Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. et. Mgr. Janem Fraňkem, advokátem, sídlem Jana Opletala 644/8, Poděbrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2025 č. j. 14 To 399/2025-65, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel si odpykává nepodmíněný trest odnětí svobody za trestnou činnost, jejíž součástí byla i loupež a drogové delikty. Po odpykání poloviny trestu v roce 2024 podal k Okresnímu soudu v Nymburce návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu. Okresní soud návrh zamítl, protože stěžovatel nesplnil podmínku polepšení se a neměl náhled na svou trestnou činnost. Stěžovatel podal následující rok v pořadí druhý návrh na podmíněné propuštění, kterému okresní soud usnesením ze dne 1. 7. 2025 č. j. 2 PP 32/2025-55 vyhověl.
2. Proti usnesení okresního soudu podala stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce. Krajský soud v Praze napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a zamítl stěžovatelův návrh. Okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, nesprávně ale posoudil splnění podmínek pro podmíněné propuštění. Stěžovateli nelze z formální stránky nic vytknout, to ale nestačí k závěru o polepšení se. Stěžovateli nelze vyhovět, protože během výkonu trestu nevyřešil svou drogovou závislost do takové míry, aby při pokračování v léčbě na svobodě bylo riziko opětovného zneužívání návykových látek sníženo na minimum. Ve věznici mu sice nebylo z kapacitních důvodů umožněno účastnit se programu řešícího závislost na návykových látkách, je ale jen na něm, aby si vytvořil podmínky pro podmíněné propuštění. Jiní odsouzení často žádají o změnu věznice, aby mohli absolvovat programy řešící jejich nejzávažnější kriminogenní rizika. Stěžovatel bude mít na svobodě sice více možností se léčit, zároveň ale bude vystaven více rizikům. Neprojevil ani dostatečný náhled na svou trestnou činnost a je třeba, aby věděl, proč k opakované (i násilné) trestné činnosti docházelo. Neprokázal, jakým konkrétním způsobem bude řešit svoje dluhy. Trestní minulost je při hodnocení prognózy dalšího života třeba posuzovat a nejde o porušení zásady ne bis in idem.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že krajský soud opomněl vzít v potaz stěžovatelem předložené důkazy a kladl na něj nesplnitelné požadavky. Stěžovatel ve věznici vykazuje nadstandardní hodnocení a aktivity. Krajský soud neústavně z velké části založil své neopodstatněné závěry jen na trestní minulosti stěžovatele, čímž porušil zákaz dvojího přičítání. Je třeba vycházet z aktuálního stavu a prognózy stěžovatele a ne z jeho trestní minulosti. Krajský soud měl doplnit dokazování nebo vrátit věc okresnímu soudu k doplnění dokazování. Krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, odepřel stěžovateli možnost se vyjádřit a navrhnout důkazy. Řízení bylo fakticky jednoinstanční, nepředvídatelné a v rozporu se zásadou kontradiktornosti. Stěžovatel se programu na léčbu závislosti nemohl účastnit z kapacitních důvodů a nelze mu k tíži přičítat institucionální problémy vězeňství. Závěry krajského soudu jsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů, stěžovatel prokázal, jak bude splácet dluhy, a že má zajištěné zázemí pro vedení řádného života. Krajský soud si nad rámec zákona vytvořil další podmínky pro podmíněné propuštění.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí trestních soudů. Je tedy na nich, aby zkoumaly, zda podmínky pro podmíněné propuštění jsou dány a aby své úvahy přiměřeným způsobem odůvodnily. Trestní soudy mají poměrně široký prostor pro úvahu, neznamená to ale, že nemusejí odsouzeného podmíněně propustit, pokud splnil všechny zákonné podmínky (srov. nález ze dne 27. 3. 2024
sp. zn. IV. ÚS 106/24
, body 20 až 21 a tam citovaná judikatura).
9. Trestní soudy jsou povinny opatřit si dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil svůj předpokládaný účel. Je třeba zjistit a zohlednit aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně. To musí soudy řádně zhodnotit a rozhodnutí pečlivě odůvodnit. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má dva účely: slouží jednak k vyloučení libovůle, jednak k seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil rozhodnutí. Pokud trestní soud povinnost řádného odůvodnění nesplní či pokud zjištěné relevantní skutečnosti řádně nezohlední, poruší právo odsouzeného na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. opět nález
IV. ÚS 106/24
, bod 22 a tam citovaná judikatura). V této věci k tomu ale nedošlo.
10. Krajský soud se nedopustil neústavního pochybení, rozhodl-li v neveřejném zasedání. Zákon nestanoví žádnou jinou formu jednání (veřejné zasedání) a jinou formu neodůvodňovaly ani okolnosti posuzované věci. Krajský soud opřel zamítnutí žádosti o stížnost státní zástupkyně a vyšel z dokazování provedeného okresním soudem. Stížnost státní zástupkyně zaslal stěžovateli k vyjádření, ten se tak mohl seznámit s námitkami, které nakonec vedly krajský soud k vydání jeho rozhodnutí (zejména s tím, že nevyřešil svůj problém se závislostí na drogách). Mohl se k ní vyjádřit a navrhnout další důkazy, které by argumentaci státní zástupkyně vyvrátily. Stěžovatel však žádné nové důkazy, které by bylo třeba provést ve veřejném zasedání, nenavrhl. Postupem krajského soudu se tak řízení nestalo fakticky jednoinstančním a nedošlo ani k porušení zásady předvídatelnosti či kontradiktornosti (srov. nález ze dne 12. 5. 2011
sp. zn. III. ÚS 1735/10
, body 21 a 22).
11. Krajský soud v souladu s ústavními požadavky vysvětlil, proč stěžovatelovu návrhu nevyhověl. Vyšel z dokazování provedeného okresním soudem, které považoval za dostatečné pro posouzení, zda se stěžovatel polepšil a zda v budoucnu povede řádný život. Stěžovatel vykazuje nadstandardní aktivitu a po formální stránce mu nic nelze vytknout, neprokázal ale naplnění materiální stránky polepšení. Stěžovateli se totiž nepodařilo minimalizovat kriminogenní faktory a hrozí, že kvůli tomu může trestnou činnost opakovat. Krajský soud žádné důkazy neopomněl, podrobně se k nim vyjádřil a při hodnocení nevyšel pouze z trestní minulosti (s. 3 až 6 napadeného usnesení).
12. K tomu je nutné dodat, že trestní minulost odsouzeného je jedním z důležitých hledisek pro posouzení návrhu na podmíněné propuštění, která je významná při hodnocení prognózy vedení řádného života v budoucnu (např. nález ze dne 28. 11. 2018
sp. zn. II. ÚS 482/18
, bod 41). Krajský soud se trestní minulostí stěžovatele zabýval proto, aby identifikoval příčiny trestné činnosti a zhodnotil, zda si je těchto příčin stěžovatel vědom a zda učinil konkrétní kroky, které by vedly k jejich odstranění či minimalizaci. Na tom není nic neústavního.
13. Silným kriminogenním faktorem je u stěžovatele závislost na drogách, je proto nutné, aby v tomto ohledu vykázal konkrétní výsledky a polepšení se. Je na něm, aby si ve výkonu trestu vytvořil podmínky pro podmíněné propuštění (včetně žádosti o změnu věznice, pokud usiluje o podstoupení příslušného programu). Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že na svobodě bude mít více možností, jak závislost léčit, pohyb na svobodě však přináší zvýšené riziko opětovného užívání návykových látek. Je nutné, aby stěžovatel částečně odstranil tyto kriminogenní faktory ještě před podmíněným propuštěním (s. 3 až 6 napadeného usnesení).
14. Krajský soud též vysvětlil, že stěžovatel nemá dostatečně hluboký náhled na další příčiny, které ho k trestné činnosti vedly. Začal na tom sice pracovat v rámci resocializačních programů, z předložených zpráv nicméně neplyne, že by výrazněji postoupil v jejich realizaci. To stejné platí i co se týče splácení dluhů, neboť stěžovatel v obecné rovině naznačil, jak bude dluhy řešit, neprokázal ale konkrétně, jaká část jeho výdělku na svobodě půjde na splácení dluhů a jaká na zvýšené životní náklady (s. 4 až 6 napadeného usnesení).
15. Krajský soud také v souladu s ústavními požadavky nastínil stěžovateli, co konkrétně má dělat pro vyhovění jeho případnému budoucímu návrhu. Tento návod není nesplnitelný, krajský soud rozhodně nedomyslel podmínky nad rámec zákona.
16. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu