Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, AK se sídlem Škroupova 1114/4, 702 00, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2011 č. j. 11 Co 248/2011-395 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vylíčil, že pro něj nepříznivá pravomocná rozhodnutí obecných soudů, na jejichž základě žalobcům poskytl plnění, byla posléze zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu, který obecné soudy zavázal právním názorem, podle něhož pohledávka, jejíhož zaplacení se žalobci domáhali, byla promlčená. Za tohoto stavu měl stěžovatel, který po právní moci zrušeného rozsudku odvolacího soudu pohledávku uhradil, zcela zjevný zájem na tom, aby bylo v řízení pokračováno. Stěžovatel proto navrhl, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat zpravidla až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takto naznačené pochybení obecného soudu však v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Napadené usnesení bylo řádně odůvodněno a opíralo se o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu upínající se k této otázce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1964/2011 či ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 23 Cdo 5108/2008, obě dostupná na www.nsoud.cz). Jak Nejvyšší soud, tak v projednávané věci Krajský soud v Ostravě vyšly z předpokladu, že plnění pohledávky (byť by tato byla promlčena) po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu je plněním dobrovolným, majícím oporu v právu a nezakládajícím bezdůvodné obohacení. Z toho pak plyne, že osoba, která toto plnění poskytla, nemá vážný důvod trvat na pokračování v řízení.
Proti takto vyloženému právnímu závěru ani proti způsobu jeho odůvodnění nemá Ústavní soud žádných námitek, neboť jde o závěr založený na racionální a z ústavního hlediska aprobovatelné interpretaci podústavního práva (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2879/11 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. května 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu