28 Cdo 3017/2017-577
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. H., P.,
zastoupené JUDr. Karolinou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská
895/6, proti žalovanému M. B., P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o 5.443.567 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 191/2001, o dovoláních žalobkyně i
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015, č.
j. 21 Co 383/2015-484, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud
prvního stupně věc posuzoval po kasaci svého předchozího rozsudku, jímž žalobě
pro promlčení uplatňovaného práva nevyhověl, přičemž vyšel ze zjištění, že
účastníci byli partnery a společně realizovali výstavbu rodinného domu na
pozemku v k. ú. R. Sporným se stala skutečnost, kdo z nich výstavbu a s ní
spojené investice financoval. Dotčený pozemek i na něm stojící nemovitosti ve
výstavbě byly totiž následně prodány a kupní cena ve výši 8.073.008 Kč byla
poukázána na účet žalobkyně, k němuž měl žalovaný dispoziční oprávnění. Žalobkyně se nyní domáhá části kupní ceny odpovídající obnosu, jejž žalovaný ze
zmíněného účtu bez jejího souhlasu vybral a užil ve svůj prospěch. Obvodní soud
dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat tvrzení o výlučném
financování stavby z vlastních prostředků, a tedy bezdůvodné obohacení
žalovaného, pročež žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu (výroky
II. a III.) Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 21 Co 383/2015-484, ve výroku II. potvrdil, ve výroku III. změnil tak, že se
žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.), a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soudu prvního stupně vytkl, že se v
dotčeném rozhodnutí nezabýval námitkou promlčení, jíž se z důvodu hospodárnosti
řízení proto sám primárně věnoval. Připomněl pravidla pro stavení běhu
promlčecí doby, přičemž shledal, že v důsledku řízení vedeného o totožném
nároku u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 210/1994, jež bylo
zastaveno pro nepodání včasného návrhu na pokračování řízení přerušeného ve
smyslu § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ke stavení promlčecí doby nedošlo, a
proto na věc nahlížel, jako kdyby zmiňované řízení nebylo vůbec zahájeno. Počala-li pak promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat výběrem peněz z účtu žalobkyně,
běžet nejpozději dnem 28. 7. 1992, kdy se žalobkyně o výběru financí dozvěděla,
byla žaloba podaná u soudu (dne 26. 3. 2001) až po uplynutí subjektivní i
objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
pročež jí není možné vyhovět. Vyloučil přitom, že by se jednalo o bezdůvodné
obohacení získané žalovaným úmyslně. Namítání promlčení zároveň nespatřoval
rozporným s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. O nákladech řízení
před soudy obou stupňů pak městský soud rozhodl v intencích § 150 o. s. ř.,
shledaje okolnosti zvláštního zřetele hodné především v majetkových poměrech
obou účastníků i specifických okolnostech projednávané pře, a jejich náhradu
nepřiznal žádné ze stran sporu. Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, považujíc je za přípustné
(§ 237 o. s. ř.), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, a rozsudek spočívá na otázce, jež nebyla doposud v judikatuře
dovolacího soudu řešena.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o promlčení jí
uplatňovaného práva a zároveň akcentuje, že žaloba byla k soudu podaná již dne
9. 6. 1994, tedy v době, kdy byl běh promlčecí doby zastaven pro podání
trestního oznámení. Dále rozporuje úvahu odvolacího soudu, že by v řízení řádně
nepokračovala. Připomíná, že usnesení o zastavení řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 210/94 nabylo právní moci až dne 12. 4. 2001, přičemž ještě před tímto
dnem (26. 3. 2001) podala novou žalobu, čímž zůstala promlčecí doba zachována. Otázku, zda je takové jednání opětovným uplatněním nároku v době, v níž se
promlčecí doba z důvodu podání první žaloby staví, má za doposud v judikatuře
Nejvyššího soudu neřešenou. Za posouzenou odlišně od ustálené rozhodovací praxe
(konkrétně poukazuje toliko na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08) pak pokládá problematiku úmyslu žalovaného se na její úkor
obohatit. Též za s judikaturou, odkazujíc přitom na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 32 Odo 48/2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04,
nekonformní považuje hodnocení namítaného rozporu vznesení námitky promlčení s
dobrými mravy. Pro vylíčené navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení mu věci k dalšímu řízení. K podání žalobkyně se nesouhlasně vyjádřil žalovaný, jenž dovolání, které se
nedotýká rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, navrhl odmítnout, resp. zamítnout. Rozhodnutí městského soudu napadl v části výroku I. měnící rozhodnutí soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení a ve výroku II. dovoláním též žalovaný,
spatřuje jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. v otázce, jež byla posouzena v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu, či má být v jeho praxi vyřešena jinak. Neztotožňuje se s odůvodněním aplikace § 150 o. s. ř., vyzdvihuje další
okolnosti případu, jež je namístě zohlednit. Zmiňuje konkrétní rozhodnutí
Ústavního soudu, poukazuje především na skutečnost, že se v kauze iniciované
žalobkyní musel po dobu šesti let aktivně bránit jí uplatněnému nároku, jenž
byl nakonec shledán nedůvodným. Považuje za nespravedlivé, aby jako subjekt
daný spor nezapříčinící nesl náklady na svou obranu sám, a navrhuje proto
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném rozsahu a vrácení mu věci v této
části k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného opětovně vyzdvihuje vlastní v
řízení prokázanou nemajetnost. Ztotožňujíc se s rozhodnutím odvolacího soudu
stran náhrady nákladů řízení, proto navrhuje odmítnutí dovolání žalovaného pro
jeho nepřípustnost, eventuálně je zamítnout. V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění, že dovolání
byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání ovšem přípustná nejsou. Žalobkyní artikulovaná otázka, již považuje za judikaturou Nejvyššího soudu
doposud neřešenou, totiž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na jejím
posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. K argumentační linii žalobkyně
se jeví nezbytným připomenout, že městský soud ve svém úsudku, pro který nebylo
žalobě vyhověno, vycházel z teze, dle níž je jednou z podmínek stavení
promlčecí doby podle § 112 obč. zák. řádné pokračování v řízení. Dle ustálené
judikatorní praxe, s níž je naznačená úvaha odvolacího soudu zcela konformní,
jakož i odborné literatury pak v řízení řádně nepokračuje ten účastník, jenž
včas nepodá návrh na pokračování přerušeného řízení ve smyslu § 111 odst. 3 o. s. ř. (srovnej zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 21. 5. 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 32/1978, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1032/2014, obdobně též
viz Švestka, J. in: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a
kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 623-624). Odvolací soud se tedy zjevně dovolatelkou předestřenou otázkou vlivu
opakovaného uplatnění nároku na běh promlčecí doby nezabýval, pročež jeho
rozhodnutí nemůže být co do své věcné správnosti ohroženo eventuální
nepřiléhavostí jejího řešení. Ve světle shora vylíčeného je ovšem nabíledni, že
ani opětovné podání žaloby až po vydání rozhodnutí o zastavení řízení v
intencích § 111 odst. 3 o. s. ř., byť před nabytím jeho právní moci, nemůže
zhojit nedostatek řádného pokračování v řízení ze strany účastníka. Irelevantním se pak jeví též poznámka dovolatelky o trestním řízení, jež bylo
ve vztahu k žalovanému zastaveno již 18. 7. 1994. Namítá-li pak žalobkyně, že se domáhala vydání úmyslného bezdůvodného
obohacení, nese se její argumentace toliko v duchu kritiky skutkových zjištění
soudů nižších stupňů, dle nichž nelze usuzovat na úmysl žalovaného se na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatit. Avšak tato předmětem dovolacího přezkumu být
nemohou, neboť jejich revize Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné a
nikoliv nalézací nepřísluší. Proto ani výtky orientované naznačeným směrem
nemohou přípustnost dovolání založit (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, jakož i další v něm citovaná
rozhodnutí).
Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS
1737/08, nelze pokládat za případný, neboť v něm ze skutkových zjištění (na
rozdíl od nyní projednávané pře) zjevně vyplýval úmysl vedlejší účastnice se
obohatit (viz bod 40 zmíněného nálezu). Stran poukazu žalobkyně na rozpor jednání žalovaného s dobrými mravy, jeví se
vhodným upozornit na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež k výkladu
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. konstantně připomíná, že jde o právní normu s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza
není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5246/2015, jakož i jeho usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Provázanost úsudku soudu o souladu výkonu uplatňovaného práva s dobrými mravy
se skutkovými zjištěními v konkrétní věci tak v zásadě brání jeho přezkumu v
dovolacím řízení (viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, jakož
i judikaturu v něm citovanou). Zvláště ve vztahu k promlčení pak Nejvyšší soud
již několikrát vyslovil závěr, dle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje,
namítá-li někdo promlčení vůči němu uplatňovaného práva, a využívá-li tak svá
zákonem přiznaná procesní práva, neboť institut promlčení, přispívající k
právní jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tudíž
aplikovatelným ve vztahu k veškerým právům, jež se dle zákona promlčují. Jeho
užití by se tak příčilo dobrým mravům toliko ve výjimečných případech, značilo-
li by zneužití daného práva na úkor subjektu, jenž marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil, a vůči němuž by se jevilo nepřiměřeně tvrdým považovat nárok za
zaniklý. V předmětné situaci ovšem nebyly shledány okolnosti tak mimořádné
intenzity, jež by nastíněný zásah do právní jistoty účastníků, jakým odepření
práva vznést námitku promlčení je, opodstatňovaly (viz zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3415/2017, a další v něm
uváděná rozhodnutí). Usuzovat nelze ani na přípustnost dovolání žalovaného. Předně se sluší
zopakovat, že i ustanovení § 150 o. s. ř. je obdobně jako shora rozebíraný § 3
odst. 1 obč. zák. právní normou s relativně neurčitou hypotézou, naplnění jejíž
znaků se v každém jednotlivém případě odvíjí od pro něj specifických okolností. Úvahu o přítomnosti okolností zvláštního zřetele hodných pak může Nejvyšší soud
podrobit svému přezkumu s ohledem na její spojitost se specifickými skutkovými
poznatky toliko, je-li zjevně nepřiměřená (srov. zejména usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 58/2017, jakož i další rozhodnutí v něm
citovaná). Shledal-li odvolací soud v nyní projednávaném sporu okolnosti
zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s.
ř., vycházeje přitom z předem
zjištěných majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrů obou účastníků,
přičemž přihlédl i k jiným relevantním okolnostem dané kauzy (předprocesnímu
stádiu sporu), nikterak se jeho postup, v rámci něhož realizoval své diskreční
oprávnění prolamující základní zásadu ovládající rozhodování o náhradě nákladů
civilního sporného řízení – pravidlo úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.),
nepříčí judikatuře dovolacího ani Ústavního soudu (srov. kupříkladu usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či dovolatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu
ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 350/04, a ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS
237/05). Úvahu pokládající za spravedlivé, aby náklady řízení nesl každý z
účastníků nehledě na svůj zdar v řízení ze svého, též nelze označit za zjevně
nepřiměřenou. Nesouhlasí-li pak dovolatel s jeho závěry stran majetkových
poměrů žalobkyně či charakteru jejich společného soužití, mají tyto námitky
povahu kritiky skutkových zjištění, jež ovšem, jak bylo již výše řečeno,
předmětem dovolacího přezkumu být nemohou. Avizuje-li přitom v rámci vymezení
přípustnosti svého podání nutnost odlišného posouzení v judikatuře dovolacího
soudu již vyřešené problematiky, blíže neuvádí, jaké konkrétní závěry
Nejvyššího soudu by předmětem naznačené revize měly být. Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že žádný z dovolatelů nepředestřel
otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř., pročež Nejvyšší soud obě podání v
souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, § 142 odst. 2
a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně i žalovaný byli v dovolacím řízení
stejnou měrou neúspěšní (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, či jeho usnesení ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 425/2007, a ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 875/2009). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.