28 Cdo 1281/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobce obce Moravany, IČ 00282120, se sídlem v Moravanech, Střední 28,
zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 12,
proti žalovanému A. F., M., zastoupenému JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se
sídlem v Brně, Gorkého 11, o náhradu nákladů řízení, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 875/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2014, č. j. 16 Co 73/2012-343, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2014, č. j. 16 Co 73/2012-343,
se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Neshledal přitom důvodným tvrzení žalobce, podle nějž žalovaná částka
představuje bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé tím, že mu v době
vykonávání funkce starosty obce M. byly vyplaceny odměny v rozporu se zákonem
č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném v době jejich vyplacení (tj. v
letech 1997 a 1998 - dále jen zákon o obcích). Soud dospěl k závěru, že tyto
odměny byly řádně schváleny zastupiteli podle § 38 a § 40 zákona o obcích a
není zde ani důvodu pro neplatnost usnesení o jejich vyplacení, a tedy pro
vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v
Brně a rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 16 Co 283/2006-237, je v částce
7.826,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), v částce 67.040,- Kč rozsudek
změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci tuto částku s 12% úrokem z
prodlení od 11. 7. 1999 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.). Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o vyplacení odměn
došlo na tzv. pracovních poradách zastupitelů, nikoliv na řádném a veřejně
oznámeném jednání zastupitelstva, na němž bylo posléze pouze povšechně hovořeno
o finančním hospodaření obce, nejde o platné usnesení zastupitelstva v souladu
s § 38 zákona o obcích. Rozpor s právními předpisy spatřoval odvolací soud i v
tom, že nebyla splněna podmínka vykonání mimořádných a významných úkolů pro
přiznání odměn vyplývající z § 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb., účinného v
době jejich vyplacení. Odvolací soud odmítl i obranu žalovaného spočívající v
tom, že podle § 243 odst. 3 tehdy platného zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb.,
ve znění účinném ke dni vyplacení odměn) bylo možno požadovat vrácení
neoprávněně vyplacených částek pouze v případě, že by žalovaný musel podle
okolností vědět, že jejich vyplacení bylo neoprávněné. Podle odvolacího soudu
žalovaný jako starosta obce měl již z titulu této funkce znát zákonný způsob
vyplácení jednorázových odměn podle výše uvedených předpisů. Odvolací soud dále uvedl, že zamítnutí žaloby do částky 7.826,- Kč s
příslušenstvím bylo správné, a proto v této části rozhodnutí potvrdil. Ve
zbytku shledal nárok žalobce s ohledem na výše uvedené důvodným, a rozhodnutí
soudu I. stupně v tomto smyslu změnil. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28 Cdo
3346/2009-261, rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích II. a III. zrušil, neboť z něj nebylo zřejmé, z kterého návrhu (z několika v řízení
uplatněných) odvolací soud vycházel. Krajský soud v Brně posléze rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. 16 Co
283/2006-278, rozsudek soudu prvního stupně opět změnil ve zbývající části
výroku I. týkající se částky 67.040,- Kč tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci tuto částku s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.).
Odvolací soud po zopakování dokazování listinnými důkazy
provedenými již před soudem prvého stupně vyšel ve svém posouzení z upřesněného
žalobního nároku a zamítnutí žaloby odůvodnil v podstatě shodně jako ve svém
předchozím rozhodnutí. K dovolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí krajského soudu opětovně Nejvyšší
soud, jenž je rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 1203/2011-324, zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se přiklonil k
tomu, že usneslo-li se zastupitelstvo na odměnách na tzv. pracovních poradách,
jež se od řádných zasedání odlišovaly především mírou, v jaké o nich byli
informováni občané obce, jimž na ně současně byl umožněn přístup, přičemž
následně byla v obecné rovině rozhodnutí probrána i na řádně svolaných
zasedáních zastupitelstva, byl prvek veřejnosti v rozhodovacích procesech
zachován natolik, aby předmětná usnesení obstála jako platná. Naplnění
předpokladu pro přiznání odměn spočívajícího v realizaci mimořádných a zvláště
významných úkolů pak nebylo v řízení dostatečně zjišťováno. Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 16 Co
73/2012-343, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbývající části výroku
I. ohledně částky 67.040,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nepřiznal
žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně (výrok
II.), soudem odvolacím i dovolacím (výrok III.). Odvolací soud v návaznosti na
rozsudek dovolacího soudu konstatoval, že na rozhodnutí o přiznaných
mimořádných odměnách nelze pohlížet jako na neplatná jen proto, že vyplacení
odměn bylo schváleno na pracovních poradách tehdejšího zastupitelstva. Odkázal
přitom na zevrubné odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a shledal žalobu i
co do zbylé částky neopodstatněnou. Zdůraznil současně, že v projednávané věci
jsou dány důvody pro odepření práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150
o. s. ř. Dle učiněných zjištění se zastupitelstvo usneslo na předmětných
odměnách v rámci tzv. pracovních porad, zatímco na řádných jednáních
zastupitelstva bylo pouze povšechně hovořeno o finančním hospodaření obce, aniž
by z příslušných zápisů vyplývalo, že by na nich mělo být rozhodnuto i o
přiznání jednorázových odměn konkrétním členům zastupitelstva. Byť ustanovení §
38 odst. 5 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, nehovoří o následcích porušení
procedurálních pravidel rozhodování a zasedání zastupitelstva, je třeba toto
ustanovení, stejně jako související úpravu obsaženou v tomto zákoně i nařízení
vlády č. 262/1994 Sb., interpretovat spíše striktněji. Hospodaření s veřejnými
prostředky musí být transparentní a zohledňující veškerá procedurální pravidla
tak, aby bylo v souladu nejen s literou, ale i smyslem a účelem zákonné úpravy. Nedokonalost právní normy by neměla vést k tomu, aby osoby odpovědné za výkon
veřejné správy postupovaly nestandardním a neprůhledným způsobem. Okolnosti
projednávaného sporu tedy vedly odvolací soud k tomu, aby žalovanému odepřel
právo na náhradu nákladů řízení. Proti naposledy uvedenému rozsudku (pouze do jeho výroků II. a III.) podal
žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. má za danou
otázkou aplikace § 150 o. s. ř. řešenou odvolacím soudem odchylně od ustálené
rozhodovací praxe (reprezentované například rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, sp. zn. 23 Cdo 2491/2013, či rozhodnutím Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 191/06). Soudní judikatura totiž zdůrazňuje nutnost zohlednit při
užití § 150 o. s. ř. široký okruh faktorů, zejména pak majetkové, sociální,
osobní a další poměry účastníků řízení. Odvolací soud však nikterak nebral v
potaz, že žalovaný je nemajetným starobním důchodcem, zatímco finanční situace
žalobce jako obce je nepochybně lepší. Ze strany žalovaného navíc nedošlo k
pochybení při hospodaření obce, ani mu nelze klást k tíži délku trvání sporu. Odvolací soud rovněž opomenul judikaturou zdůrazňovaný pokyn, dle nějž má soud
zvažující aplikaci § 150 o. s. ř. dát účastníkům prostor k tomu, aby se mohli k
případnému použití moderačního práva ve smyslu daného ustanovení vyjádřit,
přičemž nedodržení tohoto postupu je porušením práva na spravedlivý proces. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, případně aby jej změnil a přiznal dovolateli náhradu
nákladů řízení v plné výši. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání, jež zde není vyloučena výší
peněžitého plnění, o němž má být rozhodováno (srov. § 238 odst. 1 o. s. ř.). Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že ustanovení § 150 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby dle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v
nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska
§ 150 o. s. ř. pak může Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat jen
tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 7. 2014, sp.
zn. 22 Cdo 2117/2014). V obecné rovině se přitom při aplikaci
§ 150 o. s. ř. jedná o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě
nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci
úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném
účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při
zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první
řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení,
přičemž je třeba vzít na zřetel nejen situaci toho, kdo by měl hradit náklady
řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména
majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj
účastníků v průběhu řízení a další skutečnosti (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Vzhledem k
tomu, že dotčené ustanovení je v podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve
věci, jenž ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je
třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení
všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014). Je-li pak dle uvedeného ustanovení postupováno, aniž by
byly zjišťovány a posuzovány veškeré relevantní důvody, jedná se o libovůli
způsobilou zasáhnout do práva na spravedlivý proces (srov. například nález
Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013). V projednávané věci je především třeba přisvědčit námitkám dovolatele
upozorňujícím na nekorektnost úvahy odvolacího soudu při aplikaci § 150 o. s. ř., jež se příčí požadavku odkazované judikatury na náležité zhodnocení
veškerých relevantních okolností, a tudíž již z tohoto důvodu nemůže obstát
jako správná. Při zvažování, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné
svědčící pro postup dle § 150 o. s. ř., přitom nemusí být bez významu ani
události předcházející podání žaloby, jež je však třeba hodnotit v kontextu
veškerých dalších podstatných skutečností, jak bylo předestřeno výše. Pro
uvedený nedostatek je tak na dovolání možno pohlížet jako na přípustné i
důvodné. Opodstatněná je též výtka poukazující na to, že korektní aplikace § 150 o. s. ř. si žádá, aby soud zvažující postup dle citovaného ustanovení dal účastníkům
řízení prostor pro vyjádření se k uvažovanému použití tohoto moderačního práva
(k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014), k čemuž ovšem, jak se podává z obsahu spisu, nedošlo. Z předešlého je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud
přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř.
ke zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu v úspěšně zpochybněných nákladových výrocích II. a
III. a vrácení věci krajskému soudu v této části k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.