Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Řáhy, zastoupeného JUDr. Evou Ambrož Benešovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2024 č. j. 28 Cdo 1487/2024-604, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. listopadu 2023 č. j. 61 Co 157/2023-520 a výrokům II a III rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. dubna 2023 č. j. 30 C 277/2020-458 ve znění opravného usnesení ze dne 26. května 2023 č. j. 30 C 277/2020-495, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Hany Slováčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel podal proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které vedlejší účastnice získala za různých okolností (vyřizování dluhů a zprostředkování prodeje bytu) na úkor jeho zemřelého otce. Během řízení vzal stěžovatel dvakrát žalobu částečně zpět (jednou ohledně částky 307 664 Kč, jednou ohledně částky 220 000 Kč, neboť tyto částky vedlejší účastnice již v minulosti zaplatila), okresní soud tak v tomto rozsahu řízení zastavil.
Okresní soud dále shledal, že žalované nároky jsou sice promlčené, avšak vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, jelikož byla od počátku vedena úmyslem se na úkor stěžovatelova otce obohatit. Proto okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení ve výši 361 589 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 44 734 Kč s příslušenstvím částečně zamítl (ústavní stížností napadený výrok II), neboť tato plnění získala vedlejší účastnice po právu, a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 34 427 Kč (ústavní stížností napadený výrok III).
Výrok o náhradě nákladů okresní soud odůvodnil tím, že ve větším rozsahu uspěla vedlejší účastnice, dvojí částečné zpětvzetí žaloby totiž zavinil stěžovatel, který věděl či vědět mohl, že žalované částky 307 664 Kč a 220 000 Kč byly uhrazeny. V opravném usnesení soud opravil výši úroku z prodlení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podaly obě strany odvolání. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Proto stěžovatele vyzval k doplnění jeho skutkové argumentace ohledně rozporu námitky s dobrými mravy. Ale ani další skutečnosti přednesené stěžovatelem nezměnily nic na závěru krajského soudu, že stěžovatelův nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen. Tříletá promlčecí lhůta uplynula ještě za života stěžovatelova otce, z dokazování vyplynulo, že otec o dluhu věděl, mluvil o tom, že podá žalobu, nikdy ji však nepodal.
V té době byl ještě zdráv, zdraví se mu zhoršilo až po uplynutí promlčecí lhůty. Skutečnost, že vedlejší účastnice vrácení peněz oddalovala, nemůže sama o sobě vyloučit úspěšné uplatnění námitky promlčení. Proto krajský soud napadeným rozsudkem změnil částečně rozsudek okresního soudu a rozhodl tak, že zrušil výrok I rozsudku a i v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I), potvrdil výrok II rozsudku okresního soudu (výrok II) a dále uložil procesně neúspěšnému stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Krajský soud posoudil promlčení v souladu s judikaturou, ať již ohledně počátku běhu (subjektivní) promlčecí lhůty, tak ohledně toho, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Další argumenty stěžovatele jsou pak skutkové, nikoli právní, anebo se týkají jen odůvodnění, a tudíž se jimi nemůže Nejvyšší soud zabývat.
5. Stěžovatel založil ústavní stížnost na třech argumentačních liniích. Zaprvé, obecné soudy nesprávně posoudily počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Nerespektovaly právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21
a rozhodnutí založily na nepřiléhavé judikatuře dovolacího soudu. Zadruhé, obecné soudy se nesprávně vypořádaly s přípustností námitky promlčení, rozpor s dobrými mravy dovozovaly z okolností, za kterých byla námitka uplatněna, nikoli z okolností, za kterých je uplatňován vznik nároku. To plyne z nálezu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08
, podle jehož závěrů nemohla být vedlejší účastnice v dobré víře. Zatřetí, obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Vypořádaly se pouze s argumenty vedlejší účastnice, naopak stěžovatelovy argumenty jen stručně zrekapitulovaly, nevypořádaly se ale s nimi.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
8. Obecné soudy důsledně provedly dokazování a přesvědčivě s odkazem na konkrétní důkazy odůvodnily, kdy začal běh promlčecí lhůty (bod 37 rozsudku okresního soudu, komplexněji body 21 až 24 rozsudku krajského soudu, dále bod 7 usnesení Nejvyššího soudu). K tomu je třeba dodat, že situace v této věci je zcela jiná, než jaká byla v nálezu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21
. Tento nález totiž řešil otázku, zda lze s objektivním okamžikem uzavření neplatné smlouvy automaticky spojovat subjektivní znalost o její neplatnosti (body 26 násl.). V nynější věci však okresní soud i krajský soud obsáhlým dokazováním prokázaly vědomost stěžovatelova otce o existenci dluhu k určitému času. Ústavní soud nemůže libovolně přehodnocovat důkazy, ledaže se obecné soudy dopustí neústavního pochybení [srov. nedávno nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24
, bod 19 a tam uvedená judikatura].
9. Co se týče ústavnosti posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, je třeba v prvé řadě konstatovat, že stěžovatel zakládá svou argumentaci na nálezu, který byl několikrát dále rozvinut a upřesněn nálezy novějšími. Na to stěžovatele obecné soudy upozorňovaly (bod 25 rozsudku krajského soudu, kde je podán podrobný rozbor aktuální nálezové judikatury Ústavního soudu). Obecné soudy vyšly ze správné teze, že posouzení námitky promlčení jako nesouladné s dobrými mravy je v praxi výjimečné a lze je akceptovat pouze v situacích, kdy je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil [nález ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 3358/20
(N 108/106 SbNU 213), body 13 až 16].
10. Konečně je třeba uvést, že obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily v souladu s ústavními požadavky. Povinnost obecných soudů nelze chápat tak, že by zahrnovala podrobnou odpověď na každý argument [viz např. nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17
(N 63/88 SbNU 865), bod 22]. Obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly s argumentací stěžovatele.
11. Ústavní soud tedy neshledal na postupu obecných soudů nic neústavního. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud jej proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu