Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Hany Mackové a Jiřího Macka, zastoupených Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2022 č. j. 26 Cdo 2083/2022-460, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2022 č. j. 71 Co 308/2020-419 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 10. července 2020 č. j. 19 C 279/2018-324, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově, jako účastníků řízení, a Ivety Steigerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (včetně vyžádaného dovolání) se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově (dále jen "okresní soud") domáhali po vedlejší účastnici zaplacení smluvní pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů, za porušení povinností podle § 7 uvedeného zákona doručit jim řádné vyúčtování služeb do čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům částku 182 600 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 385 050 Kč s příslušenstvím (II. výrok), zamítl žaloby o zaplacení zákonných úroků (III. až V. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 30 571,20 Kč (VI. výrok).
3. Stěžovatelé podali proti II. až VI. výroku rozsudku okresního soudu odvolání, vedlejší účastnice odvoláním napadla jeho I. a VI. výrok. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně jemu předcházejícího řízení, a protože dospěl k závěru, že důvodné je pouze odvolání vedlejší účastnice, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích II. až V., změnil I. výrok tak, že žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. a III. výrok).
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání ("do celého rozsahu napadeného rozsudku"), v němž uvedli, že se s ním nemohou v plné míře ztotožnit, jelikož "spočívá na vyřešení otázky hmotného práva" (část I., poslední odstavec), a že dovolání je přípustné, a to z důvodu, že "napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" (část II., první odstavec).
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), přičemž vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, stěžovatelé včas neodstranili. Poté konkretizoval, že dovolání neobsahuje relevantní údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o.
s. ř. považují pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K namítanému porušení ústavně zaručených základních správ a svobod stěžovatelů Nejvyšší soud dodal, že bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za ně dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí porušení jejich ústavních práv. Posléze Nejvyšší soud připomenul, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrná nejen konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá, nýbrž i to, od které ustálené rozhodovací praxe se při jejím řešení odvolací soud odchýlil; má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z něj zřejmé, od kterého svého řešení patřičné otázky se má dovolací soud odchýlit.
Údaj o konkrétní rozhodovací praxi, od níž se měl krajský soud při řešení (alespoň) jedné z nastolených otázek odchýlit, ani údaj o tom, od kterého svého (konkrétního) řešení alespoň jedné z dotčených otázek by se měl odchýlit Nejvyšší soud, se z obsahu dovolání nepodává. V závěru odůvodnění Nejvyšší soud upozornil, že dovolání proti nákladovým výrokům není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
5. Stěžovatelé se neztotožňují se závěrem Nejvyššího soudu a mají za to, že jejich dovolání všechny náležitosti vyžadované v § 241a o. s. ř. obsahovalo. V této souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1113/16 (N 228/83 SbNU 559), podle něhož se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nesmí ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a na nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771) o povinnosti Nejvyššího soudu posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).
6. Poté stěžovatelé připomínají, že se Nejvyšší soud nevypořádal s otázkou jimi nastolenou od počátku řízení, protože namítali místní nepříslušnost okresního soudu, čímž bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce.
7. K meritu věci stěžovatelé uvádějí, že nárok na smluvní pokutu je jejich právem, které zakotvuje zákon, přičemž odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 26 Cdo 1105/2020.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Navrhují-li stěžovatele petitem ústavní stížnosti zrušení i I. výroku rozsudku okresního soudu, přehlížejí, že tento výrok byl změněn (sc. zrušen a nahrazen jiným výrokem) rozsudkem krajského soudu, proto Ústavní soud není k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný.
10. K přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a zbývajícím výrokům rozsudku okresního soudu viz níže (sub IV.).
11. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 12. až 14.), posléze proti rozsudku krajského soudu a části (viz bod 9.) rozsudku okresního soudu (body 15. až 16.).
12. Stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
13. Ve zjištění Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, nevzali v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovali povinnost vymezit předpoklady jeho přípustnosti.
14. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání stěžovatelů (v červnu 2022) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelům (jejich právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
15. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a proti II. výroku rozsudku okresního soudu.
16. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelů důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a proti II. výroku rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu