28 Cdo 725/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně A. G., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. G.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 56.952,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 213/2006, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2007, č. j. 11 Co
177/2007-40, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2007, č. j. 11 Co
177/2007-40, se vyjma potvrzujícího výroku I. zrušuje a věc se vrací v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
obohacení ve výši 62.952,- Kč ze strany žalovaného, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Ten se měl na její úkor obohatit tím, že od dubna 2004 do března 2006
užíval sám celý byt, který mají účastníci v podílovém spoluvlastnictví při
velikosti podílu ideální ½. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v
tomto případě nemohlo jít o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl.
občanského zákoníku (dále jen o. z.), protože žalobkyně neprokázala, kterou
část nemovitosti v jejím vlastnictví žalovaný užíval a tím se na její úkor
obohatil. Podle právního názoru okresního soudu není možné prokázat, co druhý
spoluvlastník užívá z nemovitosti nad rámec svého práva vyplývajícího ze
spoluvlastnictví, pokud mezi spoluvlastníky nedošlo k dohodě o reálném
rozdělení nemovitosti.
Odvolací soud na základě odvolání žalobkyně přezkoumal danou věc, vyšel ze
shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a došel k závěru, že
bylo-li v tomto případě prokázáno, že byt ve spoluvlastnictví obou účastníků
byl užíván výlučně žalovaným, užíval ho tak nad rámec jeho spoluvlastnického
podílu bez ohledu na důvod neužívání bytu žalobkyní, a proto získal prospěch
plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 o. z. na úkor žalobkyně a je
povinen vydat žalobkyni peněžní náhradu za takto získaný prospěch odpovídající
polovině tržního nájemného snížené o polovinu úhrady do fondu oprav. Krajský
soud v Ostravě tedy rozsudkem ze dne 22. 6. 2007, č. j. 11 Co 177/2007-40,
potvrdil zamítavý výrok rozsudku okresního soudu o věci samé pouze v částce
odpovídající úhradě do fondu oprav (6.000,- Kč), kterou poskytoval výhradně
žalovaný, změnil jej do částky 56.952,- Kč tak, že přiznal žalobkyni právo na
její zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání (podle jeho obsahu toto nesměřuje
proti potvrzujícímu výroku o věci samé), neboť se domnívá, že vychází z
nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zdůrazňuje, že žalobkyně nebyla
schopna vymezit konkrétní části předmětné bytové jednotky, které by žalovaný
měl užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Shodně se soudem prvního
stupně vychází z toho, že pokud byt nebyl nějak reálně rozdělen, nelze říci, že
by nějakou část z něj užíval způsobem přesahujícím práva pramenící z
vlastnictví ideální ½ bytu a nabyl tak neoprávněného prospěchu užíváním
bytu. Na základě těchto skutečností proto navrhl, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu Ostravě ze dne 22. 6. 2007, č. j. 11 Co
177/2007-40, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním názorem
Krajského soudu v Ostravě a považuje věc za správně věcně i právně posouzenou.
Navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání jako zjevně bezdůvodné a stanovil
žalovanému povinnost uhradit náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.
s. ř., a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po
přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je i důvodné.
Nejvyšší soud se již vícekrát vyjadřoval k otázce bezdůvodného obohacení mezi
spoluvlastníky (srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. listopadu
1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, ze dne 30. října 2005, sp. zn. 33 Odo 772/2005,
ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, a ze dne 22. února 2001, sp.
zn. 25 Cdo 2616/99). Ve svých rozhodnutích vycházel Nejvyšší soud z § 137 odst.
1 o. z., který stanoví, že podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci
podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke
společné věci. Podle § 139 odst. 2, věty první, o. z. o hospodaření se
společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti
podílů. Na základě těchto ustanovení Nejvyšší soud uzavřel, že spoluvlastník má
právo na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho
spoluvlastnickému podílu. Již v dřívějších rozhodnutích však Nejvyšší soud
vázal vznik bezdůvodného obohacení na situaci, kdy existující poměry,
rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují některému ze spoluvlastníků
realizaci jeho práva. Spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rámec jeho
spoluvlastnického podílu a který zároveň neplatí úhrady za takové užívání, může
vznikat tímto způsobem majetkový prospěch nabývaný bez právního důvodu coby
jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 o.
z.
Tvrzení a důkazy uplatněné v tomto případě dosud neumožňují pro shora uvedený
nesprávný právní názor odvolacího soudu dojít k přesvědčivému závěru o tom, zda
žalovaný užíval byt nad rámec jeho spoluvlastnického podílu a zda bylo
žalobkyni nějakým způsobem znemožněno a nadále pak bráněno užívat byt, jehož
ideální polovinu vlastní, a zda se nejedná o situaci, kdy byla uzavřena dohoda
či učiněno rozhodnutí, které by jí bránily v užívání bytu. Pokud by však šlo o
situaci, kdy žalobkyně pouze nerealizovala svá vlastnická práva, aniž by
existovala překážka, která by jí v tom bránila, nemohlo by užívání části bytu,
odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, samotným žalovaným vést bez dalšího
ke vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Odvolací soud přitom, jak již
bylo výše uvedeno, shledal důvod neužívání bytu jedním ze spoluvlastníků i to,
zda druhý spoluvlastník byt skutečně užíval nad rámec jeho spoluvlastnického
podílu, při posuzování vzniku bezdůvodného obohacení na straně druhého
spoluvlastníka zcela nepodstatným.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu za použití §
243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který
byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s.
ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu