22 Cdo 1029/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Správy nemovitostí města Brna, státního podniku v likvidaci, se
sídlem v Brně, Masarykova 37, IČO 46966683, zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem,
advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 35, proti žalované Cimrman, spol.
s r. o., se sídlem v Brně, Masarykova 7, IČO 44960140, zastoupené JUDr. Romanem
Matulou, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 7, o 8.154.937,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 232/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2012, č.
j. 44 Co 246/2011-394, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2012, č. j. 44 Co 246/2011-394,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2010,
č. j. 39 C 232/2005-368, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby žalované byla
uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 657.159,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 16. 2. 2001 do zaplacení, částku 692.957,- Kč s 6,5 % úrokem z
prodlení od 6. 2. 2002 do zaplacení, částku 728.754,59 Kč s 3 % úrokem z
prodlení od 16. 2. 2003 do zaplacení. Výrokem pod bodem II. soud uložil
žalované zaplatit žalobci částky ve výroku konkretizované s tam uvedenými úroky
s prodlení, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Žalobce požadoval zaplacení částky 8.154.937,60 Kč s příslušenstvím z důvodu
bezdůvodného obohacení, neboť byl jako menšinový spoluvlastník v období roku
2000 až 2009 vyloučen z podílu na zisku z užívání obchodních prostor
nacházejících se v domě, který mají účastníci a manželé C. ve spoluvlastnictví,
a které užívala žalovaná ve větším rozsahu, než činil její spoluvlastnický
podíl. Soud vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky domu v B. na pozemku
parc. č. 194 a pozemku parc. č. 194 o výměře 384 m2 v k. ú. B. – m. Žalobci
svědčí podíl ideální ?, žalované id. ? a ideální ? je ve vlastnictví v režimu
společného jmění manželů R. a J. C., kteří nejsou účastníky řízení. V části
domu je zřízená prodejna domácích potřeb, kterou provozuje žalovaný. Mezi
podílovými spoluvlastníky byly uzavřeny dohody o výkonu správy nemovitosti, a
to 15. 6. 1992 a 27. 12. 1996. Účastníci se dohodli, že správu nemovitostí
bude vykonávat podle první dohody J. C. jako fyzická osoba a podle druhé dohody
žalovaná Cimrman, spol. s r. o., jako právnická osoba. Následně 28. 4. 1999
uzavřeli všichni spoluvlastníci domu dohodu o vypořádání prostředků vložených
spoluvlastníky do společné věci. Soud prvního stupně posuzoval věc podle ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) týkajících se vlastnického práva a zejména
spoluvlastnictví, a to podle §§ 123, 124, 136, 137, 139, a dále podle
ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení §§ 451, 456 a 458 a dospěl k
závěru, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši nájemného obvyklého v
daném čase a místě stanoveného ve znaleckém posudku soudem ustanovené znalkyně. Konstatoval, že nárok žalobce je za roky 2000, 2001 a 2002 promlčen (§ 107
odst. 1 obč. zák.). Uplatnění nároku ve zbývající části za roky 2003 až 2009
(2010) soud shledal důvodným, neboť žalovaná užívala nebytové obchodní prostory
v domě a za jejich užívání žalobci neplatila Výše bezdůvodného obohacení
odpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase stanovenému v rozsahu
spoluvlastnického podílu žalobce. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. Závazek
stanovil včetně příslušenství pohledávky, s jejímž zaplacením se ocitla
žalovaná v prodlení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze
dne 26. září 2012, č. j. 44 Co 246/2011-394, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném výroku I. V napadeném výroku II. a v napadené části co do
částky 4.260.613,01 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci
4.260.613,01 Kč s příslušenstvím, zamítl. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o povinnosti nahradit náklady řízení čs. státu a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky. Odvolací soud zopakoval dokazování a dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobce
je spoluvlastníkem id. ?, žalovaná id. ? a třetí v řízení nezúčastněná osoba
id. ? domu.
Prostorové uspořádání nemovitosti je takové, že v suterénu, v
přízemí a v prvním poschodí jsou nebytové prostory a ve druhém až pátém
poschodí se nacházejí nebytové prostory a byty. Žalovaná užívá nebytové
prostory v suterénu, v přízemí, v prvním poschodí a ve druhém poschodí jednu
místnost o rozloze 14 m2. Zbývající bytové i nebytové prostory jsou pronajaty
třetím osobám a jeden z bytů užívá třetí spoluvlastník. Žalovaná je dlouhodobě
pověřena správou nemovitosti s povinností vždy do 30. 1. v následujícím roce
provést vyúčtování. Odvolací soud zjistil, že uvedený způsob užívání je
výsledkem hlasování všech spoluvlastníků, které proběhlo 18. 11. 1999, při
kterém spoluvlastníci většinou hlasů podle velikosti podílů (75 % ku 25 %)
rozhodli o způsobu užívání domu a o tom, že výnosy z části domu, kterou neužívá
žalovaná, si zbývající spoluvlastníci rozdělí v poměru 50 % ku 50 % (protokol o
hlasování z 18. 11. 1999, č. l. 62). Žalobce souhlasil se způsobem užívání
prostor, pouze namítal, že výnos z části domu, kterou mají užívat ostatní
spoluvlastníci, je mnohonásobně nižší než ? výnosu z celého domu, a proto trval
na tom, aby do výnosu byla zahrnuta i přiměřená náhrada za cenu užívání prostor
užívaných výhradně některým ze spoluvlastníků, v tomto případě společností
Cimrman, spol. s r. o. Soud dále vzal za prokázané, že plošná výměra prostor
užívaných žalobcem je podle uvedené dohody 782,41 m2 a podle znaleckého posudku
728,46 m2 a plošná výměra zbývajících prostor je podle dohody 907,08 m2 a podle
znaleckého posudku 831,78 m2; z toho učinil závěr, že žalovaná užívá méně než
50 % celkové plochy a zbytek neužívá vůbec; neužívá tak společnou věc nad rámec
svého podílu. Nárok žalobce nelze podle odvolacího soudu podřadit pod žádný důvod závazku
uvedený v § 489 obč. zák. Žalovaná neužívá dům nad rámec svého
spoluvlastnického podílu a žalobce není vyloučen jednáním žalované z užívání
věci podle velikosti svého podílu; výnosy z domu jsou řádně vyúčtovány a
rozděleny. Tento stav je výsledkem regulérního hlasování spoluvlastníků o
hospodaření se společnou věcí provedeného v souladu s § 139 odst. 2 obč. zák. Z
§ 137 obč. zák. nevyplývá právo spoluvlastníka na užívání reálných částí
společné věci, o jejím užívání rozhodují spoluvlastníci dohodou ve smyslu § 139
odst. 2 obč. zák. Spoluvlastník má sice právo na plody a užitky věci, ale pouze
na reálné výnosy nemovitosti a nikoliv na hypotetické výnosy, které by věc
mohla nést, kdyby došlo k jinému rozhodnutí o jejím užívání. Odvolací soud
uzavřel, že na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení podle § 451
obč. zák. v návaznosti na § 137 obč. zák., nárok žalobce není důvodný, a proto
potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a změnil rozsudek ve
výroku II. tak, že žalobu rovněž v této části zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání; neuvádí, o které
ustanovení opírá jeho přípustnost ani nevymezuje dovolací důvody, které
uplatňuje; z obsahu dovolání lze dovodit, že uplatňuje dovolací důvody uvedené
v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobce především namítá k výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok soudu
prvního stupně pod bodem I., že jeho nárok nemůže být promlčen, neboť jej řádně
uplatnil v řízení vedeném před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 29 C
235/2000, a ihned potom, co jeho návrh na rozšíření žaloby nebyl v tomto řízení
připuštěn, k čemuž došlo v pátek 7. 10. 2005, uplatnil uvedený nárok v pondělí
10. 10. 2005 v tomto řízení. Podle názoru žalobce nelze tento nárok považovat
za promlčený a z toho důvodu jej zamítnout. K měnícímu výroku, kterým byla jeho žaloba ve zbývající části zamítnuta,
žalobce namítá, že odvolací soud opřel své rozhodnutí pouze o zápis z jednání
spoluvlastníků domu v B. Z obsahu zápisu není zřejmé, pro jakou dobu se
účastníci jednání dohodli, zda to bylo pro rok 1999 nebo pro jiné období. Z
důkazů provedených v řízení zejména z výpovědí účastníků je zřejmé, že mezi
nimi byly uzavřené i další dohody. Žalobce dále poukazuje na to, že žalovaná
není pouze spoluvlastníkem domu, ale také vykonává jeho správu s tím, že
provádí vyúčtování a následné rozdělení zisku a nárokování ztrát. Žalobce nemá
jinou možnost, jak ovlivnit rozdělování a domoci se svého nároku než
prostřednictvím žaloby. V doplnění dovolání žalobce uvedl, že ze svého podílu
id. ? neužívá ničeho. Jako spoluvlastník má právo na plody a užitky z této věci
plynoucí do výše svého podílu, jejichž objektivní výše byla stanovena znaleckým
posudkem. Tato částka má kompenzovat skutečnost, že žalobce je z užívání věci
vyřazen. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak ve výroku II. správné. Odvolací
soud si nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu, o která opřel svůj
rozsudek. Tato rozhodnutí naopak odpovídají oprávněnosti nároku žalobce. Žalobce na podporu svého požadavku uvádí další rozhodnutí Nejvyššího soudu;
namítá též, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo „nepředvídatelné“. Navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti bodu II. výroku odvolacího soudu
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že dovolání proti
potvrzujícímu výroku pod bodem I. je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že jsou podle obsahu uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z
dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých
okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Dovolací soud nemohl přihlédnout k doplnění dovolání, podanému až po uplynutí
lhůty (31. 1.
2013), pokud v něm jsou uváděny podle obsahu dovolací důvody,
které nebyly v původním dovolání obsaženy; mohl ovšem přihlédnout i bez návrhu
k judikatuře tam uvedené, jakož i ke skutečnostem, které rozvádějí již
konkrétně vymezené dovolací důvody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 1439/2009). K vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, naopak dovolací soud přihlíží i bez
návrhu. Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a
povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (§ 137 odst. 1
obč. zák.). Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1
obč. zák.). Pro vznik bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. je
rozhodující to, že došlo k obohacení určité osoby na úkor jiného a pro toto
obohacení nebyl právem uznaný důvod. „Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva
spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho
podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše
spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím
spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí,
popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto
práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající
náhrada (srov. R 19/2001). Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Potud lze odkázat na konstantní judikaturu, podle které i v případě, že zákon
výslovně nezakládá právo na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývá toto
právo přímo z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97,
uveřejněný pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.); v daném případě je lze též výkladem dovodit z § 137 odst. 1 obč. zák. ...Jiná situace nastane, užívá-li spoluvlastník věc nad rámec svého podílu
bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody
spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu). …to, že spoluvlastník je (v rámci
svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může ‚bez
dalšího‘ užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový
prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za obohacení
získané bez právního důvodu“ (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo
503/2011, publikovaný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
dále jen „R 17/2013). Z uvedeného je zřejmé, že předpokladem úspěchu žaloby bylo v dané věci
zjištění, že žalovaná užívá společnou věc nad rámec jejího spoluvlastnického
podílu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná neužívá nemovitost nad rámec jejího
spoluvlastnického podílu; proto se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila.
Problém je v tom, že žalovaná neopírala svoji obranu o tvrzení, že užívá věc
jen v rámci svého spoluvlastnického podílu. Ani v závěrečném návrhu při jednání
před soudem prvního stupně, v odvolání a při jednání odvolacího soudu takové
tvrzení nevznesla a z dohody ze dne 18. 11. 1999 nevyvozovala v těchto
procesních úkonech žádné závěry; ani soud prvního stupně o uvedené skutečnosti
rozhodnutí neopřel a blíže se jimi nezabýval. Sporné bylo totiž to, zda se
účastníci o osudu výnosu z obchodních prostor užívaných žalovaným nějak
dohodli. Za této situace bylo rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z toho,
že žalovaná neužívala prostory nad rámec svého podílu, překvapivé. Jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Překvapivým je
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010,
sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9,
str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo
5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky - www.nsoud.cz). Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud
seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomuto
názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může
tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, jenž je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Odvolací soud sice provedl důkaz záznamem o jednání účastníků ze dne 18. 11. 1999, neupozornil však účastníky na to, že věc bude – nově – posuzovat z
hlediska, zda žalovaná užívá nemovitost nad rámec svého podílu. Žalobce tak
fakticky nemohl reagovat na obsah tohoto záznamu (nevěděl, jaké závěry by z něj
mohly být vyvozeny), zejména se však nemohl vyjádřit k otázce, zda žalovaná
užívá nemovitost jen v rámci svého podílu. Odvolací soud tu vyšel z toho, že
žalovaná je spoluvlastníkem v rozsahu id. poloviny, užívá však jen méně než 50
% celkové plochy. To však pro závěr o užívání věci v rámci spoluvlastnického
podílu nestačí. „Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v
rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud
musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např.
zjištění, že
spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše
podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části (např. společný
pozemek tvoří z větší části neúrodná a k jinému účelu nevyužitelná půda, jeho
menší část je však vysoce úrodná). Na základě tohoto posouzení je možno učinit
závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento
rámec“ (R 17/2013). Odvolací soud měl tedy účastníky upozornit, že bude věc zvažovat z hlediska,
zda žalovaná užívá věc nad rámec jejího spoluvlastnického podílu; pokud tak
neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a jeho rozhodnutí je též předčasné, neboť při stanovení míry
užívání věci vychází z jiných hledisek, než R 17/2013. Proto jeho rozhodnutí i
v potvrzující části není v souladu s judikaturou dovolacího soudu, což zakládá
i v této části přípustnost i důvodnost dovolání. Otázkou promlčení nároku se odvolací soud zjevně nezabýval proto, že uplatněný
nárok z důvodů uvedených výše nepovažoval za věcně daný; bylo by tedy
nadbytečné zabývat se jeho promlčením. Proto se touto otázkou nelze zabývat ani
v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným; pokud však v dalším řízení
odvolací soud učiní závěr, že nárok žalobce na zaplacení požadované částky
vznikl, zváží otázku promlčení z hledisek uplatněných dovolatelem. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.