Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. srpna 2022 č. j. 31 To 288/2022-45 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. dubna 2022 č. j. 2 Nt 5802/2022-18, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená v čl. 6, 13 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále v čl. 10 Ústavy, v čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 2. 2020 č. j. 3 T 36/2019-166 uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování a za tento přečin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 18 měsíců, a trest propadnutí specifikované věci. Stěžovatel proti rozsudku okresního soudu podal odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 13. 10. 2020 č. j. 55 To 137/2020-243 zamítl. Stěžovatel usiloval o projednání jeho věci v dovolacím řízení, nicméně jeho podání nebylo projednáno, protože Nejvyšší soud zjistil, že nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, a proto je stěžovateli vrátil s tím, že o něm nelze jakkoliv rozhodnout.
3. Následně stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, který okresní soud napadeným usnesením podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl, neboť dospěl k závěru, že ani v průběhu veřejného zasedání, v němž byl návrh stěžovatele posouzen, nevyšly najevo žádné nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit případné jiné rozhodnutí o vině v posuzované trestní věci. Stěžovatel opakovaně již v průběhu celého trestního řízení namítal mimo jiné podjatost policistů, státního zástupce a soudců a s ohledem na teorii "plodů z otráveného stromu" dovozoval nezákonnost celého řízení, nicméně jeho námitky nebyly shledány důvodnými.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost podle § 141 a násl. trestního řádu, kterou napadeným usnesením krajský soud zamítl. V odůvodnění krajský soud zejména zdůraznil (šestý odstavec odůvodnění), že když došlo k odhalení trestné činnosti mimo jiné na základě realizace příkazu k domovní prohlídce, stalo se tak k žádosti Generálního ředitelství cel podané u Okresního státního zastupitelství v České Lípě (dále jen "okresní státní zastupitelství") dne 6. 6. 2018. Okresní státní zastupitelství na jejím základě podalo dne 12.
6. 2018 u okresního soudu návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce, a okresní soud dne 15. 6. 2018 pod sp. zn. 0 Nt 7009/2018 příkaz k domovní prohlídce v něm specifikované nemovité věci vydal. Při domovní prohlídce byla zajištěna střelná zbraň bez dokladů a kovový tlumič k ní. Ze soudního spisu se dále podle krajského soudu podává, že dozor Okresního státního zastupitelství Praha-východ byl nad předmětnou věcí vykonáván od 6. 2. 2017 a byl ukončen dne 6. 6. 2018, kdy věc byla postoupena okresnímu státnímu zastupitelství, a podalo-li Generální ředitelství cel u něj žádost o podání návrhu na provedení domovní prohlídky, šlo o standardní postup.
Vznášel-li stěžovatel námitky týkající se oprávněnosti žádosti o prodloužení odposlechů podané u "Krajského soudu v Liberci" s tím, že podle stěžovatele byl k prodloužení odposlechů oprávněn pouze krajský soud ve Středočeském kraji, pak k tomu krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že v dané věci, pro kterou byl stěžovatel odsouzen a na kterou navazuje jeho návrh na povolení obnovy řízení, tyto odposlechy neměly žádný význam, nebyly provedeny ani jako důkaz, protože k tomu nebyly dány důvody. I z těchto důvodů podle krajského soudu v dané věci nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu neznámé ve smyslu § 278 trestního řádu.
5. Podle stěžovatele je nutno domovní prohlídku považovat za úkon nezákonný, neboť byl proveden k tomu nepříslušným státním zástupcem. Rovněž došlo k pochybení, rozhodl-li okresní soud o prodloužení odposlechů podle § 88 odst. 4 trestního řádu, neboť nevěděl o tom, že dozor v dané věci prováděl věcně a místně nepříslušný státní zástupce. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.). Stěžovatel shrnuje, že okresní státní zastupitelství nemělo svévolně pokračovat v dozorování jeho věci, ale mělo věc předat "na KSZ Liberec". Z toho stěžovatel dovozuje, že v jeho věci v navazujících fázích trestního řízení rozhodovaly věcně i místně nepříslušné obecné soudy, přičemž touto vadou bylo zatíženo již rozhodování o jeho stížnosti proti zahájení trestního stíhání, neboť i obžalobu proti němu podal rovněž věcně a místně nepříslušný státní zástupce. Ústavní soud by proto měl zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí a okresnímu soudu přikázat, aby věc byla vrácena do okamžiku porušení Úmluvy státním zástupcem, to je k datu akceptace prodloužení odposlechů krajským soudem, tzn. ke dni 10. 10. 2017.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původních rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je napravení případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém, trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
9. K obnově trestního řízení Ústavní soud opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené (resp. napadená) meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)], ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17
(N 176/96 SbNU 229)]. Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existence důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, a zamítne-li takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89) a usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12
]. Napadená rozhodnutí ve stěžovatelově věci však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí. Oba soudy své závěry o tom, že předložené skutečnosti nejsou buď pro orgány činné v trestním řízení novými (neznámými) skutečnostmi, anebo nemohou mít vliv na rozhodnutí o vině či trestu (to u pochybení vztahovaných stěžovatelem k nařízeným odposlechům), dostatečně odůvodnily a jejich závěry jsou ústavně souladné.
10. Toto zjištění kontrastuje s argumentací stěžovatele, který se důsledně podmínce zdůrazňované oběma obecnými soudy v napadených rozhodnutích, tedy podmínce, že v návrhu na povolení obnovy řízení musejí být uvedeny skutečnosti nebo důkazy nové, soudu dříve neznámé, dostatečně nevěnuje. Stěžovatel jen opakuje své argumenty, které uváděl již v řízení, v němž byl soudem shledán vinným trestným činem a za to mu byl uložen trest v souladu se zákonem. V tomto ohledu navíc Ústavní soud nepřehlédl konstatování obou obecných soudů, že stěžovatel v řízení, v němž byl shledán vinným ze spáchání trestného činu a byl mu uložen trest, chtěl využít rovněž mimořádného opravného prostředku (dovolání), ten však nesplňoval základní zákonné podmínky. Opravný prostředek v podobě obnovy řízení však neslouží k tomu, aby stěžovatel svá eventuální dřívější pochybení při užití opravných prostředků napravoval. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14
, neobjasňuje, na kterou část řízení, respektive postup orgánů činných v trestním řízení v jeho věci by závěry tohoto nálezu měly být použity, neboť - jak výše rekapitulováno - krajský soud v napadeném rozhodnutí popsal, které orgány a za jakých okolností rozhodovaly o vykonání domovní prohlídky v jeho věci. Tyto závěry krajského soudu odpovídají východiskům nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14
.
11. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že senátu Ústavního soudu, rozhoduje-li o ústavních stížnostech, přísluší rozhodovat jen tak, jak je vymezeno v § 82 zákona o Ústavním soudu; nemůže tedy obecnému soudu bez dalšího přikazovat, jak má v dané věci konkrétně postupovat (srov. k tomu argumentem z opaku stěžovatelovo přání, aby řízení bylo vráceno k jím definovanému stádiu trestního řízení).
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu