28 Cdo 58/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně obce
Moravany, IČ 002 82 120, se sídlem v Moravanech, Vnitřní 49/18, zastoupené Mgr.
Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, proti
žalovanému A. F., zastoupenému JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v
Brně, Gorkého 61/11, o náhradu nákladů řízení, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 875/99, o dovolání žalovaného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2016, č. j. 16 Co 73/2012-446, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně přezkoumával uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž
se věcí následně zabýval po opakované kasaci svých rozhodnutí Nejvyšším soudem.
Rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 16 Co 283/2006-237, krajský soud potvrdil
rozsudek okresního soudu v části výroku I. týkající se sumy 7.826 Kč s
příslušenstvím (výrok I.). Po zrušení zmíněného rozhodnutí ve výrocích II. a
III. (jimiž bylo žalobě ve zbytku vyhověno a rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28 Cdo
3346/2009-261, i následujícího rozsudku krajského soudu ze dne 10. 11. 2010, č.
j. 16 Co 283/2006-278 (jímž byla požadovaná částka ve zbylém rozsahu žalobkyni
též přiznána), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 28 Cdo
1203/2011-324, rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 16 Co
73/2012-343, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i ve zbývající
části výroku I. ohledně 67.040 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nepřiznal
žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně (výrok
II.), soudem odvolacím i dovolacím (výrok III.).
K dovolání žalovaného směřujícímu do výroků II. a III. přezkoumal posledně
uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je usnesením ze dne 2. 3. 2016, č. j. 28
Cdo 1281/2015-393, ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud připomněl svou ustálenou
rozhodovací praxi vyjadřující se k předpokladům aplikace § 150 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), přičemž úvahu odvolacího soudu v tomto smyslu považoval za
nekorektní a příčící se požadavkům judikatury na náležité zhodnocení veškerých
relevantních okolností. Poukázal rovněž na nutnost umožnit účastníkům řízení se
k využití moderačního práva vyjádřit.
Usnesením ze dne 17. 8. 2016, č. j. 16 Co 73/2012-446, Krajský soud v Brně
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se žalovanému
náhrada nákladů řízení před okresním soudem nepřiznává (výrok I.), a rovněž mu
odepřel náhradu nákladů řízení odvolacích a dovolacích (výrok II.). Jsa vázán
právním názorem Nejvyššího soudu, poskytl stranám sporu prostor ke sdělení
jejich stanoviska k eventuálnímu použití § 150 o. s. ř. a doplnil dokazování
ohledně majetkových poměrů obou účastníků. Po zjištění, že žalovaný je sice
starobním důchodcem, nicméně také spoluvlastníkem nemovitostí, uzavřel, že
nepřiznání náhrady nákladů řízení se jeho finanční sféry zásadním způsobem
nedotkne. Za spravedlivé naopak pokládal mu náhradu nákladů řízení odepřít,
přičemž zdůraznil, že k aplikaci § 150 o. s. ř. přistoupil zejména pro v
odůvodnění blíže vylíčené okolnosti případu.
Proti posledně uvedenému usnesení brojí žalovaný dovoláním, shledávaje je
přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu v
dovolání jmenovanou a pro nerespektování dřívějšího kasačního usnesení
dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1281/2015. Krajskému soudu vytýká evidentní
nepochopení funkce § 150 o. s. ř., jakož i opětovné nevyhovění kriteriím
vyžadovaným zákonem i judikaturou pro použití diskrečního oprávnění, jež má
místo jen ve výjimečných případech. Zdůrazňuje neúměrnou délku řízení
způsobenou systematickým nerespektováním závazného právního názoru Nejvyššího
soudu krajským soudem, jenž svůj nesouhlas projevuje neopodstatněnou aplikací §
150 o. s. ř. Užití moderačního práva nadto neodůvodňují skutkové okolnosti
sporu, v němž na jedné straně vystupuje starobní důchodce, zatímco žalobkyní je
obec. Maje úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou a porušující jeho
právo na spravedlivý proces, navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že
žalovanému bude přiznána náhrada nákladů všech řízení v plné výši, eventuálně
žádá zrušení usnesení krajského soudu a zavázání jej odpovídajícím právním
názorem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze.
Již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl judikaturou
konstantně zastávaný názor, dle něhož se v případě § 150 o. s. ř. jedná o
právní normu s relativně neurčitou hypotézou přenechávající soudu, aby ji dle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem
neomezeného okruhu okolností. Nastíněnou úvahu nalézacího soudu stran posouzení
důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu citovaného ustanovení pak může
Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat jen v případě její zjevné
nepřiměřenosti (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 1281/2015, jakož i další v něm uváděná rozhodnutí), poněvadž
úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby
Nejvyšší soud mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních
zde závěry nalézacích soudů korigoval (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 325/2015). Kromě majetkových,
sociálních a osobních poměrů účastníků je přitom vyžadováno zohlednění všech v
naznačeném směru významných okolností daného sporu (srov. zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, a ze dne 5. 1.
2016, sp. zn. 28 Cdo 4648/2015, či mimo jiné i dovolatelem citovaný nález
Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06).
Za důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by se jevilo nespravedlivým přiznat
žalovanému náhradu nákladů řízení, považoval odvolací soud především specifika
projednávané pře, a sice nedůsledné hospodaření s veřejnými finančními
prostředky. Výjimečné skutečnosti takový postup odůvodňující spatřoval pak
obzvláště v jednání žalovaného, jenž v postavení starosty obce, ač formálně v
souladu s příslušnými právními normami, pročež na vyplacené částky nelze
pohlížet jako na bezdůvodné obohacení (viz rozhodnutí soudů ve věci samé), ne
zcela transparentně rozhodl o mimořádné odměně pro sebe a další členy
zastupitelstva. Vzhledem k uvedenému a se zřetelem na v řízení zjištěné
majetkové, sociální a osobní poměry jeho účastníků (jakož i všechny ostatní pro
tuto otázku relevantní okolnosti) využil tedy při rozhodování o náhradě nákladů
řízení svého diskrečního oprávnění zakotveného v § 150 o. s. ř.
Ačkoli by odůvodnění napadeného rozhodnutí mohlo vskutku, jak zmiňuje ostatně i
dovolatel, nasvědčovat tomu, že krajský soud neunesl zcela kritiku svého
právního názoru ve věci samé ze strany Nejvyššího soudu, je dané usnesení
zapotřebí posuzovat v jeho celkovém kontextu, a proto po pozorném a pečlivém
uvážení nelze než dospět k závěru, že odvolací soud rozhodoval na základě
dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž svůj úsudek o nezbytnosti
moderace práva na náhradu nákladů řízení náležitě a přesvědčivě zdůvodnil.
Dostál tak požadavkům, jež jsou na řečený postup kladeny příslušnými zákonnými
normami i jim korelující judikaturou. Jeho úvahu proto nelze pokládat za zjevně
nepřiměřenou a uzavřít, že by se svým postupem protivil ustálené rozhodovací
praxi Nejvyššího či Ústavního soudu. K námitkám dovolatele sluší se dále též
poznamenat, že krajský soud napadeným usnesením (jímž rozhodoval toliko o
náhradě nákladů řízení) nikterak nenegoval závěry soudů ve věci samé
konstatující legalitu postupu vyplacení zmiňovaných odměn zástupcům obce, nýbrž
toliko zohlednil specifika nyní projednávané věci a shledal spravedlivým, aby
každý z účastníků bez ohledu na úspěch žalovaného nesl náklady řízení ze svého.
Vzhledem ke shora vylíčenému je patrné, že odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního
soudu, jinou otázku, pro niž by na dovolání bylo lze nahlížet jako na přípustné
ve smyslu § 237 o. s. ř., žalovaný nepředložil, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo
než jeho podání dle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu