Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Polákem, advokátem, sídlem Liběšice 89, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 3 Tdo 882/2023-625, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2023 č. j. 5 To 496/2022-602 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. října 2022 č. j. 3 T 128/2019-511, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradu škody poškozené obchodní společnosti ESSOX s. r. o. částku ve výši 226 030 Kč.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu jako nedůvodné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023 č. j. 3 Tdo 882/2023-625 bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v následujícím: Od května 2016 v postavení jediného jednatele obchodní společnosti X přestal plnit povinnosti spočívající v pravidelné úhradě úvěrových splátek vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené se společností ESSOX s. r. o. dne 17. 4. 2015, jejímž předmětem bylo financování nákupu nákladního vozidla zn. RENAULT MASTER MA provozovaného společností X. Součástí úvěrové smlouvy přitom byla i smlouva o zajišťovacím převodu práva k předmětu financování do vlastnictví společnosti ESSOX s. r. o. až do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti ESSOX s. r. o. za společností X. Takovéto jednání vedlo k zániku právního vztahu z úvěrové smlouvy a výzvě k odevzdání předmětu financování nejpozději do 7. 8. 2016, a přestože byla ke dni 6. 6. 2016 uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu společnosti X. ze stěžovatele na nabyvatele J. R., předmět financování nákladní vozidlo zn. Renault Master MA stěžovatel nepředal nabyvateli, ani neodevzdal úvěrové společnosti ESSOX s. r. o. jako vlastníku vozidla, kdy vozidlo přemístil na blíže nezjištěné místo a zde s ním naložil dosud nezjištěným způsobem. Tím způsobil společnosti ESSOX s. r. o. škodu ve výši 252 733,72 Kč.
6. Stěžovatel se cítí nevinen. Uvádí, že v období, kdy byl převáděn jeho podíl ve společnosti X na J. R., nechal vozidlo na ulici před sídlem uvedené společnosti, což potvrdil i svědek F. O. I když v předávacím protokolu nebylo uvedeno předání vozidla, je v něm zaznamenáno předání klíčů a dokladů k němu. Postrádá logiku, že by sice odevzdal doklady a klíče nutné k používání vozidla, ale vozidlo si ponechal. Převod společnosti měl přitom kompletně vyřídit advokát M. V. a pokud rozsah dohodnutých služeb popírá, nemluví pravdu. On sám měl v dané době zdravotní potíže a nevěnoval tak tehdy převodu společnosti na nového nabyvatele další pozornost. Upozorňuje též, že společnost X byla později převedena z J. R. na V. S., přičemž z výpovědi V. S. plyne, že on ani J. R. nejsou nějakými "obchodníky s firmami", nýbrž jsou jen využíváni, aby na ně byly obchodní společnosti převáděny.
7. Za situace, kdy se, jak plyne ze skutkové věty, nezjistilo, co se s vozidlem přesně stalo, dle stěžovatele ani nelze použít zvolenou právní kvalifikaci. Nevyplývá z ní totiž, že by pachatel s věcí naložil způsobem, který odpovídá znaku "přisvojení si" ve smyslu použité skutkové podstaty. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu přitom musí být ve skutkové větě i náležitě vyjádřeno, na základě jakých okolností soud dospěl k závěru, že pachatel si úmyslným jednáním přisvojil cizí věc.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3644/19 či
II. ÚS 623/20 ). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatelova argumentace má převážně povahu pouhé polemiky se skutkovými zjištěními obecných soudů, se kterou se již tyto soudy vypořádaly; není přitom úlohou Ústavního soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, aby závěry jimi učiněné přehodnocoval. Pokud stěžovatel uvádí, že s autem nic neprovedl, ale nechal jej stát před sídlem převáděné společnosti, jde o tvrzení, které soudy považovaly za vyvrácené na základě konkrétních zjištění. Uvážily, že svědci vypověděli, že společnost X. byla prodávána jako tzv. prázdná a žádné vozidlo předáváno nebylo.
Stran protokolu zaznamenávající předání klíčů a dokladů přitom z výpovědí svědků vyplynulo, že k jejich reálnému předání ani nemuselo dojít, neboť obsahu takového protokolu, ani kontrole toho, co je při převodu společnosti vlastně předáváno za dokumenty a další předměty, nebyla svědky věnována větší pozornost (viz bod 40 usnesení Nejvyššího soudu). Pokud stěžovatel uvádí, že J. R. a V. S. byli osobami, které byly pouze využívány k tomu, aby na ně byly převáděny obchodní společnosti, z ústavní stížnosti není jasné, jak má tato skutečnost svědčit o její důvodnosti.
11. I z hlediska právní kvalifikace Ústavní soud shledává, že soudy věc posoudily jako orgány k tomu oprávněné, přičemž své závěry řádně odůvodnily. Odkázat lze tak například na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (bod 46 a násl.), jenž vysvětlil, že pro naplnění znaku přisvojení si svěřené věci je podstatné a zcela dostačující to skutkové zjištění, že stěžovatel s vozidlem nenaložil tak, jak bylo jeho povinností - nevydal jej totiž ani vlastníkovi vozidla, ani jej nepředal svědku R. jakožto novému vlastníkovi společnosti X. Okolnost, že se nepodařilo objasnit, jak konkrétně bylo dále s vozidlem naloženo, nemůže na závěru, že si stěžovatel vozidlo přisvojil, nic změnit.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, nýbrž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu