33 Odo 1583/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. V., nar., bytem, v , zastoupeného JUDr. J. S., advokátem se sídlem v
, proti žalovanému M. V., nar., bytem v , zastoupenému JUDr. J. N., advokátem
se sídlem v , o zaplacení částky 165.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 254/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. května 2006,
č. j. 40 Co 252/2006-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. května 2006,
č. j. 40 Co 252/2006-87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
prodlení od 1. 9. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal
za prokázané, že účastníci řízení jsou - každý v rozsahu jedné ideální
poloviny - podílovými spoluvlastníky domu č. p., parcel st., st., a, zapsaných
na LV č. pro obec a k. ú. Š. Žalobce spoluvlastnický podíl získal darovací
smlouvou ze dne 23. 1. 1998 a žalovaný na základě rozhodnutí o dědictví ze dne
22. 9. 1978. Nemovitosti užívá pouze žalovaný, který brání žalobci v užívání
společné věci. Na podkladě těchto zjištění uzavřel, že žalovaný na úkor žalobce
získal bezdůvodné obohacení, neboť užívá společnou věc i v rozsahu
spoluvlastnického podílu žalobce, a je proto povinen za toto nadužívání
zaplatit žalobci částku 165.000,- Kč představující polovinu možného nájemného
za dům stanoveného znaleckým posudkem sníženou o polovinu nákladů spojených s
jeho užíváním.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 23. května 2006, č. j. 40 Co 252/2006-87, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze stejného skutkového závěru dovodil,
že samotné bránění v užívání společné věci nevydáním klíčů od domu a branky
neprokazuje, v jakém rozsahu žalovaný užívá společnou věc nad rámec svého
spoluvlastnického podílu. Nemůže-li užívat (nebo neužívá-li) rovnodílný
spoluvlastník společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému
podílu bez toho, že by mezi spoluvlastníky byla uzavřena nájemní nebo jiná
smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka v užívání většího rozsahu
předmětu spoluvlastnictví, než jaký odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu bez
placení úhrady za takové užívání. K závěru, že došlo k získání bezdůvodného
obohacení žalovaným (a v důsledku toho k jeho povinnosti poskytnout žalobci
tomu odpovídající peněžitý ekvivalent) musí být prokázáno faktické užívání
společné věci žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu; samotné
bránění žalobci v užívání jeho rozsah neprokazuje. Byl-li žalobce vyloučen z
užívání společné věci tím, že mu žalovaný nepředal klíče od domu a branky, může
se samostatně domáhat vstupu do nemovitosti. Jelikož žalobce ani přes poučení
odvolacího soudu nedoplnil rozhodující tvrzení, že žalovaný užívá celou
nemovitost ve větším rozsahu, než odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického
podílu, neunesl tak břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Má zato,
že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu,
zejména rozsudku ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon
1313/97. Pokud právně kvalifikoval svůj nárok na zaplacení sporné částky, pak
ji požadoval jako náhradu za to, že jednáním žalovaného byl vyloučen z užívání
společné věci. Za nesmyslný považuje požadavek vyslovený odvolacím soudem, aby
prokazoval nejen nemožnost užívání společné nemovitosti, ale také rozsah
skutečného užívání žalovaným, právě proto, že nemá přístupu do nemovitosti a
není tak schopen splnit povinnost tvrzení. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z
uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu
spisu; dovolací soud se proto zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím
důvodem tak, jak byl žalobcem obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání
je opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V rámci citovaného dovolacího důvodu žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu
dovozující, že požaduje-li peněžité plnění jako ekonomickou protihodnotu toho,
že žalovaný užíval společné nemovitosti ve větším rozsahu, než odpovídal
velikosti jeho spoluvlastnického podílu, aniž za to žalobci cokoli platil, musí
prokázat skutečný rozsah užívání věcí žalovaným.
Podle § 123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého
vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci
podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke
společné věci.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Hospodařením se společnou věcí se rozumí též užívání nemovitosti. Každý
spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho
spoluvlastnickému podílu. Spoluvlastnický podíl je sice pouze vyjádřením vztahu
spoluvlastníků k ideální části věci (nejde o podíl vymezený na věci reálně tak,
že by bylo zřejmé, kterému ze spoluvlastníků konkrétní část společné věci
náleží), avšak promítá se do faktického výkonu práv a povinností vyplývajících
z tohoto vztahu v rozsahu spoluvlastnických podílů.
Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, vyplývá § 137 odst. 1 obč. zák.,
tj. z práva podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho
podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše
spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím
spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry některému
spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající
náhrada. Rozsah této náhrady pak logicky rovněž nemůže být proti vůli
spoluvlastníka rozhodnutím ostatních spoluvlastníků modifikován (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, a
ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005).
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se
nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen
takto získaný prospěch vrátit. Plnění bez právního důvodu je jednou ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), k němuž dochází
tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v
době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být
např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona, z rozhodnutí apod.
Důsledkem získání plnění bez právního důvodu je povinnost vydat vše, čeho bylo
plněním při absenci právního titulu nabyto (§ 458 odst. 1 obč. zák.). V
případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým
spoluvlastníkem byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení
druhého spoluvlastníka v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než
který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu). Vzhledem k tomu, že
spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není
schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí
poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být
vydáno. Peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) nemusí vydávat
pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné
nemovitosti. [k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. října
2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
(dále jen „Soubor“) pod C 1505, ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99,
uveřejněné v Souboru pod C 261, ze dne 28. dubna 2004, sp. zn.
22 Cdo 2624/2003, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 11/2004 nebo ze dne
24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, nález Ústavního soudu ze dne 10. října
2007, sp. zn. I. ÚS 383/2005].
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v období, za něž je
bezdůvodné obohacení požadováno, byli účastníci rovnodílnými spoluvlastníky
domu č. p. a pozemků parcelních čísel st., st., a , přičemž žalovaný u
vstupních dveří a dveří od bytu v I. podlaží vyměnil zámky a klíče k nim odmítá
žalobci vydat. Tímto jednáním žalovaný vyloučil žalobce z možnosti užívat
společné nemovitosti a realizovat práva odpovídající jeho spoluvlastnickému
podílu. Není přitom rozhodující, zda žalovaný sám celou věc fakticky ve sporném
období užíval, a zda tedy vykonával práva vlastníka i v rozsahu
spoluvlastnického podílu žalobce; na věci nemůže ničeho změnit skutečnost, že
žalovaný reálně užíval pouze část domu, která odpovídala výši jeho
spoluvlastnického podílu, ani skutečnost, že se žalobce soudně nedomáhal úpravy
užívání nemovitosti. Protože z provedeného dokazování nevyplývá, že by mezi
účastníky bylo dohodnuto, že žalovaný bude společné nemovitosti užívat nad
rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, naopak žalobce žalovaného o
umožnění užívání nemovitosti žádal, je na místě uzavřít, že v rozsahu jedné
ideální poloviny (odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobce) užíval
žalovaný nemovitosti bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.). V situaci,
kdy žalobce neměl možnost nemovitosti užívat (resp. neužíval je) a žalovaný za
užívání společné věci v rozsahu převyšujícím jeho spoluvlastnický podíl nic
neplatil, došlo na jeho straně k získání bezdůvodného obohacení, které je
povinen žalobci vydat způsobem uvedeným v § 458 odst. 1 obč. zák., tj.
poskytnutím finanční náhrady.
Dovolateli se tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu
soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu