Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Grünwaldové, zastoupené Mgr. Matějem Závorou, advokátem, sídlem Lubenská 2250, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2025 č. j. 24 Cdo 1222/2025-728, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2025 č. j. 24 Co 310/2024-582 a výrokům I až V usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. října 2024 č. j. 26 D 236/2021-523, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Marcely Helebrantové a Michaely Šmardové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V posuzované věci jde o dědické řízení po zůstaviteli. Stěžovatelka a druhá vedlejší účastnice jsou zůstavitelovy dcery, první vedlejší účastnice je jejich matka a zůstavitelova manželka. Všechny tři jsou dědičkami ze zákonné dědické posloupnosti.
2. Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 28. 7. 2023 č. j. 26 D 236/2021-305 stanovil, jaký majetek patří do pozůstalosti a jeho obvyklou cenu. Zamítl také návrh stěžovatelky na mimořádné zvýšení dědického podílu podle § 1693 odst. 3 občanského zákoníku. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2024 zrušil výroky týkající se stěžovatelčina návrhu a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení, neboť v tomto rozsahu nebyly splněny předpoklady pro potvrzení ani změnu usnesení okresního soudu.
3. Okresní soud poté napadeným usnesením návrh stěžovatelky opět zamítl (výrok I), potvrdil nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů ze zákona (výrok II), uložil dědicům povinnost zaplatit notářce odměnu a náhradu (výrok III), nepřiznal nikomu náhradu nákladů řízení (výroky IV a V) a přiznal odměnu a náhradu zvláštnímu opatrovníkovi pro řízení o pozůstalosti, který v tomto řízení zastupoval matku (výrok VI). Okresní soud konstatoval, že zákonné dědické podíly by měly být modifikovány jen ve výjimečných případech, kdy by rozdělení dědictví podle zákona bylo zjevně nespravedlivé.
Z dokazování plyne, že stěžovatelka neposkytovala péči přímo zůstaviteli, ale své nemocné matce. Tato péče nepřevyšovala běžnou péči, kterou by měly děti rodičům poskytovat. Zůstavitelův dopis na rozloučenou (ve kterém vyjádřil přání, aby stěžovatelka dostala více majetku) má povahu morálního závazku a automaticky nezakládá právo na vypořádání podle § 1693 odst. 3 občanského zákoníku, k tomu je totiž třeba zohlednit další okolnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo, že péče o matku nebyla natolik mimořádná a výjimečná, jak stěžovatelka tvrdí, neboť se o ni staral zejména sám zůstavitel.
K modifikaci dědických podílů by bylo třeba mimořádné péče, k níž v této věci nedošlo.
4. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výrocích I až V potvrdil (výrok I) a rozhodl, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů (výrok II). Stěžovatelka neprokázala, že poskytovala požadovanou mimořádnou péči, její péče se stala intenzivnější až půl roku před smrtí zůstavitele. Péči poskytovala též sestra, její intenzita byla ale kvůli vzdálenosti bydliště a neochotně zůstavitele ji přijmout nižší. Podmínky pro modifikaci dědických podílů proto nebyly dány.
5. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka nevznesla procesní otázku, ale pouze polemizovala se skutkovými zjištěními. Tyto námitky proto nemohly založit přípustnost.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Civilní soudy nesprávně aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu o hodnocení důkazů a o náležitostech rozhodnutí. Nezohlednily, že se stěžovatelka starala o zůstavitele a matku, a že jí proto náleží vůči ostatním dědicům vypořádání. Dle dopisu, který zůstavitel zanechal, jde dokonce o jeho výslovné přání. Tento dopis byl klíčový důkaz a civilní soudy ho opomněly. Co se týče závěrů o nenaplnění hypotézy v § 1693 odst. 3 občanského zákoníku, nevypořádaly se civilní soudy ani se stěžovatelčinými argumenty, vycházely z nezákonných důkazů, důkazy hodnotily selektivně a jejich závěry jsou vnitřně rozporné, nepřezkoumatelné a v extrémním rozporu s obsahem důkazů. V dovolání stěžovatelka vznesla právní otázku procesního charakteru, kterou se Nejvyšší soud nezabýval a odepřel jí spravedlnost.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
). O takovou situaci však v této věci nejde. Stěžovatelka jen opakuje argumenty už uplatněné před civilními soudy, ty se s nimi ale přesvědčivě vypořádaly.
8. Civilní soudy v souladu s ústavními požadavky vysvětlily, že k modifikaci dědických podílů by mělo docházet výjimečně. Srozumitelně též vyložily, že přání zůstavitele zachycené v jeho dopise na rozloučenou nezakládá automaticky nárok stěžovatelky na modifikaci dědických podílů, neboť toto přání má podobu pouze morálního závazku. I v posuzované věci bylo proto třeba hodnotit, zda došlo k naplnění zákonem stanovených podmínek pro užití § 1693 odst. 3 občanského zákoníku (srov. body 28 až 31 usnesení krajského soudu a body 13, 19 a 41 až 45 usnesení okresního soudu). Na tom není nic neústavního.
9. Stěžovatelka se o matku sice starala a pomáhala tak zůstaviteli, na základě rozsáhlého dokazování nicméně civilní soudy dospěly k závěru, že tato péče nebyla natolik mimořádná a výjimečná (byť se posledního půl roku života zůstavitele kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu matky zintenzivňovala), aby mohlo dojít k modifikaci dědických podílů. Její péče odpovídala obvyklé míře, kterou by děti měly svým rodičům poskytovat. Péči poskytovala i sestra, její menší intenzita ovšem byla dána vzdáleností bydliště a neochotou zůstavitele její péči přijímat. Civilní soudy své závěry založily na celé řadě důkazů (srov. zejm. body 12 a 13 a 20 až 42 usnesení okresního soudu). Závěry civilních soudů nejsou vnitřně rozporné, ani v extrémním rozporu s obsahem důkazů, civilní soudy rovněž žádné důkazy neopomněly.
10. Odmítnutí dovolání není odepřením spravedlnosti. Stěžovatelka dovolání založila pouze na polemice se skutkovým stavem. Na tom nic nemění ani to, že tuto polemiku v dovolání označila jako "právní procesní otázku týkající se ustanovení o dokazování a náležitostech soudního rozhodnutí" (srov. body 7 až 13 usnesení Nejvyššího soudu).
11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu