USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Rajchlem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Jungmannova 1010, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o zaplacení částky 14 800 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 205/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 54 Co 302/2024-167, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 14 C 205/2022-146, zamítl žalobu o zaplacení částky 14 800 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 54 Co 302/2024-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 14 800 000 Kč se žalobce domáhal z titulu náhrady újmy na zdraví, která mu měla být způsobena tím, že musel i přes svůj závažný zdravotní stav nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody, přičemž zdravotnická zařízení žalované v době jeho výkonu trestu odnětí svobody neučinila žádné kroky, které by vedly k jeho řádné léčbě ani ke stabilizaci jeho zdravotního stavu. Z toho důvodu požadoval žalobce náhradu za bolest ve výši 4 934 000 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 4 933 000 Kč a náhradu za duševní útrapy ve výši 4 933 000 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do výroku o věci samé, tedy proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
6. Ve vztahu k otázce, zda může soud rozhodnout o zamítnutí nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za poškození zdraví z důvodu, že zdravotní péče byla poskytnuta lege artis, aniž by vyhověl jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví oční lékařství, jímž by bylo postaveno z odborného lékařského pohledu najisto, zda došlo k tvrzenému zhoršení zdravotního stavu žalobce ve výkonu trestu z důvodu pochybení při zdravotní péči ze strany žalované, žalobce neuvedl žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o.
s. ř. a dovolání je tudíž v tomto rozsahu vadné (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.). Na tom pak nemůže nic změnit ani to, že v odstavcích 4 a 5 dovolání žalobce citoval znění § 237 o. s. ř. a uvedl, že dovolání může být přípustné i z důvodu odchýlení se od judikatury Ústavního soudu, jak vyplývá ze žalobcem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, a že odvolací soud neposkytl řádnou ochranu jeho zdraví, na níž má dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod právo. Žalobce zde totiž nevymezil, k jakým otázkám se mají tyto předpoklady přípustnosti vztahovat, natož aby blíže specifikoval, od jaké judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit.
Uváděl-li dále žalobce, že dovolání je přípustné rovněž z důvodu zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazovaného nálezu Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o.
s. ř.
7. Poukazuje-li žalobce na údajný rozpor rozsudku odvolacího soudu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a to s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 4. 2005 ve věci Nevhmerzhitsky proti Ukrajině, č. stížnosti 54825/00, bod 81, ze dne 1. 9. 2016 ve věci Wener proti Německu, stížnost č. 62303/13, bod 55, ze dne 9. 9. 2010 ve věci Xiros proti Řecku, stížnost č. 1033/07, bod 75, ze dne 2. 5. 2017 ve věci Golubar proti Chorvatsku, stížnost č. 21951/15, bod 38, a ze dne 21. 6. 2016 ve věci G. proti Rusku, stížnost č. 42526/07, bod 82), nevymezil žádnou právní otázku, jejíhož zodpovězení se na dovolacím soudu v této souvislosti domáhá a kterou by měl odvolací soud posoudit v rozporu s uvedenou judikaturou. Dovolání je tedy v tomto rozsahu rovněž vadné (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.).
8. Nakonec uvádí-li žalobce, že rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a to otázky, zda je procesní povinností soudu, aby nebylo řízení zatíženo vadou, rozhodnout nejpozději před vydáním rozhodnutí ve věci o zamítnutí návrhů na provedení důkazů významných pro rozhodnutí ve věci, které navrhoval žalobce, tak ve vztahu k této otázce uplatňuje dva protichůdné předpoklady přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by tuto nesrovnalost dále blíže vyjasnil. Takové vymezení přípustnosti dovolání však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání nepředstavuje. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30.
6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, b.
16. Dovolání žalobce je tudíž vadné i v tomto směru s tím, že navíc žalobce ani nekonkretizoval, od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu by se měl v tomto směru odvolací soud odchýlit.
9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak nezakládá otázka, zda bylo nutné poskytnout žalobci zdravotní péči mimo objekty spravované Vězeňskou službou České republiky podle § 5 odst. 2 či § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 170/2014.
Odvolací soud (v souladu se soudem prvního stupně) na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobci byla věznicí od doby dodání do výkonu trestu poskytnuta odpovídající lékařská péče, zdravotní personál se s jeho zdravotním stavem seznámil a po jeho vyhodnocení a zjištění, že není ohrožen na životě, zrušil plánovaný zákrok v zařízení Lexus a žalobci zajistil na den 2. 3. 2020 vyšetření ve vězeňské nemocnici, kam však žalobce odmítl být převezen. Odvolací soud tedy uzavřel, že v případě žalobce nenastal stav předpokládaný § 5 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a proto mohl přijmout jen péči, kterou poskytuje zdravotnické zařízení Vězeňské služby České republiky, což však odmítl (viz odstavce 33 a 37 až 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 11 a 13 až 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Tvrdí-li tedy žalobce v dovolání, že Vězeňská služba České republiky mu neposkytla a ani nebyla schopná poskytnout adekvátní lékařskou péči a měla tedy povinnost postupovat podle § 5 odst. 2 či § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody (tj. zajistit či přerušením výkonu trestu umožnit léčbu mimo objekty spravované Vězeňskou službou České republiky), což neučinila, tak taková skutečnost ze skutkových zjištění soudů neplyne. Tato námitka žalobce je tudíž námitkou proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení, a je tak nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.).
10. Namítal-li žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nevypořádání se s jeho důkazním návrhem na vypracování znaleckého posudku, tak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k vadám řízení, stejně jako k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud dle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné, což v daném případě splněno není. Navíc důvody, proč nepovažoval provedení znaleckého posudku v daném případě za potřebné, odvolací soud shrnul v odstavci 14 odůvodnění svého rozsudku.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila ani výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 8. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu