28 Cdo 325/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce J. V., proti žalovanému P. P., zastoupenému JUDr. Radomilem Ondruchem,
advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Šafařikova 22/371, o zaplacení
částky 2 500 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C
187/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 11. 2014, č. j. 17 Co 231/2013-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí
druhým rozsudkem ze dne 10. 12. 2012, č. j. 14 C 187/2009-157, ve znění
opravného usnesení ze dne 15. 2. 2013, č. j. 14 C 187/2009-174, zamítl žalobu o
zaplacení částky 2 500 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku). Současně
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku
266 671, 50 Kč (výrok II. rozsudku).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli v roce 2006
(bez uvedení konkrétního data) smlouvu o financování výstavby bytových jednotek
v celkové výši plnění 4 732 500,- Kč. Žalobce na základě této smlouvy poskytl
žalovanému dne 31. 5. 2006 zálohu na výstavbu bytových jednotek ve výši 2 500
000,- Kč. Následně předmětné bytové jednotky do svého vlastnictví nabyla třetí
osoba, čímž zanikla povinnost žalovaného plnit podle smlouvy o financování
výstavby pro dodatečnou nemožnost plnění dle § 575 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Za této situace soud prvního stupně
dovodil, že žalobcem poskytnuté plnění lze posoudit jako plnění z právního
důvodu, který odpadl, tedy jako bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 obč.
zák. Žaloba (doručená soudu dne 22. 5. 2009) však byla soudem prvního stupně
zamítnuta, neboť soud shledal důvodnou námitku promlčení, když po provedeném
dokazování dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí doba uplynula již v září
2008. O nákladech řízení mezi účastníky bylo soudem prvního stupně rozhodnuto
dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 17 Co 231/2013-240, rozsudek soudu prvního
soudu ve výroku ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení odvolací
soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému jejich náhradu
nepřiznal. Současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Po
doplnění dokazování dospěl ke zjištění, že nejpozději v roce 2006 žalobce musel
vědět o nemožnosti plnění vzhledem k nabytí předmětných nemovitostí třetí
osobou. Proto také věděl, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil o
plnění, které mu na základě smlouvy o výstavbě poskytl. Subjektivní promlčecí
doba uplynula nejpozději v průběhu podzimu 2008, žaloba však byla podána až na
jaře 2009. Odvolací soud neshledal, že námitka promlčení byla vznesena v
rozporu s dobrými mravy, jak tvrdil žalobce, neboť žalobci nic nebránilo podat
žalobu, jejímž předmětem je zaplacení relativně vysoké finanční částky, v
průběhu dvou let po té, co se o rozhodných skutečnostech dozvěděl.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud za použití moderačního práva
dle § 150 o. s. ř. tak, že žalovanému jejich náhradu nepřiznal. Důvod
zvláštního zřetele hodný odvolací soud spatřuje v okolnostech případu, „kdy se
žalovaný ve smlouvě o financování zavázal k tomu, že se přihlásí do výběrového
řízení a nabude do svého vlastnictví předmětné rozestavěné bytové jednotky, ale
neučinil tak a do výběrového řízení v rozporu s uzavřenou smlouvou přihlásil
svou přítelkyni.“ Tímto svým jednání zapříčinil nemožnost plnění a podstatnou
měrou tak přispěl ke vzniku sporu.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne
8. 7. 2014, č. j. 28 Cdo 1669/2015-255, rozsudek odvolacího soudu ve výroku o
nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V
odůvodnění s odkazem na předcházející judikaturu Ústavního soudu (např. nález
Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, popřípadě nález
Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13) uvedl, že „z práva
na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení
procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění
moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně
zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci
tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího
řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj,
jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze
námitky vznést alespoň ex post v odvolání.“ Dovolací soud dále připomněl
podmínky aplikace moderačního práva dle § 150 o. s. ř. a zavázal odvolací soud
k jejich dodržení v dalším řízení.
Odvolací soud ve věci opakovaně rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 2014, č. j. 17
Co 231/2013-269, kterým změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení
tak, že se žalovanému jejich náhrada nepřiznává. Dále rozhodl, že se žalovanému
nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení a že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího a odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud
uvedl, že nyní již rozhodoval za situace, kdy se žalovaný k aplikaci § 150 o.
s. ř. vyjádřil, a to v podaném dovolání. Důvody zvláštního zřetele hodné pro
aplikaci moderačního práva náhrady nákladů řízení odvolací soud spatřuje ve
skutkovém základu sporu, kdy je evidentní, že vznik tohoto sporu zavinil svým
chováním žalovaný, který získal od žalobce finanční obnos, aniž by mu poskytl
odpovídající protiplnění.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2014, č. j. 17 Co 231/2013-269,
podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
dle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatel rozvádí v tom smyslu, že odvolací soud
setrval na svém původním názoru, a to bez přihlédnutí k závaznému právnímu
názoru Nejvyššího soudu. Dovolatel z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
dovozuje, že „dovolací soud vytváří nové rozhodné hledisko k prolomení zásady
úspěchu ve věci, a to, že pokud je žalován promlčený nárok, nepřizná se
úspěšnému účastníku náhrada nákladů ve věci.“ V tomto spatřuje prvek libovůle a
nahodilosti. Dovolatel dále rozporuje skutková zjištění, která odvolací soud
vedla k užití § 150 o. s. ř. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí v
napadené části zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v
ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o.
s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K podmínkám aplikace § 150 o. s. ř. v projednávaném případě se již Nejvyšší
soud rozsáhle vyjádřil v předcházejícím usnesení ze dne 8. 7. 2014, č. j. 28
Cdo 1669/2014-255, jehož obsah je účastníkům znám z předchozího řízení.
Dovolatel zakládá přípustnost dovolání právě na tvrzení, že odvolací soud v
napadeném rozhodnutí nepřijal závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v
předcházejícím řízení. S tímto závěrem se však dovolací soud neztotožňuje.
Současně dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán jiný
předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů
dále uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel předně napadá skutečnost, že odvolací soud rozhodl, aniž si
vyžádal další vyjádření stran. Odvolací soud přitom rozhodoval za situace, kdy
se žalovaný vyjádřil k aplikaci ustanovení § 150 o. s .ř. v předcházejícím
dovolání. Za tohoto stavu dospěl dovolací soud k závěru, že v předcházejícím
řízení vyslovený požadavek na vytvoření procesního prostoru pro vyjádření
účastníků řízení v souvislosti se zamýšlenou aplikací § 150 o. s. ř., byl
naplněn, když současně přihlédl k zásadě hospodárnosti řízení. Důvodnou nelze
shledat ani námitku dovolatele, pokud tvrdí, že odvolací soud vytváří nové
rozhodné hledisko k prolomení zásady úspěchu ve věci, a to, že pokud je žalován
promlčený nárok, nepřízná se úspěšnému účastníku ve věci náhrada nákladů
řízení. Takový závěr však z napadeného usnesení odvolacího soudu nevyplývá,
neboť důvodem, pro který odvolací soud nepřiznal procesně úspěšnému dovolateli
náhradu nákladů řízení, nebyla skutečnost, že tento úspěšně vznesl námitku
promlčení, nýbrž skutkové zjištění, že vznik sporu svým chováním zavinil právě
dovolatel. Další námitky dovolatele, které popisují další chování žalobce, mají
charakter skutkových tvrzení, které však dovolací soud v rámci řízení o
dovolání není oprávněn přezkoumávat.
Obecně pro ustanovení § 150 o. s. ř. platí, že jde o normu s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými
skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění
dovolují v konkrétním případě závěr, že skutečně existují důvody zvláštního
zřetele hodné pro nepřiznaní náhrady nákladů řízení, aniž by však bylo možno
výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním
výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními
skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající
zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry
nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách
dle § 150 o. s. ř.; o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná (ke
vztahu § 3 odst. 1 obč. zák srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července
2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014). Proto ani další námitky dovolatele, které
popisují další chování žalobce, dovolací soud v rámci řízení o dovolání není
oprávněn přezkoumávat a nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Vycházeje z toho, že obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou
účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního
stupně, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání
odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst.
3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Iva
Brožová
předsedkyně senátu