28 Cdo 1645/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně Honey Real, s.r.o., IČO: 24168319, se sídlem v Praze 6, Hošťálkova
499/4, zastoupené Mgr. Jakubem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního
pluku 320/17, proti žalované I.H., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem,
advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o zaplacení částky 84 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 16/2013, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2015,
č. j. 28 Co 340/2015-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4 280 Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Sýkory do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního
soudu v Kladně ze dne 14. května 2015, č. j. 14 C 16/2013-148, ve výroku pod
bodem IV stran určení výše nákladů řízení, jež je žalovaná povinna nahradit
žalobkyni; ve zbývajícím rozsahu, včetně výroků I a V (jimiž bylo žalované
uloženo zaplatit žalobkyni částku 72 000 Kč s určeným úrokem z prodlení a
současně rozhodnuto o nákladech státu) rozsudek potvrdil (výrok I) a přitom
rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci jsou rovnodílnými podílovými
spoluvlastníky nemovitostí (každý s podílem o velikosti jedné poloviny) v kat.
území S. (pozemek parc. č. st. 76, s budovou), jež užívala výlučně, tedy nad
rámec svého podílu žalovaná, kdy způsob užívání nemovitostí spoluvlastníky
nebyl dohodnut a nebylo o něm rozhodnuto většinou spoluvlastníků ani soudem.
Podle závěru odvolacího soudu tak žalované vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné
obohacení, které je povinna žalobkyni vydat (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Ani se zřetelem na další okolnosti případu předestřené žalovanou (zejména co do
nabytí spoluvlastnického podílu žalobkyní) odvolací soud neshledal, že by
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení bylo lze kvalifikovat jako
výkon práva, jenž odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, spatřujíc jeho
přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) v tom, že
rozhodnutí (jde-li o věc samu) závisí na vyřešení právních otázek v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud neřešených, a ohlašujíc jako dovolací důvod
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) postupoval v
řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší
soud zabýval přípustností dovolání.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí
(usnesení) vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání
přípustné bez dalšího), je třeba přípustnost dovolání proti němu poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V otázce hmotného práva, na jejímž řešení závisí (a vskutku je také založeno)
napadené rozhodnutí, se odvolací soud přidržel ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod
číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle které „dojde-li
k omezení či k vyloučení z užívání společné věci některého ze spoluvlastníků,
vzniká tomuto spoluvlastníkovi nárok za omezení jeho spoluvlastnického práva
vůči tomu spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec svého vlastního
spoluvlastnického podílu. V případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva
právem aprobovaným způsobem (dohodou, rozhodnutím většiny či rozhodnutím
soudu), vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok za omezení v užívání
v rozsahu svého spoluvlastnického podílu podle § 137 odst. 1 obč. zák. Naopak v
případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva svévolným jednáním
některého ze spoluvlastníků, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok
na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák.“ (k tomu dále srovnej
např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008,
ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod číslem 27/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3983/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3699/2013, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, nebo ze dne 1. 12.
2015, sp. zn. 28 Cdo 2774/2015, dostupná na internetových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz).
V souladu s ustálenou judikaturou – shora citovanou – je pak i závěr odvolacího
soudu o určení počátku doby, za kterou žalobkyni přísluší peněžitá náhrada za
bezdůvodné obohacení (§ 458 odst. 1 obč. zák.), jež se zde spojuje s okamžikem
přechodu vlastnictví na tuto nyní aktivně legitimovanou účastnici (kdy současně
trval žalovanou dříve navozený stav užívání věci nad rámec podílu).
K argumentaci dovolatelky korektivem dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.)
nelze než odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž oprávnění
aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších
instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s
účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými
podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu; dovolací soud by mohl
tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné
nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011).
Tato východiska ostatně akcentuje i dovolatelkou předestřený rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1784/2010, dle nějž otázku
souladnosti vymáhání bezdůvodného obohacení a dobrých mravů ve věcech užívání
nemovitosti jedním ze spoluvlastníků je nutné přezkoumávat vždy individuálně a
s přihlédnutím ke všem skutečnostem daného případu.
I tomuto úkolu odvolací soud – jak vidno z odůvodnění jeho rozhodnutí – v dané
věci dostál, přičemž jeho úvahy (ústící v závěr, že výkon práva žalobkyně se
dobrým mravům nepříčí) nelze kvalifikovat jako nepřiměřené.
Námitky žalované, založené na argumentaci o porušení předkupního práva,
nemohou být významné v situaci, kdy se žalovaná nejenže nedovolala (relativní)
neplatnosti převodní smlouvy z namítaného důvodu ve smyslu § 40a obč. zák. (kdy
by jí však povinnost k vydání bezdůvodného obohacení tak či onak tížila v
poměru k předchůdci žalobkyně), a kdy následně nevyužila ani oprávnění
(podložené zde i soudním rozhodnutím) koupit věc od nabyvatele (§ 603 obč.
zák.). Důvody, pro něž se tak stalo, leží toliko na straně žalované, jež
nedisponovala dostatkem peněžních prostředků k výplatě nemovitosti, a to již v
době uplatnění předkupního práv (jak uzavírá odvolací soud v rovině skutkových
zjištění, připomínaje další splatné závazky žalované; k přezkumu skutkových
zjištění rozsudek odvolacího soudu otevřen není a jejich kritikou nelze založit
přípustnost dovolání – k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Na úrovni
neprokázané hypotézy zůstává tak i obrana žalované založená na tvrzení
(konstrukci), že nebýt porušení předkupního práva převodcem (jehož nadto nelze
ztotožnit s žalobkyní coby nabyvatelkou), stala by se vlastníkem celé věci a
nevznikla by jí povinnost k vydání bezdůvodného obohacení za užívání věci nad
rámec podílu.
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky žalované směřující vůči
rozhodnutí o lhůtě k plnění (pariční lhůtě), jíž soud v souladu s ustanovením §
160 odst. 1 o. s. ř. určil v délce tří dnů od právní moci rozsudku. Důvody, pro
které soud takto rozhodl (neshledávaje předpoklady pro určení lhůty delší nebo
stanovení, že peněžité plnění bude zaplaceno ve splátkách) byly vyloženy v
odůvodnění rozhodnutí a ani ty se závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu nepříčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp.
zn. 25 Cdo 516/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn.
33 Cdo 2661/2015). Sluší se připomenout, že ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.
je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní
normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V souladu s ustálenou
soudní praxí (srov. např. rozhodnutí publikované pod číslem 67 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) se zpravidla důvody pro
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř.
odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a
majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit (což
učinil i v projednávané věci – byť se závěrem pro žalovanou nepříznivým), zda
případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s
ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky
neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze
vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka.
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu, ve vztahu k dalším výrokům o náhradě nákladů řízení
(včetně výroku o nákladech vzniklých státu) žádnou argumentaci – natož tu, jež
by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. –
nevznáší, nehledě na to, že těmito dalšími (akcesorickými) výroky rozsudku bylo
rozhodnuto o peněžitých plněních, jež nepřevyšují částku 50 000 Kč, která z
hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. představuje limitní hranici
přípustnosti dovolání (a kdy peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech
řízení nelze považovat pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze
vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, nebo z věci
uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., a to ani když je výrok o nákladech řízení
akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se /co do „merita“/ takového „vztahu“
nebo takové „věci“ týkalo; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není; proto je Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c
odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy k nákladům
(oprávněné) žalobkyně (jež prostřednictvím svého zástupce podala vyjádření k
dovolání) patří odměna za zastupování advokátem v řízení ve výši 3 980 Kč [§ 7
bod 5, § 9 odst. 4 písm. c/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu