Soudem zvolené řešení je třeba vnímat jen jako důsledek vypjaté situace mezi rodiči dítěte.
Namítá-li stěžovatel, že soud pro něj stanovil styk se synem jen za přítomnosti matky, nelze na tomto postupu s ohledem na věk dítěte shledat nic protiústavního,
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků řízení odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu