USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. Ř., zastoupený JUDr. Evou Ambrož Benešovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Dřevná 382/2, proti žalované: Hana Slováčková, IČO 63521512, se sídlem v Plzni, Koterovská 2130/90, zastoupená JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 10/9, o 406 323 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 30 C 277/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. listopadu 2023, č. j. 61 Co 157/2023-520, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 390,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Karla Mateřánky. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu Plzeň – město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 4. 2023, č. j. 30 C 277/2020-458, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 5. 2023, č. j. 30 C 277/2020-495, změnil ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení 361 589 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a potvrdil jej ve výroku II, jímž byla žaloba v části o zaplacení dalších 44 734 Kč s příslušenstvím rovněž zamítnuta (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 34/2011, a ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98. Kladl též otázku souladu námitky promlčení s dobrými mravy; při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08. Konečně odvolacímu soudu vytýkal nedostatek odůvodnění rozsudku, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005.
3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura dovolacího soudu se konstantně hlásí k názoru, podle něhož je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 431/2021, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020); k využitelnosti judikatury vztahující se k institutu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, též za aktuální právní úpravy, viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021.
6. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“) je pak rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání, přičemž je bez významu, kdy se pohledávka z bezdůvodného obohacení stane splatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Judikatura pak nevylučuje spojení vědomosti ochuzeného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, již s okamžikem poukázání sporné sumy na bankovní účet příjemce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1870/2019, či východiska usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1741/2023).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že na základě smluvního ujednání obsaženého v kupní smlouvě (o převodu bytové jednotky) uzavřené dne 3. 6. 2015 mezi prodávajícími J. Ř. st. (otec žalobce) a jeho sestrou J. B. a kupující M. K. byla část kupní ceny náležející právnímu předchůdci žalobce ve výši 554 200 Kč dne 18. 8. 2015 připsána na účet u peněžního ústavu třetí osoby, k němuž měla dispoziční oprávnění žalovaná, dovodil, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta, v níž měl být žalující stranou nárok na vydání sporné sumy uplatněn u soudu, počala běžet již dnem připsání uvedené částky na smluvený účet (18.
8. 2015), kdy právní předchůdce žalobce (jemuž byl znám obsah předmětné kupní smlouvy, dle něhož část kupní ceny ve výši 554 200 Kč měla být do tří dnů od vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí vyplacena z advokátní úschovy na účet s dispozičním oprávněním žalované, i skutečný okamžik její výplaty) nabyl vědomosti o tom, že se žalovaná na jeho úkor (přinejmenším o nárokovanou částku 361 589 Kč) bezdůvodně obohatila, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Výše citované ustálené judikatuře i právní úpravě pak koresponduje i závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ? žalobou požadované části kupní ceny (361 589 Kč s příslušenstvím) vyplacené k rukám žalované ? byl v okamžiku uplatnění u soudu (24. 9. 2020) v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty již promlčen (§ 609, § 621 a § 629 odst. 1 o. z.).
8. Zpochybňuje-li přitom dovolatel závěry soudů nižšího stupně o tom, v jakém okamžiku jeho právní předchůdce nabyl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, polemizuje se skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Závěry odvolacího soudu o okamžiku, v němž právní předchůdce žalobce musel nabýt vědomost o tom, že se na jeho úkor žalovaná bezdůvodně obohatila (přijetím části kupní ceny), přitom nejsou v rozporu s provedeným dokazováním, korespondují-li obsahu jím sjednané kupní smlouvy (viz čl. III bod 10 kupní smlouvy upravující úhradu části kupní ceny ve výši 554 200 Kč na účet s dispozičním oprávnění žalované) či svědecké výpovědi V. H., přítelkyně právního předchůdce žalobce, jež dosvědčila jeho vědomost o okamžiku výplaty části kupní ceny k rukám žalované.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by pak mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1645/2016, či ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011). Právě provázanost úsudku soudu se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení přitom v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení, přičemž ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018).
10. Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci, v níž nebyly shledány žádné okolnosti bránící žalující straně v uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu v promlčecí lhůtě (promlčecí lhůta uplynula již za života právního předchůdce žalobce, jemuž byl znám obsah kupní smlouvy i okamžik úhrady části kupní ceny k rukám žalované a který nebyl ve svém právním jednání jakkoliv omezen či diskvalifikován), dovodil, že se žalovanou vznesená námitka promlčení dobrým mravům nepříčí, nikterak se tím od judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
11. Vytýká-li dovolatel konečně nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vystihuje tím případy vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
12. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navíc nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byly zformulovány dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud nadto v odůvodnění svého rozsudku v souladu s procesní úpravou vysvětlil, z jakých důkazů čerpal své skutkové závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc posoudil po právní stránce (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
13. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Brojí- li dovolatel rovněž vůči výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba v části o zaplacení 44 734 Kč s příslušenstvím zamítnuta pro neexistenci uplatněného nároku, nevymezuje žel v uvedeném rozsahu předpoklady přípustnosti podaného dovolání; přípustnost dovolání směřujícího vůči této části rozsudku – v níž bylo rozhodnuto o peněžitém nároku (se samostatným skutkovým základem) na zaplacení 44 734 Kč s příslušenstvím – vylučuje ostatně též § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalované, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 9 940 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 12 390,40 Kč.
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu