22 Cdo 3983/2015

22 Cdo 3983/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně HASSO, spol. s r. o., se sídlem v Aši, Chebská 1902/128, IČO:

167 35 366, zastoupené Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem v Brně – Starém

Brně, Zahradnická 223/6, proti žalovanému Ing. B. P., zastoupenému JUDr.

Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v Brně – Bosonohách, Pražská 675/10, o

58 361,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C

17/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.

května 2015, č. j. 44 Co 444/2013-823, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2015, č. j. 44 Co

444/2013-823, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2013, č. j. 44 C 17/2000-790, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena

povinnost zaplatit žalobkyni 58 361,80 Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. 12. 1999 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na

náhradě nákladů řízení 126 154,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok

II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů státu na účet

soudu prvního stupně za znalečné 17 942 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku

(výrok III.). Soud prvního stupně s odkazem na závěry vyjádřené v odůvodnění

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2008, č. j. 44 Co 72/2006-413,

dospěl k závěru, že dovolává-li se žalobkyně práva spoluvlastníka, odpovídá

tomu její právo podle § 123 občanského zákoníku věc užívat, požívat její plody

a užitky, nakládat s ní. Z ničeho však neplyne, že by toto ustanovení činilo

žalobkyni rovněž spoluoprávněnou k užitkům plynoucím z právních úkonů některého

z dalších spoluvlastníků, přičemž jí náležejícím užitkem ze společné věci je

jen to, co jí sama věc ze své podstaty poskytuje. Jak bylo zjištěno, tento

užitek čerpala ze spoluvlastnického podílu v době, kdy užívala nebytové

prostory ve společné nemovitosti rozsahem dokonce nad míru odpovídající jejímu

spoluvlastnickému podílu. Obecné závazky mají povahu relativních právních

vztahů s účinky inter partes, a jen proto, že jedna ze stran je s třetí osobou

ve spoluvlastnictví, nemůže si další spoluvlastník činit nárok na užitek

plynoucí z práva obligačně zavázaného spoluvlastníka, ledaže by mu takové právo

zakládala ještě např. dohoda se spoluvlastníkem uzavřená v rámci a mezích

rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Pokud žalobkyně

tvrdila, že požaduje plnění na základě bezdůvodného obohacení, které vzniklo

žalovanému na její úkor, je vyloučeno, aby se takovéto právo z vypořádání mezi

spoluvěřiteli uplatnilo jako plnění, které žalovaný obdržel od nájemce podle

neplatné nájemní smlouvy. Jelikož mezi spoluvlastníky nebyla uzavřena žádná

dohoda, v úvahu přichází jen nárok žalobkyně z vypořádání vztahu mezi

spoluvlastníky z užívání nebo neužívání společné věci. Žalobkyně nikdy nebyla

vyloučena z užívání celé nemovitosti, když sama uzavírala smlouvy, umožnila

dalším subjektům provozovat činnost v jí užívaných nebytových prostorách. Žalobkyně nechtěla užívat jiné prostory v domě, pouze ty, které užívala dříve

podle nájemní smlouvy, z nichž ji pak žalovaný vyklidil. I kdyby tomu tak

nebylo, fiktivní podíl na výnosech z nemovitostí od 6. 6. 1998 do 31. 12. 1999,

kdy žalobkyně neužívala nemovitosti (i když nutno podotknout, že ani žalovaný

nemovitosti sám neužíval), vypočtený podle znalkyně, by přibližně odpovídal

částce, kterou sama žalobkyně uznala jako dluh vůči žalovanému, jenž proti ní

uplatňoval ještě vyšší částky.

Kromě toho žalobkyně vystupovala jako

spoluvlastník nemovitostí, když přijímala plnění ze vztahů, v nichž vystupoval

její právní předchůdce, jakož i ze vztahů, které si sama sjednala a přijímala i

plnění, uplatňovala aktivně svá majetková práva, podávala žaloby u soudu. Vzhledem k tomu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nebyla vyloučena po

celou dobu ze svých spoluvlastnických práv, i když sama neužívala jí zvolené

požadované prostory, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem

ze dne 13. května 2015, č. j. 44 Co 444/2013-823, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady

odvolacího řízení ve výši 9 099 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok

II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými

spoluvlastníky, žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl kupní smlouvou ze dne

12. 6. 1997, do té doby užívala v nemovitosti určité nebytové prostory podle

nájemní smlouvy ze dne 13. 6. 1996, ostatní nebytové prostory či byty byly

užívány ostatními nájemci podle nájemních smluv z minulosti; jiný spoluvlastník

žádné prostory fakticky neužíval. Po neshodách mezi spoluvlastníky došlo dne

27. 5. 1998 k hlasování o nabídce k pronájmu nebytových prostor, jež doposud

užívala žalobkyně za podmínek známosti osoby nájemce, předmětu nájmu, doby

nájmu a výše nájemného, přičemž usnesení bylo většinou spoluvlastníků přijato. Nájemní smlouva byla uzavřena dne 4. 6. 1998 a zaslána k podpisu menšinovému

spoluvlastníku, žalobkyně ji však zřejmě nepodepsala. Pravděpodobně v noci z 5. na 6. června 1998 nový nájemce svémocně vyklidil prostory užívané žalobkyní a

přemístil její zboží do jiných prostor v téže nemovitosti. Následně žalobkyně

nikdy neprojevila zájem o užívání jiných prostor než právě těch, z nichž byla

vyklizena, nové hlasování o jiném způsobu hospodářského využití jakýchkoliv

prostor ve společné nemovitosti nevyvolala, o záměrech byla vždy informována. Podle odvolacího soudu se žalobkyně jako spoluvlastnice domáhala úhrady újmy

způsobené jí vyloučením z užívání společné věci, když její tvrzení „lavírovala“

způsobem, že je bylo možno posoudit jako nárok z vyúčtování správy přes nárok z

„podílu na zisku ze společné věci“ až po nárok na úhradu újmy z titulu užívání

vyloučeného spoluvlastníka. Pro posouzení, zda je dán nárok či nikoliv, bylo

podle odvolacího soudu nezbytné zjistit, jestli spoluvlastník užívá více, než

činí jeho podíl, zda je vyloučen z užívání společné věci, zda je tento stav

výsledkem řádného postupu spoluvlastníků či zda naopak tento stav není

výsledkem svévole některého ze spoluvlastníků bez dodržení zákonného postupu. Ze skutkových tvrzení vyplynulo, že žalovaný coby majoritní spoluvlastník

neužíval ničeho, minoritní spoluvlastník nebytové prostory v této nemovitosti

pro potřeby své podnikatelské činnosti. Po 6. 6.

1998 žádný ze spoluvlastníků

pro svou potřebu neužíval žádné bytové či nebytové prostory v nemovitosti,

přičemž tento stav byl výsledkem řádně proběhlého hlasování spoluvlastníků o

způsobu využití společné věci. Výsledek byl dosažen v souladu s § 139 odst. 2

občanského zákoníku, nejednalo se tak o libovůli většinového spoluvlastníka či

okupaci těchto prostor bez právního důvodu. Nestalo se, že by byla žalobkyně

vyloučena z rozhodování o hospodaření se společnou věcí, pouze „neměla dostatek

hlasů pro svůj záměr“. Tato situace vylučuje vznik bezdůvodného obohacení

žalovaného na úkor žalobkyně. Nejde ovšem ani o situaci, která by zakládala

nárok žalobkyně na náhradu „újmy“, která byla způsobena jí výsledkem hlasování

a měla by být kompenzována jiným způsobem. Výsledkem hlasování o způsobu

využití společné věci byl její pronájem za odhlasovaných podmínek. Žalobkyně

byla ve smlouvě označena jako spolupronajímatel ze závazku k příjmu nájemného a

to, zda skutečně smlouvu podepsala či nikoliv, již nebylo třeba zjišťovat. Je

zřejmé, že jí bylo umožněno participovat na výnosu, který společná věc nesla,

nebyla tedy nijak vyloučena z výkonu svého vlastnického práva, a nemohla jí tak

být způsobena újma.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího

soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně rekapituluje skutkový stav, přičemž

zdůrazňuje, že ona coby menšinový spoluvlastník neobdržela od žalovaného od 23. 6. 1997 do 31. 12. 1999 žádný podíl z výnosů, přesto odvolací soud jejímu

návrhu nevyhověl. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť jedním z

atributů vlastnictví je právo věc užívat a požívat. Bylo přitom najisto

postaveno, že žalobkyně žádné prostory v nemovitosti od 7. 6. 1998 neužívala,

její právo se mělo realizovat prostřednictvím pobírání výnosů ze společné věci

podle § 137 občanského zákoníku nebo z titulu bezdůvodného obohacení. Bylo

prokázáno, že žalobkyně od nájemců neobdržela žádný majetkový prospěch ani od

žalovaného neobdržela žádný podíl z vyloučení z užívání domu v ostatních

případech. Odvolací soud žalobkyni vytkl, že „lavírovala“ od různých právních

nároků, nicméně podle zásady iura novit curia není soud účastníkovým právním

posouzením vázán, nic tak nebránilo soudu posoudit uplatněný nárok jinak, když

všechny skutkové okolnosti byly vylíčeny jednoduše. Rozsudek se jeví jako

nemravný a bazírování na pojmech „újma“ a „náhrada“ představuje odepírání

spravedlnosti. Rozsudek je v rozporu s §§ 137, 139, 451 a 456 občanského

zákoníku, vede k absurdnímu závěru, že menšinovému spoluvlastníku žádný podíl

za společné věci nenáleží. Judikatura Ústavního soudu, která dovozuje nárok z §

137 odst. 1 občanského zákoníku, a Nejvyššího soudu, který dovozuje nárok z §

451 občanského zákoníku, není jednotná, nehledě k tomu, že ani soud prvního

stupně nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak v rozporu s rozsudky sp. zn. 28 Cdo

1986/2010 a 22 Cdo 1029/2013. Nevyřešenou právní otázkou je, zda za situace,

kdy prokazatelně žádný ze spoluvlastníků společnou věc neužívá, avšak většinový

spoluvlastník bez dohody s ostatními spoluvlastníky nemovitost pronajímá,

pobírá nájemné, o záležitostech týkajících se společné věci ostatní

spoluvlastníky neinformuje a sám argumentuje, že nemovitost neužívá, tudíž z

užívání se společnou věcí ani nikoho nevylučuje, neboť menšinový spoluvlastník

si má sám vybrat prostory, které může užívat. S ohledem na uvedené navrhuje,

aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně i právně

správná, žádný z dovolacích důvodů není dán. Zásadní otázka není nic jiného než

běžný stav vyplývající z koexistence dvou či více subjektů participujících na

společné věci. Na rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivého zhola nic. Žalobkyně po celou dobu sporu nepředložila žádná smysluplná skutková tvrzení,

či se tato tvrzení ukázala jako nepravdivá.

Žalovaný dále shrnuje svou procesní

obranu, kterou vyvracel důvodnost žaloby, souhlasí s „lavírováním“ žalobkyně,

které je dáno tím, že pro žalobu chybí jakýkoli věcný základ. S ohledem na

uvedené navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných

ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti

vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se

ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných

a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních

předpisů. Jelikož nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky měl vzniknout před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle

příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen

„obč. zák.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v

projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu otázku, zda má nárok na náhradu za

neužívání společné věci, která byla z rozhodnutí většinového spoluvlastníka

pronajata.

Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s

judikaturou dovolacího soudu, a je zároveň i důvodné. Žalobkyně v žalobě uvedla, že užívala nebytové prostory v domě v podílovém

spoluvlastnictví účastníků řízení. Po neshodách mezi spoluvlastníky došlo k

hlasování o užívání nebytových prostor, přičemž z rozhodnutí žalovaného coby

většinového spoluvlastníka došlo k jejich pronájmu s tím, že nájemné za

pronájem nebytových prostor mělo plynout přímo žalovanému, žalobkyně byla z

užívání společné věci vyloučena a neobdržela ani příslušnou část nájemného. Žalobkyně svůj nárok vyčíslila na 1 404 106,81 Kč, vůči tomuto nároku za

žalovaným započetla svůj dluh vůči žalovanému z titulu dřívějšího užívání

nebytových prostor, v důsledku čehož uplatnila žalobní návrh ve výši 58 361,80

Kč. Tento nárok odvozovala z práva na rozdělení zisku z pronájmu společné věci. Na základě závěrů obsažených v usnesení odvolacího soudu ze dne 7. května 2008,

č. j. 44 Co 72/2006-413, se žalobkyně snažila opakovaně změnit žalobu a

uplatňovala odlišnou právní kvalifikaci svého nároku. Usnesením ze dne 29. května 2013, č. j. 44 C 17/2000-779, vyslovil soud prvního stupně souhlas s

upřesněním – změnou skutkových tvrzení žalobkyně tak, že se žalobkyně domáhá od

8. 6. 1998 do 31. 12. 1999 náhrady z titulu, že nemohla užívat nemovitost a

nemohla se ani podílet na výnosech a za předchozí období pak z důvodu, že

platila nájemné, přestože byla již spoluvlastníkem, takže za určitou dobu bylo

nájemné přeplaceno a bylo započítáno, jak je uvedeno v žalobě, přičemž výsledná

požadovaná částka činí 58 361,80 Kč. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, uvedl, že žalobkyně se domáhala

úhrady (nakonec) újmy, způsobené vyloučením z užívání společné věci, když ovšem

předtím její skutková tvrzení „lavírovala“ způsobem, že je bylo možno posoudit

jako nárok z vyúčtování správy, přes nárok z „podílu na zisku ze společné věci“

až po nárok na úhradu újmy z titulu užívání vyloučeného spoluvlastníka. Odvolací soud následně posoudil předmět sporu z titulu náhrady újmy způsobené

užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu, neboť o případ bezdůvodného

obohacení jít nemohlo, přičemž dovodil, že nárok není dán. Podle odvolacího

soudu byla žalobkyně v nájemní smlouvě, kterou došlo k pronajmutí nebytových

prostor dříve užívaných žalobkyní, uvedena jako smluvní strana, bylo jí

umožněno participovat na výnosu, který společná věc nesla, nebyla tedy nijak

vyloučena z výkonu svého vlastnického práva, a nemohla jí tak být způsobena

žádná újma. S tímto stěžejním závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 32 Cdo 2382/2007

(dostupného na www.nsoud.cz), vyplývá, že „žalobce musí v návrhu uvést takové

skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje

svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou

individualizaci [shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996,

sp. zn. 2 Cdon 245/96 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník

1998, pod číslem 4)], tj. nemožnost záměny s jiným skutkem.

Právní

charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není žalobce povinen v návrhu

uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po

skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných

řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu § 83 o. s. ř. upravujícího překážku

litispendence (věci zahájené) a ve smyslu § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího

překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž

nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových

tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku.“ Z uvedeného rozhodnutí

tedy vyplývá, že pro vymezení předmětu řízení je rozhodné vymezení skutkového

stavu a vymezení žalobního nároku, oproti tomu – v rozporu s tím, k čemuž podle

všeho dospěl odvolací soud – není pro vymezení předmětu řízení podstatné právní

posouzení, které ve shodě se zásadou iura novit curia náleží soudu. V předmětném případě žalobkyně po celé řízení uplatňovala stejný žalobní návrh,

a to zaplacení částky 58 361,80 Kč, přičemž i vymezený skutkový stav,

přinejmenším stran problematiky pronájmu části předmětné nemovitosti a

neužívání společné věci žalobkyní, byl po celé řízení vymezen jednotně, když

žalobkyně poukazovala na rozhodnutí většinového spoluvlastníka o pronájmu

nebytových prostor, pronájem nebytových prostor a nemožnost užívání těchto

prostor žalobkyní. To, že žalobkyně nárok vyplývající z vymezeného skutkového

stavu v průběhu řízení odlišně právně kvalifikovala, není pro rozhodnutí věci

rozhodné, neboť právní posouzení náleží soudu a soud není uplatněnou právní

kvalifikací vázán [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu

1997, sp. zn. 2 Cdon 385/96 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7,

ročník 1998, pod číslem 54), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu

2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4,

ročník 2001, pod číslem 52), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014 (uveřejněné pod č. C 14 378 v Souboru

civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen

„Soubor“)]. Nabízelo-li se v předmětném případě posouzení předmětu řízení podle

vícero právních kvalifikací, přičemž i žalobkyně na možnost odlišného právního

posouzení v průběhu řízení poukazovala, byl odvolací soud povinen vymezený

předmět řízení posoudit podle všech v úvahu přicházejících právních norem a

nikoliv jen podle právního posouzení preferovaného žalobkyní. Pokud se ovšem

odvolací soud zabýval jen nárokem z bezdůvodného obohacení a z titulu užívání

nad rámec spoluvlastnického podílu, který shledal nedůvodným, přičemž sám

naznačil, že by se žalobkyně mohla domáhat žalobního nároku z jiného důvodu, je

jeho právní posouzení neúplné a v důsledku toho nesprávné. Pochybení odvolacího soudu přitom umocňuje fakt, že v usnesení ze dne 7. května

2008, č. j. 44 Co 72/2006-413, odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemá právo

na náhradu na užitek plynoucí z obligačního práva většinového spoluvlastníka,

neboť závazky mají účinky jen inter partes.

Výslovně však připustil, že je

možné se domáhat náhrady za vyloučení z užívání, případně bezdůvodného

obohacení. Pokud tedy odvolací soud v uvedeném rozhodnutí vyloučil nárok z

rozdělení z výtěžku nájemného s tím, že se má žalobkyně domáhat náhrady za

vyloučení z užívání, a pokud naopak v napadeném rozhodnutí dovodil, že

žalobkyně nemá nárok za vyloučení z užívání s tím, že by snad nárok bylo možné

vypořádat v rámci spoluvěřitelského vztahu, případně rozdělením výtěžku nájmu,

byl postup odvolacího soudu nepředvídatelný. Závěry odvolacího soudu vedou

potom k tomu, že by se žalobkyně coby menšinový spoluvlastník nemohla za

žádných okolností domoci jakékoliv náhrady za to, že společnou věc ve

spoluvlastnictví nemohla užívat, jestliže odvolací soud změnu svého právního

názoru oproti předchozímu kasačnímu rozhodnutí nijak nevysvětlil. Rozhodnutí soudu ovšem neobstojí ani v posouzení náhrady za neužívání. Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci

podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke

společné věci. Podle § 139 odst. 1 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou

oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení

vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez

právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního

důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rovině právní založeno na závěru, že většinoví

spoluvlastníci platně rozhodli o způsobu využití společné věci (pronájmu

nebytových prostor), přičemž žalobkyně byla v nájemní smlouvě označena jako

„spolu/pronajímatel (spoluvěřitel) ze závazku k příjmu nájemného“ a je zřejmé,

že „žalobkyni tak bylo umožněno participovat na výnosu, který společná věc

nesla; nebyla tedy nijak vyloučena z výkonu svého vlastnického práva a nemohla

jí tak být způsobena nijaká újma“. Tento závěr dovolací soud nesdílí. Dovolací soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod číslem 17/2013

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 17/2013“), vyložil, že

„právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních

užívat věc podle velikosti podílu. Podle konstantní judikatury mohou

spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se

společnou věcí rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze

spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97,

uveřejněný pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále

jen ‚R 19/2001‘); v takovém případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc

nad rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v § 137

odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2

obč.

zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi

náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši

odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého

podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním

nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v § 451

obč. zák. na tento případ nedopadá. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že

neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je

dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné

věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné

věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli

spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující

poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému

spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem

strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada (srov. opět R 19/2001). Jde o

náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Potud lze odkázat na konstantní

judikaturu, podle které i v případě, že zákon výslovně nezakládá právo na

náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývá toto právo přímo z článku 11

odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález pléna Ústavního

soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, uveřejněný pod číslem

27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.); v daném

případě je lze též výkladem dovodit z § 137 odst. 1 obč. zák.“. V posuzovaném případě soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému zjištění, že

došlo k rozhodnutí většinového spoluvlastníka o tom, že budou nebytové prostory

ve společné věci pronajaty, komu budou pronajaty a za jakých podmínek, a proto

následné uzavření nájemní smlouvy s nájemcem se dělo v souladu s rozhodnutím

většiny spoluvlastníků, na čemž ničeho nemění skutečnost, že nájemní smlouvu

uzavřel toliko většinový spoluvlastník [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5379/2007 (uveřejněné pod č. C

6377 a 6378 v Souboru)]. V rovině právní pak odvolací soud uzavřel, že se jedná

o platné hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. Dospěl-

li odvolací soud za dané situace k závěru, že tvrzený nárok žalobkyně není dán

z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž mohl by být dán toliko z titulu nároku

za omezení vlastnického práva, je potud jeho právní posouzení v souladu s

rozsudkem velkého senátu R 17/2013. Nepřiléhavým je však závěr odvolacího

soudu, že žalobkyně měla uplatnit nárok na rozdělení výtěžku z nájmu či nárok

vyplývající z existujícího spoluvěřitelského vztahu, přičemž zdůraznil, že není

rozhodné, zda žalobkyně coby menšinový spoluvlastník byla smluvní stranou

nájemní smlouvy či nikoliv.

Z R 17/2013 vyplývá základní východisko, že pokud dojde k omezení či k

vyloučení z užívání společné věci některého ze spoluvlastníků, vzniká tomuto

spoluvlastníkovi nárok za omezení jeho spoluvlastnického práva vůči tomu

spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec svého vlastního

spoluvlastnického podílu. V případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva

právem aprobovaným způsobem (dohodou, rozhodnutím většiny či rozhodnutím

soudu), vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok za omezení v užívání

v rozsahu svého spoluvlastnického podílu podle § 137 odst. 1 obč. zák. Naopak v

případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva svévolným jednáním

některého ze spoluvlastníků, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok

na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. Z uvedeného rozhodnutí

plyne ovšem i opačný závěr, že pokud spoluvlastník neužívá společnou věc v

rozsahu svého spoluvlastnického podílu, aniž by mu v tom kterýkoliv ze

spoluvlastníků bránil, nebo pokud spoluvlastník se svým omezením vysloví

souhlas a zároveň souhlasí s užíváním společné věci jiným spoluvlastníkem bez

náhrady, nárok na náhradu za neužívání mu nevzniká [srovnej také rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008 (uveřejněný pod

č. C 6 921 v Souboru)]. K užívání nad rámec spoluvlastnického podílu typicky dochází za situace, kdy

některý ze spoluvlastníků fakticky užívá společnou věc více, než by odpovídalo

jeho spoluvlastnickému podílu, čímž omezuje v užívání jiného spoluvlastníka. Již v minulosti ovšem judikatura dospěla k závěru, že náhrada za neužívání

společné věci náleží i v situaci, kdy sice některý spoluvlastník společnou věc

fakticky neužívá, ale jinému spoluvlastníkovi brání v užívání společné věci,

například výměnou zámků u dveří na společné věci [k tomu srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1583/2006 (dostupný na

www.nsoud.cz)]. Judikatura také dovodila, že užívání nad rámec

spoluvlastnického podílu nastává v situaci, kdy spoluvlastník umožní třetí

osobě, aby užívala společnou věc nad rámec jeho podílu, například na základě

výpůjčky [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006 (uveřejněný pod č. C 6 245 v Souboru)], případně i na

základě nájmu. I v těchto případech spoluvlastníku, který byl omezen v užívání

společné věci, náleží náhrada za neužívání. Z rozhodnutí R 17/2013 přitom

vyplývá, že právo na náhradu je dáno zákonem a proti vůli spoluvlastníka nemůže

být vyloučeno. Z rozsudku ze dne 27. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1095/2001 (uveřejněného v

časopise Právní rozhledy, 2003, č. 7, str. 364), potom vyplývá, že

nedohodnou-li se spoluvlastníci jinak a užívá-li některý spoluvlastník

společnou věc v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, nemůže po jiném

spoluvlastníku požadovat část z výtěžku pronájmu, neboť užívá v plném rozsahu,

co mu podle zákona patří. Náhrada za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu se může dostat do

„střetu“ s právem na rozdělení výtěžku, který společná věc produkuje. Tak tomu

bude například u nájmu.

S ohledem na rozhodnutí R 17/2013 lze spatřovat

odlišující kritérium v tom, zda spoluvlastník vyslovil s pronájmem společné

věci souhlas. Souhlas bude vysloven zpravidla v dohodě spoluvlastníků, může

vyplynout i z hlasování o tom, že bude společná věc pronajata a za jakých

podmínek. Není však vyloučeno, aby souhlas byl dán i po přehlasování či po

rozhodnutí soudu, a to například v situaci, kdy se přehlasovaný spoluvlastník

smíří s výsledkem hlasování a stane se smluvní stranou nájemní smlouvy, čímž

zpravidla dojde ke (konkludentní) dohodě spoluvlastníků o společném užívání

věci. Pokud se tedy spoluvlastníci dohodnou na tom, že společná věc bude

pronajata třetí osobě, je třeba s ohledem na respektování autonomie vůle

spoluvlastníků dospět k závěru, že spoluvlastníkům náleží právo na rozdělení

výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílu, nedohodnou-li se jinak. Nárok

na náhradu za neužívání společné věci v takovém případě nebude přicházet do

úvahy. Je tomu tak z toho důvodu, že spoluvlastníci svým dobrovolným rozhodnutím

vyjadřují vůli neužívat společnou věc, a nelze tak uvažovat o tom, že by

jednáním jednoho ze spoluvlastníků proti vůli druhého byl tento spoluvlastník

zbaven svého práva na užívání věci v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. V

případě dohody o pronájmu věci třetí osobě by pak ani nebylo možno pojmově

uvažovat o pasivní legitimaci některého ze spoluvlastníků k poskytnutí náhrady

za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. Proto v těchto případech

přichází do úvahy toliko rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických

podílů, pokud se spoluvlastníci nedohodnou jinak. K odlišným závěrům je však třeba dospět v případě, že přehlasovaný

spoluvlastník nesouhlasí s pronájmem společné věci, nepřistoupí k nájemní

smlouvě a ani dodatečně s nájmem nevysloví souhlas. Nesouhlas přehlasovaného

spoluvlastníka sice nemá vliv na platnost nájemní smlouvy [k tomu srovnej

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5379/2007

(uveřejněné pod č. C 6377 a 6378 v Souboru)], ale hraje roli z hlediska jeho

případného nároku. V takovém případě je totiž třeba upřednostnit nárok z

omezení či vyloučení z užívání v rozsahu spoluvlastnického podílu před

rozdělením z výtěžku z pronájmu věci, na čemž ničeho nemění ani zákonná

solidarita spoluvlastníků vyplývající z § 139 obč. zák. [k tomu mutatis

mutandis rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005 (uveřejněný pod

č. 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Stran náhrady za neužívání Nejvyšší soud v R 17/2013 vyložil, že „pro posouzení

výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka není – podobně jako v jiných

případech stanovení náhrady za omezení práva – rozhodující to, co spoluvlastník

užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma

vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy

vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při

obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal“. V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn.

22 Cdo 4756/2010 (uveřejněném pod

č. C 13320 v Souboru)], Nejvyšší soud uvedl: „Základem úvahy pro stanovení výše

náhrady musí být posouzení, co by žalobce jako podílový spoluvlastník získal

při obvyklém užívání domu (v rámci svého podílu) v období, za které se domáhá

náhrady. Jestliže v tomto období užívali dům toliko žalovaní z titulu

spoluvlastnického práva, není důvod výši náhrady poměřovat úrovní nájemného

regulovaného vyhláškou č. 176/1993 Sb., neboť je zřejmé, že i kdyby v tomto

rozhodném období došlo k uzavření nájemní smlouvy k domu, resp. k bytům v něm,

na takto vzniklý nájemní vztah by se regulace nájemného již nevztahovala (§ 2

odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb.). … V dané věci je proto nutno

vycházet z užitku, kterého by bylo v rozhodném období dosaženo s přihlédnutím k

tomu, že jde o dům v podílovém spoluvlastnictví, přičemž výše náhrady žalobce

se následně bude odvíjet od velikosti jeho spoluvlastnického podílu. Takový

způsob určení výše náhrady totiž vyjadřuje to, co by spoluvlastník při obvyklém

užívání věci v rámci svého podílu získal. Nemohl-li žalobce v důsledku a právě

jen v důsledku rozhodnutí žalovaných uspokojovat v nemovitosti v jeho

spoluvlastnictví svou potřebu bydlení, kterou naopak realizovali právě

žalovaní, je zřejmé, že výše náhrady nemůže mít základ v regulaci nájemného,

jež předpokládá existující nájemní vztah ke dni účinnosti vyhlášky č. 176/1993

Sb., tj. k 1. červenci 1993 (§ 18 ve spojení s § 2 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993

Sb.), ale v úvaze o výši obvyklého nájemného.“

V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nevzniká

nárok na náhradu za neužívání společné věci již z toho důvodu, že byla uzavřena

nájemní smlouva, kterou byly pronajaty nebytové prostory, přičemž podle

odvolacího soudu je lhostejno, zda žalobkyně nájemní smlouvu podepsala či

nikoliv. S tímto závěrem se nelze ztotožnit, neboť jak již bylo uvedeno,

skutečnost, zda žalobkyně byla smluvní stranou nájemní smlouvy, naopak hraje

pro posouzení jejího nároku významnou roli. V posuzovaném případě ani soudy

obou stupňů nedovodily, že by žalobkyně vyslovila s pronájmem nebytových

prostor souhlas či by mezi spoluvlastníky byla uzavřena spoluvlastnická dohoda,

neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o platném rozhodnutí

většinových spoluvlastníků a sama dovolatelka souhlas s uzavřenou nájemní

smlouvou v dovolání popírá. Dovolací soud proto shledal, že závěry odvolacího

soudu v posuzovaném případě neobstojí a uplatněný dovolací důvod nesprávného

právního posouzení věci byl uplatněn právem. Odvolací soud v další fázi řízení nejdříve posoudí, zda byla žalobkyně v jí

uváděném období omezena žalovaným z části či zcela v užívání společné věci v

rozsahu jejího spoluvlastnického podílu. Rozhodnutí odvolacího soudu je

založeno na závěru, že „situace po 6. 6. 1998 byla taková, že žádný ze

spoluvlastníků pro potřebu svoji neužíval žádné nebytové či bytové prostory v

nemovitosti, přičemž tento stav byl výsledkem řádně proběhlého hlasování

spoluvlastníků o způsobu využití společné věci zachyceném v notářském zápisu

Gajané Rezkové z 27. 5.

1998“. Současně však na jiném místě svého rozhodnutí

odvolací soud uvádí, že tímto rozhodnutím většinových spoluvlastníků mělo dojít

k pronájmu pouze části společné věci – nebytových prostor o výměře 739,17 m? v

prvním podzemním a prvním nadzemním podlaží domu Č. v B., dříve užívaných

žalobkyní. Současně odvolací soud zváží dosah tvrzení, že sama žalobkyně měla v rozhodném

období přijímat od některých nájemců ve společném domě část nájemného. Pokud

odvolací soud shledá, že žalobkyně byla omezena v užívání společné věci

pronájmem nebytových prostor tak, že nemohla užívat společnou věc v rozsahu

jejího spoluvlastnického podílu, posoudí, zda s uzavřením nájemní smlouvy

žalobkyně vyslovila souhlas. Tento souhlas žalobkyně v dovolání popírá a

odvolací soud v daném směru kategorický závěr ve svém rozsudku neučinil. Pokud

tomu tak bude, posoudí žalobní návrh žalobkyně jako návrh na rozdělení výtěžku,

v případě, že tomu tak naopak nebude, posoudí žalobní návrh jako nárok za

omezení užívání společné věci, přičemž s ohledem na uplatněné zápočty stanoví i

zcela konkrétní výši nároku. Při stanovení výše náhrady přitom přihlédne k

závěrům obsaženým v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu R 17/2013 a v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 4756/2010. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že předmětem dovolacího řízení je posouzení

správnosti právního posouzení věci, na němž spočívá dovoláním napadený rozsudek

odvolacího soudu. Dovolací soud se tak nemohl zabývat důvody, které vedly k

zamítnutí žaloby soud prvního stupně (tedy tím, zda výše nároku žalobkyně

odpovídá dřívějšímu užívání nemovitosti žalobkyně nad rámec spoluvlastnického

podílu a příjmům žalobkyně z pronájmu prostor). Na případné akceptaci těchto

závěrů soudu prvního stupně totiž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na

nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2

věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním

názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za

středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací

soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu