Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ganchimeg Altanchimeg, Yesun-Erdene Baatarkhuu, Sugar-Ochir Batbaatar, Munkh-Erdene Batbayar, Temuujin Battumur, Sainmurun Batmunkh, Bat-Otgon Bayanjargal, Sodnomdorj Dairiimaa, Nyamsuren Dorjpurev, Boldbaatar Enkhabaatar, Enkhbaatar Enkhbayar, Enkh Amgalan Gelegbaatar, Khishigjargal Khayankhyarvaa, Shoovdor Lkhasran, Ankhtsetseg Medreejamba, Batgerel Myagmar, Tsolmonbaatar Tsagaanbandi, Nyamtogtokh Tungalag, Enkhbileg Turtogtokh, zastoupených Mgr. Robertem Šupem, advokátem, sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2023 č. j. 77 A 8/2023-289, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na rovnost řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé (i další osoby, celkem 24 státních příslušníků Mongolska) podali v dubnu 2022 u vedlejšího účastníka žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Vedlejší účastník jednotlivá správní řízení přerušil, neboť zjistil, že s budoucím zaměstnavatelem stěžovatelů bylo vedeno řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"). V červenci 2022 navrhli stěžovatelé, aby bylo v řízení pokračováno, neboť k přerušení není důvod. Protože jejich návrhům vedlejší účastník nevyhověl, podali stěžovatelé žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti úřadu podle § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, spojené se žádostí o přezkum rozhodnutí o přerušení řízení podle § 94 a násl. správního řádu. Těmto návrhům Komise pro rozhodování ve věcech cizinců nevyhověla.
3. Následně stěžovatelé podali ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví vyloučil žalobu stěžovatele Bat-Otgon Bayanjargal k samostatnému projednání (I. výrok), vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost vydat rozhodnutí v řízeních o vydání zaměstnanecké karty dalších 23 žalobců (II. výrok) a povinnost zaplatit těmto úspěšným žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 58 342 Kč (III. výrok). V odůvodnění uvedl, že přiznaná náhrada nákladů řízení je představována náhradou za uhrazený soudní poplatek ve výši 23 x 2 000 Kč, odměnou za právní zastoupení za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč, náhradou hotových výdajů a s navýšením o daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Při výpočtu odměny krajský soud zohlednil, že jménem všech žalobců byla podána jediná žaloba a jediná replika, jakož i další konkrétní okolnosti (bod 53. odůvodnění rozsudku), a rozhodl, že právnímu zástupci žalobců připadá odměna vždy jen ve výši jednoho úkonu právní služby, a jedině v této výši je možno takovou odměnu považovat za důvodně vynaložené náklady ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., plně reflektující vynaloženou práci zástupce žalobců.
4. Stěžovatelé podali proti III. výroku rozsudku krajského soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1882/23
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) odmítl z důvodu nepřípustnosti, neboť vedlejší účastník podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2024 č. j. 3 Azs 84/2023-81 kasační stížnost vedlejšího účastníka řízení zamítl (I. výrok) a uložil mu povinnost nahradit žalobcům (vyjma žalobce Bat-Otgon Bayanjargal) náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 11 616 Kč, tj. za odměnu za tři úkony, paušální náhradu a DPH. V odůvodnění uvedl, že zástupce ve věci zastupuje 23 žalobců, avšak shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž odměnu žalobcům v plné výši nepřiznal, nicméně odměnu za jeden úkon zvýšil na trojnásobek sazby (body 26. a 27. odůvodnění rozsudku).
5. Stěžovatelé uvádějí, že z částky krajským soudem přiznaných nákladů řízení ve výši 58 342 Kč představuje vlastní odměna advokáta stěžovatelů včetně DPH 12 342 Kč. To odpovídá odměně ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní pomoci, jako kdyby advokát zastupoval pouze jednoho účastníka. Pro stěžovatele šlo o překvapující rozhodnutí soudu o nákladech řízení, neboť s jeho moderačními úvahami nebyli předem seznámeni. Advokátovi zastupujícímu při společných úkonech více osob náleží podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu za každou zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%.
6. Stěžovatelé připomněli, že advokát zastupuje stěžovatele nehovořící česky a někteří z nich ani jiným obvyklým jazykem (angličtina, ruština). Musí s nimi komunikovat přes tlumočníka či jiného prostředníka. Podle § 60 odst. 7 s. ř. s. může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům zcela nebo zčásti nepřiznává. Takové výjimečné okolnosti však nejsou dány. Naopak, cizí prvek, spočívající v tom, že účastníci jsou Mongolové, je nutno s nimi komunikovat v jejich jazyce, by mohl vést ke zvýšení odměny.
7. Rozsudkem krajského soudu o v podstatě totožné žalobě na ochranu proti nečinnosti jiných deseti Mongolové soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši odměny za jeden úkon právní pomoci ve výši 24 800 Kč (3 100 Kč sníženo o 20% krát 10 žalobců) jak za převzetí právního zastoupení, tak i za sepis žaloby. To je v souladu s § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Je zřejmé, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v markantním rozporu s rozhodovací praxí jiného senátu krajského soudu a kasačního soudu.
8. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16 (N 89/81 SbNU 471) představuje moderační nákladové právo soudu pouze výjimku prolamující základní pravidlo pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci. Podle stěžovatelů, s ohledem na výše uvedené, není prostor pro snížení odměny jejich advokáta.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadený výrok (toto zjištění se netýká stěžovatele Bat-Otgon Bayanjargal, neboť napadeným výrokem nebylo rozhodnuto o jeho nákladech řízení, protože jeho žaloba byla vyloučena k samostatnému projednání). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
11. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ) a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Rozhodování o náhradě nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
12. Podle § 60 odst. 7 s. ř. s. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Aplikace moderační pravomoci zakotvené v § 60 odst. 7 s. ř. s. je institutem výjimečným a závisí na konkrétních skutkových okolnostech případu a průběhu řízení. Z toho důvodu jsou k posouzení vhodnosti takového postupu nejlépe vybaveny právě obecné soudy rozhodující ve věci. Přezkumná pravomoc Ústavního soudu je v této oblasti omezená a - jak již bylo uvedeno výše - zasáhnout lze pouze při extrémním vykročení z ústavních limitů.
13. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje polemiku s naplněním důvodů zvláštního zřetele hodných pro snížení náhrady nákladů řízení úspěšným stěžovatelům. Toto posouzení náleží zásadně obecným soudům. Polemika stěžovatelů je založena na domnělé důvodnosti jejich názoru, že o náhradě nákladů řízení měl soud rozhodnout tak, jak popsali v ústavní stížnosti, tj. bez využití moderační pravomoci.
14. Je pravdou, že krajský soud v odůvodnění výslovně neodkázal na § 60 odst. 7 s. ř. s., nicméně z jeho argumentace je zřejmé, že tyto důvody posuzoval a hodnotil v mezích "důvodně vynaložených" nákladů (viz bod 53. i. f. odůvodnění rozsudku). Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle. V posuzované věci krajský soud své úvahy o rozsahu náhrady nákladů řádně odůvodnil odkazem na konkrétní okolnosti případu a průběh řízení.
Jeho úvahy nejeví známky svévole, libovůle, extrémního rozporu se skutkovými zjištěními, ani nevykazují jiné kvalifikované vady, které by byly s to odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů. K tomu Ústavní soud dodává, že Nejvyšší správní soud se námitkou stěžovatelů ohledně nesprávně stanovené výše náhrady nákladů řízení zabýval v mezích svého přezkumného oprávnění a konstatoval, že výrok krajského soudu je řádně a srozumitelně odůvodněn (bod 24. věta druhá rozsudku Nejvyššího správního soudu).
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil tvrzené porušení základních práv stěžovatelů ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu