Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Ondřejem Trávníčkem, advokátem, sídlem Krapkova 280/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2025 č. j. 30 Cdo 1038/2025-198, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2024 č. j. 54 Co 302/2024-167 a výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. června 2024 č. j. 14 C 205/2022-146, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Vězeňské služby, sídlem Soudní 1672/la, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jejich jednotlivých výroků, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1, čl. 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal náhrady nemajetkové újmy za ublížení na zdraví celkem ve výši 14 800 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Stěžovatel se domáhal náhrady újmy způsobené nedostatečným zabezpečením lékařské péče během jeho pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody. Zdůraznil, že byl přijat do výkonu trestu odnětí svobody (říjen 2019) s nálezem šedého zákalu z května 2018, přičemž k jeho odstranění ještě na svobodě nenastoupil a na objednaná vyšetření k tomuto nálezu se opakovaně nedostavil.
Vyšetření na klinice Lexum Praha vedlejší účastnice zrušila, jelikož bylo plánováno na dobu po nástupu stěžovatele do výkonu trestu. Objednala jej však na vyšetření k očnímu nálezu na chirurgické oddělení nemocnice Vazební věznice Praha Pankrác, k němuž však stěžovatel odmítl eskortu a vyšetření tudíž neproběhlo. Obvodní soud konstatoval, že vedlejší účastnice zvolila správný lékařský postup; v daném případě nešlo ani o nesprávný úřední postup. V této souvislosti obvodní soud - zjednodušeně řečeno - uvedl, že u stěžovatele nebyly dány podmínky, aby mu mohla být poskytnuta zdravotní péče u zdravotnického zařízení, které nespadá pod vedlejší účastnici.
Dále dospěl k závěru, že vedlejší účastnice provedla po nástupu stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody bez zbytečného odkladu veškeré kroky k poskytnutí adekvátní zdravotní péče v souladu s jeho zjištěným zdravotním stavem.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). K argumentaci stěžovatele městský soud zdůraznil, že nebylo třeba doplňovat řízení o znalecký posudek k otázce, zda došlo v důsledku pobytu stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody ke zhoršení jeho zdravotního stavu, neboť dokazování to nepotvrdilo. Ke zhoršení stěžovatelova zdravotního stavu nedošlo v důsledku zrušení jeho ošetření na klinice Lexum Praha vedlejší účastnicí poté, co nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel měl operaci šedého zákalu doporučenou již v květnu 2018, věc dlouhodobě neřešil a k operačnímu zákroku došlo nakonec až v únoru 2021. Městský soud se zabýval i právem odsouzeného na zdravotní péči. Poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž musí být úroveň lékařské péče poskytované ve vězení srovnatelná s úrovní péče mimo vězení s tím, že to neznamená právo na stejnou úroveň péče jako v nejlepších zařízeních mimo vězení. Stěžovateli se dostalo adekvátní lékařské péče, která odpovídala jeho zdravotnímu stavu a tomu, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl s tím, že stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. To se týkalo i otázky, zda bylo nutné poskytnout stěžovateli zdravotní péči mimo pracoviště spravovaná vedlejší účastnicí, neboť soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že stěžovateli nemusela být poskytnuta zdravotní péče mimo pracoviště spravovaná vedlejší účastnicí. Námitka stěžovatele týkající se údajné absence znaleckého posudku představuje jinou vadu řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem. II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že měl urgentní indikaci na operaci šedého zákalu obou očí již v říjnu 2019, ze zprávy MUDr. Fibichové vyplývalo doporučení operace co nejdříve. Věznice to neměla ignorovat a měla povinnost zajistit operaci mimo věznici nebo přerušit výkon trestu, což neučinila. Proto došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a zraku právě v důsledku zanedbání péče vedlejší účastnicí. V tomto ohledu nesouhlasí se závěry soudů. Rovněž namítá porušení práva na spravedlivý proces tím, že soudy odmítly provést znalecký posudek, aby bylo objektivně posouzeno, zda došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu v důsledku zanedbání péče ve věznici, protože soudy nemají k takovému posouzení odborné lékařské znalosti.
Dále argumentuje, že měly být aplikovány závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že odsouzenému se má dostat adekvátní zdravotní péče na úrovni srovnatelné s péčí mimo vězení. Stěžovatel konečně namítá zásah do jeho práva na ochranu vlastnictví tím, že mu nebyla přiznána jím požadovaná náhrada a naopak byl zavázán k úhradě části nákladů řízení. Rovněž z tohoto důvodu navrhuje, aby mu byla v souladu s § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem vůči vedlejší účastnici.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
8. Na základě zjištěného skutkového stavu obecné soudy dospěly k akceptovatelnému a ústavně konformnímu závěru, že mezi postupem vedlejší účastnice a případným dalším poškozením zraku stěžovatele není příčinná souvislost. Vedlejší účastnice se navíc, jak vyplynulo z dokazování před obecnými soudy, žádného nesprávného postupu nedopustila. Se zdravotním stavem stěžovatele se náležitě seznámila a podle něj stanovila plán léčby. Okolnost, že stěžovatel nakonec vedlejší účastnicí naplánovanou léčbu odmítl, jí těžko může jít k tíži.
Proto také neobstojí stěžovatelův blanketní odkaz na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se povinnosti zajistit péči osobám, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody srovnatelnou s péčí poskytovanou osobám, které ve výkonu trestu odnětí svobody nejsou. Stěžovatel se ovšem takového srovnání dovolává, aniž vedlejší účastnici de facto dal prostor, aby mu zdravotní péči v potřebném rozsahu zajistila. Proto těžko může tvrdit, že mu adekvátní zdravotní péči neposkytla.
Vedlejší účastnice byla schopna zabezpečit stěžovateli adekvátní zdravotní péči v "síti" svých zařízení, a proto nebyly splněny předpoklady k tomu, aby mu mohla být zdravotní péče poskytnuta u jiného poskytovatele. Zároveň obecné soudy vycházely z lékařské zprávy kliniky Lexum Praha, z níž nevyplývá, že by v důsledku pobytu stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody došlo ke zhoršení jeho stavu. S ohledem na to obecné soudy dostatečně vysvětlily, že nebylo nutné nechat zpracovat znalecký posudek k tomu, že podmínky výkonu trestu odnětí svobody, resp. zrušení vyšetření u kliniky Lexum Praha, negativně ovlivnilo jeho zrak (srov. odst. 14 odůvodnění rozsudku krajského soudu); nejde o opomenutý důkaz.
9. Stěžovateli lze přisvědčit, že oba soudy nižších stupňů zohlednily jeho špatnou sociální situaci a vedlejší účastnici nepřiznaly náhradu nákladů řízení před nalézacím ani odvolacím soudem. Nejvyšší soud v tomto ohledu rozhodl částečně jinak a stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč. Z pohledu civilního řízení a judikatury Ústavního soudu je taková částka zcela bagatelní a není způsobilá narušit majetková práva stěžovatele. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že v ústavní stížnosti není uvedena žádná kvalifikovaná ústavněprávní argumentace, která by zakládala důvod k jeho mimořádnému zásahu do rozhodnutí Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž neshledal splnění podmínek stanovených § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu