28 Cdo 1203/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
v právní věci žalobce obce Moravany se sídlem v Moravanech, Střední 28, IČ:
00282120, zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně,
Pekařská 12, proti žalovanému A. F., zastoupenému JUDr. Zitou Krásnou,
advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 11, o zaplacení částky 67.040,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 875/99, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu
2010, č. j. 16 Co 283/2006-278, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010, č. j. 16 Co 283/2006-278,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud neshledal důvodným tvrzení žalobce, podle nějž žalovaná částka představuje
bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklé tím, že mu v době vykonávání funkce
starosty obce Moravany byly vyplaceny odměny v rozporu se zákonem č. 367/1990
Sb., o obcích, ve znění účinném v době vyplacení těchto odměn (tj. v letech
1997 a 1998 - dále jen zákon o obcích). Soud dospěl k závěru, že tyto odměny
byly řádně schváleny zastupiteli podle § 38 a § 40 zák. o obcích a není zde
důvodu pro neplatnost usnesení o vyplacení těchto odměn, a tedy i pro vznik
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v
Brně a rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 16 Co 283/2006-237, je v částce
7.826,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), v částce 67.040,- Kč rozsudek
změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci tuto částku s 12% úrokem z
prodlení od 11. 7. 1999 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.).
Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o vyplacení odměn
došlo na tzv. pracovních poradách zastupitelů, nikoliv na řádném a veřejně
oznámeném jednání zastupitelstva, na němž bylo posléze pouze povšechně hovořeno
o finančním hospodaření obce, nedošlo k platnému usnesení zastupitelstva v
souladu s § 38 zákona o obcích. Rozpor s právními předpisy spatřoval odvolací
soud i v tom, že nebyla splněna podmínka vykonání mimořádných a významných
úkolů pro přiznání odměn vyplývající z § 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb.,
účinného v době jejich vyplacení. Odvolací soud odmítl i obranu žalovaného
spočívající v tom, že podle § 243 odst. 3 tehdy platného zákoníku práce (zák.
č. 65/1965 Sb., ve znění účinném ke dni vyplacení odměn) bylo možno požadovat
vrácení neoprávněno vyplacených částek pouze v případě, že by žalovaný musel
podle okolností vědět, že jejich vyplacení bylo neoprávněné. Podle odvolacího
soudu žalovaný jako starosta obce měl již z titulu této funkce znát zákonný
způsob vyplácení jednorázových odměn podle výše uvedených předpisů.
Odvolací soud dále uvedl, že zamítnutím žaloby do výše částky 7.826,- Kč s
příslušenstvím bylo soudem I. stupně rozhodnuto správně, a proto v této části
rozhodnutí potvrdil. Ve zbytku shledal nárok žalobce s ohledem na výše uvedené
důvodný a rozhodnutí soudu I. stupně v tomto smyslu změnil.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28 Cdo
3346/2009-261, rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích II. a III. pro
jeho nepřezkoumatelnost zrušil, neboť z něj nebylo zřejmé, z kterého návrhu (z
několika v řízení uplatněných žalobních návrhů) odvolací soud ve svém
rozhodnutí vycházel.
Krajský soud v Brně posléze rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. 16 Co
283/2006-278, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve zbývající části výroku I. týkající se částky 67.040,- Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci částku 67.040,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud po zopakovaní dokazování
listinnými důkazy provedenými již před soudem prvého stupně vyšel ve svém
posouzení z upřesněného žalobního nároku, dle nějž se žalobcem požadovaná
částka ve výši 67.040,- Kč sestávala z trojnásobku měsíční odměny ve výši
50.280,- Kč vyplaceného v prosinci 1997 a z jedné měsíční odměny ve výši
16.760,- Kč vyplacené v září 1998. Uvedl, že rozhodující pro posouzení daného
sporu je, zda žalovanému vznikl nárok na vyplacení jednorázové odměny ve smyslu
ustanovení § 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb. v návaznosti na ustanovení § 32,
§ 38 a § 40 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. V daném případě pak nebyla
naplněna podmínka vyžadovaná § 36 a § 38 zákona č. 367/1990 Sb., dle níž mohlo
o vyplacení odměn za splnění mimořádných a zvláště významných úkolů dle § 3
odst. 1 a 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb. rozhodnout pouze obecní
zastupitelstvo na svém řádném jednání. Z provedeného dokazování vyplynulo, že o
těchto odměnách bylo rozhodnuto na pracovních poradách zastupitelů, a nikoliv
na řádném jednání obecního zastupitelstva, a již tato okolnost dokládá, že
prostředky byly vyplaceny v rozporu s tehdy platnými a účinnými předpisy,
nehledě na to, že vyplacení odměn nebylo odůvodněno ani předpisy vyžadovaným
splněním mimořádných a zvláště významných úkolů obce. Bylo-li o tom, komu a v
jaké výši se odměna přiznává, rozhodováno jen na tzv. pracovních poradách,
přičemž ze zápisu z těchto porad nevyplývá, že by přiznání odměn bylo náležitě
odůvodněno, pak vyplacení odměn nemohlo proběhnout řádně. Jako neopodstatněnou
odmítl odvolací soud argumentaci žalovaného odkazující na § 243 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném k datu vyplacení odměn), dle nějž
je možné požadovat vrácení neoprávněně vyplacených částek pouze, věděl-li by
žalovaný nebo musel-li by z okolností předpokládat, že částky jsou nesprávně
určené či omylem vyplacené. Starosta již z titulu výkonu své funkce měl vědět,
jakým zákonným způsobem bylo možno členům obecního zastupitelstva přiznat a
poskytnout jednorázové odměny ve smyslu ustanovení § 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb. jako prováděcího předpisu k zákonu č. 367/1990 Sb., obcích, coby
základního předpisu upravujícího postavení a pravomoci obce. Žalovaným
vznesenou námitku promlčení pak rovněž nelze považovat za uplatněnou důvodně,
jelikož odměny byly žalovanému vyplaceny v prosinci 1997 a září 1998, žaloba
byla podána dne 20. 10. 1999, a je tedy zřejmé, že tříletá promlčecí doba k
uplatnění peněžitých nároků dle § 263 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. byla
zachována. Přestože žaloba byla později upravována a byla měněna výše
požadované částky, je zřejmé, že žalobce se od počátku domáhal vrácení
neoprávněně vyplacených odměn za prosinec 1997 a září 1998.
S ohledem na tyto
závěry tedy odvolací soud opětovně provostupňové rozhodnutí změnil tak, že
žalobě v přezkoumávaném rozsahu, tj. co do částky 67.040,- Kč s příslušenstvím,
vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež označil za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel uvedl, že považuje za
naplněny veškeré dovolací důvody vymezené v § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.,
tj. vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, nesprávné právní
posouzení věci a skutková zjištění postrádající oporu v provedeném dokazování.
Rozsudku odvolacího soudu vytkl především nepřesvědčivost a skutečnost, že se
soud nevypořádal se všemi předloženými důkazy, jakož i nedostatečné odůvodnění
skutkových a právních závěrů. Odvolací soud dle dovolatele pochybil zejména ve
vymezení předmětu řízení a v závěru o částce, jež je předmětem řízení. Skutkový
závěr o vyplacení odměn ve výši 50.280,- Kč v prosinci 1997 a 16.760,- Kč v
září 1998 nemá oporu v provedeném dokazování. Ač ze zápisů z jednání obecního
zastupitelstva se podává, že žalovanému byly jako starostovi přiznány další
odměny v těchto výších, nebylo zohledněno, že tyto odměny byly pouhým hrubým
příjmem, ze kterého byly odvedeny daň z příjmů fyzických osob, pojistné na
veřejné zdravotní pojištění a pojistné na důchodové a nemocenské pojištění.
Tato skutečnost je patrná ze mzdových listů, jež sice odvolací soud uvedl mezi
provedenými důkazy, avšak v rozsudku je nikterak nehodnotil a není zřejmé, zda
o ně opřel své rozhodnutí či nikoliv. Dovolatel poukázal na údaje vyplývající z
těchto mzdových listů a výši odvodů, jež mu za daný měsíc byly sraženy, a
zdůraznil, že po něm nemůže být požadováno, aby vrátil i částky odpovídající
zákonným odvodům, jež neobdržel. Bez jakéhokoliv opodstatnění je rovněž
požadavek žalobce na část žalované částky představující náhradu za nevyčerpanou
dovolenou, neboť k vyplacení náhrady nebylo zapotřebí souhlasu zastupitelstva.
Další výtka dovolatele směřovala ke skutečnosti, že odvolací soud v případě
další odměny nevycházel z úplné právní úpravy, nezohlednil-li, i přes
připomenutí oběma účastníky, čl. II nařízení vlády č. 20/1997 Sb. a z něj
vyplývající nárok žalovaného na další odměnu ve výši poloviny měsíční odměny.
Za těchto okolností pak nemůže obstát jako správný závěr odvolacího soudu, dle
nějž byla žalovanému neoprávněně vyplacena částka 67.040,- Kč. Odvolací soud se
nevypořádal s tvrzeními žalovaného a ani se vzájemně si odporujícími tvrzeními
žalobce a listinnými důkazy, nepoužil relevantní právní úpravu, a jeho
rozhodnutí je tak nejen nesprávné, zatížené značnými vadami, ale i
nepřezkoumatelné.
Dovolatel dále zdůraznil, že o odměnách bylo řádně rozhodnuto obecním
zastupitelstvem, což svými svědeckými výpověďmi doložili všichni zastupitelé.
Za správnou nelze považovat úvahu odvolacího soudu, dle níž je při hodnocení
rozhodnutí obecního zastupitelstva třeba vyjít z toho, že k přiznání odměn
došlo na tzv. pracovních poradách, a jako správný nemůže obstát ani jeho názor,
že usnesení je třeba hodnotit dle jejich názvu, a nikoliv jejich skutečného
obsahu. Ze zápisů z porad zastupitelstva je zřejmé, že na nich byla přijímána
platná a kvalifikovaná rozhodnutí obecního zastupitelstva. Zákon o obcích
přitom jako podmínku platnosti usnesení zastupitelstva nestanoví, aby bylo
učiněno pouze na jednání označeném jako „veřejné zasedání“. Rovněž je třeba
přihlédnout k poměrům doby, v níž byla tato rozhodnutí činěna. Pracovní porady
byly standardním zasedáním zastupitelstva, které s ohledem na absenci
úřednického aparátu v malých obcích muselo vykonávat veškeré činnosti
samosprávy i přenesené správy. Nepostačovalo tedy svolání řádných občasných
jednání, ale bylo třeba zasedání pravidelných, v obci obvyklých a občanům
známých. Dovolatel jako starosta takto postupoval v letech 1990 až 1998, aniž
by bylo konstatováno jakékoliv pochybení ve vedení obce. Svolání na pracovní
porady se dělo pozvánkami, jež byly zveřejněny, a z porad byly činěny zápisy
zcela v souladu se zákonem o obcích. Ze zápisů je zřejmé, že se jedná o
rozhodnutí obecního zastupitelstva. Závěr odvolacího soudu, že pracovní porada
není zasedáním obecního zastupitelstva, nemá oporu ani v zákonné úpravě ani v
učiněných skutkových zjištěních. Jediná zákonná podmínka platnosti usnesení
obce je odsouhlasení kvalifikovanou většinou všech zastupitelů. Odvolací soud
pouze konstatoval, že pracovní porady nejsou zasedáním zastupitelstva. Měl-li
žalobce zato, že usnesení obecního zastupitelstva jsou neplatná, měl podat
návrh na zrušení nezákonného usnesení k příslušnému okresnímu úřadu, a nikoliv
podávat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.
Dovolatel dále upozornil na okolnost, že odměna vyplacená v září 1998 byla
přiznána nejen rozhodnutím obecního zastupitelstva na tzv. pracovní poradě, ale
i na tzv. veřejném zasedání, což je prokázáno i usnesením zastupitelstva ze dne
10. 11. 1998, z nějž je zřejmé, že byly projednány tytéž odměny jako na
pracovní poradě konané dne 14. 9. 1998.
K závěru o výši odměn pak dovolatel podotknul, že odvolací soud vycházel z
vyjádření žalovaného (dovolatel má patrně na mysli žalobce) ze dne 1. 2. 2002,
toto vyjádření je však diametrálně odlišné od výzvy k vrácení odměn ze dne 23.
6. 1999 a její přílohy, ve které žalobce požadoval vrácení odměn za září 1998
ve výši 10.813,- Kč (soudem přiznáno 16.760,- Kč) a za prosinec 1997 ve výši
38.721,- Kč (soudem přiznáno 50.280,- Kč), tedy žalobce požadoval za tato
období vrácení toliko částky 59.604,- Kč, zatímco odvolacím soudem mu bylo
přiznáno 67.040,- Kč. Soud nikterak nevysvětlil, proč vycházel právě z druhého
vyjádření, a nikoliv ze samotné výzvy k vrácení odměn. Dovolatel tedy vyslovil
názor, že nebyl v této části řádně vyzván k vrácení odměn, pročež opětovně z
procesní opatrnosti vznesl námitku promlčení, a to jak uvedené části, tak i
celého práva. Odkázal dále na vyjádření žalobce ze dne 31. 1. 2006, ve kterém
žalobce nezpochybnil titul žalovaného „k výši odměny“, jímž je právní předpis,
a uvedl, že žalovaný měl nárok na další odměnu, respektive na odměnu v
poloviční výši, a rovněž na odměnu při skončení funkce.
V rozporu s provedeným dokazováním – zejména zápisy z jednání obecního
zastupitelstva a výpověďmi svědků - je pak závěr odvolacího soudu, že nebylo
prokázáno, že by žalovaný splnil mimořádné a zvláště významné úkoly pro obec.
Splnění úkolů bylo vždy konstatováno na tzv. pracovních poradách i na tzv.
veřejných zasedáních za přítomnosti veřejnosti.
Dovolatel dále považoval za vhodné připomenout, že skutková tvrzení, z nichž
byl žalobní nárok dovozován, byla v řízení podstatně změněna. V žalobě bylo
připuštěno, že na část odměn měl žalovaný nárok, což nebylo odvolacím soudem
vzato v úvahu. Odvolací soud se zabýval námitkou promlčení výhradně ve vztahu k
podané žalobě, nikoliv ve vztahu ke změnám žalobního návrhu a žalobních tvrzení
učiněným žalobcem v průběhu řízení. Dovolatel má za to, že stavění promlčecí
doby je třeba posuzovat v případě nových tvrzení a nároků ke dni vznesení
nového nároku či učinění takového tvrzení vůči soudu.
Svým dalším argumentem dovolatel upozornil na to, že při rozhodování o žalobním
návrhu je v otázce vrácení finančních prostředků nutno zohlednit ustanovení §
243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., dle nějž je možné požadovat vrácení
neoprávněně vyplacených částek pouze, věděl-li dovolatel nebo musel-li z
okolností předpokládat, že částky jsou neoprávněně určené či omylem vyplacené.
Tyto okolnosti však nebyly žalobcem ani tvrzeny ani dokazovány, ačkoliv jde o
podmínku nezbytnou pro posouzení oprávněnosti nároku na vrácení finančních
prostředků. Odvolací soud se omezil na konstatování, že žalovaný z titulu
funkce starosty o neoprávněnosti vyplacených odměn musel vědět, aniž takový
závěr čímkoliv podložil. Dovolatel na svou obranu předestřel výčet skutečností
dokládajících jeho přesvědčení o řádnosti vyplacení odměn. Závěrem pak
zdůraznil, že žaloba byla podána účelově v rámci dehonestující kampaně vedené
proti jeho osobě nastupujícími členy zastupitelstva, a navrhl, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a
včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s.
ř., se zabýval jeho důvodností.
Je předně třeba podotknout, že dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že se žalobce
mohl domáhat žalovaného plnění pouze prostřednictvím návrhu na zrušení
nezákonného usnesení u příslušného okresního úřadu, neboť okolnost, že k
přezkumu určitých aktů je povolán jiný než soudní orgán, bez dalšího neznamená,
že by civilní soud ve sporu o bezdůvodné obohacení nemohl posoudit otázku
existence řádného titulu k plnění jako otázku předběžnou v souladu s
ustanovením § 135 o. s. ř. (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010). Argumentům dovolatele týkajícím
se platnosti usnesení zastupitelstva přitom nelze upřít opodstatnění. Třebaže
ze zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, je evidentní představa zákonodárce, jak by
mělo fungovat jednání a rozhodování zastupitelstva obce, není z něj zcela
zřejmé, jaké důsledky může mít, nejsou-li důsledně dodržena veškerá procesní
pravidla jednání zastupitelstva. Krom § 38 odst. 5 zákona č. 367/1990 Sb., dle
nějž platné usnesení zastupitelstva vyžaduje souhlasu nadpoloviční většiny
všech členů obecního zastupitelstva, zákon o následcích porušení jím vymezených
pravidel zasedání a rozhodování zastupitelstva mlčí. Je ovšem nanejvýš
pochybné, že by toto mlčení bylo možno bez dalšího vykládat tak, že by
nedodržení jakéhokoliv z předpokladů řádného zasedání zastupitelstva mělo za
následek neplatnost jím učiněných rozhodnutí. Takovýto výklad by bylo možno
považovat za odporující Ústavním soudem vyzdvihované tezi, dle níž závěr, že
určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný
výklad dotčeného ustanovení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4.
2005, sp. zn. II. ÚS 87/04), přičemž není důvodu se bránit vztáhnout tento
závěr i na usnesení zastupitelstva obce. Jedná-li se o nedostatek, jenž
zásadnějším způsobem nenarušuje základní zásady fungování obecní samosprávy,
pak se nejeví být na místě považovat jej za okolnost zakládající neplatnost
usnesení zastupitelstva. Na podporu tohoto závěru lze odkázat na závěry učiněné
ve vztahu k novému zákonu č. 128/2000 Sb., o obcích, taktéž v § 93
vyžadujícímu veřejnost zasedání zastupitelstva a zveřejnění informace o jeho
konání (navíc způsobem v zákoně blíže specifikovaným), odbornou literaturou
(Vedral J., Váňa L., Břeň J., Pšenička S.: Zákon o obcích, Praha : C. H. Beck,
2008, s. 502) a akceptované i judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 8 Ao 1/2007-94) klonící se k tomu, že okolnost,
že nedojde zákonem předvídaným způsobem ke zveřejnění informace o zasedání
zastupitelstva, ale občané obce měli reálnou možnost dozvědět se o
připravovaném zasedání zastupitelstva, a nebyli tak kráceni na svých právech
účastnit se zasedání, není důvodem proto, aby byla přijatá usnesení považována
za nezákonná.
V projednávané věci založil odvolací soud své hodnocení usnesení zastupitelstva
jako neplatných především na závěru, že zastupitelstvo rozhodlo o odměnách na
tzv. pracovních poradách a nikoliv na řádném zasedání, přičemž pracovní porady
se od zasedání odlišovaly především mírou informovanosti občanů obce o jejich
konání. Ze zjištění učiněných soudem prvního stupně (srov. str. 4 rozsudku
soudu prvého stupně) a odvolacím soudem, v zásadě nezpochybněných, vyplynulo,
že pracovní porady představovaly schůze zastupitelů, na něž byl občanům obce
umožněn přístup, ač o jejich konání nebyli informováni tak, jako o konání
řádných veřejných zasedání zastupitelstva. Zde přijatá rozhodnutí týkající se
odměn byla posléze v obecnější formě projednána i na řádně svolaných zasedáních
zastupitelstva, jak bylo taktéž zjištěno soudem prvého stupně. Za těchto
okolností lze tedy prvek veřejnosti v rozhodovacích procesech zastupitelstva
považovat za zachovaný natolik, že není důvodu rozhodnutí takto učiněná
považovat za neplatná.
Uvedl-li odvolací soud, že nebyl naplněn ani předpoklad splnění mimořádných a
zvláště významných úkolů, jímž nařízení vlády č. 262/1994 Sb. v § 3 odst. 1
podmiňuje poskytnutí mimořádné jednorázové odměny, pak je k tomuto závěru třeba
uvést následující. Citované ustanovení ani zákon č. 367/1990 Sb. nehovoří o
tom, že by splnění této podmínky mělo být zachyceno v odůvodnění rozhodnutí o
přiznání odměn. Ač je splnění této podmínky bezpochyby předpokladem pro
přiznání odměny a písemné předestření okolností ji naplňujících v přijatých
rozhodnutích zastupitelstva by bezpochyby ozřejmilo, zda rozhodnutí byla činěna
za jejího splnění, absence písemného zachycení takovéhoto odůvodnění v zápisech
ze schůzí, kde o odměnách bylo rozhodnuto, sama o sobě její naplnění nepopírá.
Pro posouzení dané otázky není stěžejní, zda bylo splnění této podmínky popsáno
v předmětných rozhodnutích, ale zda skutečně takovéto mimořádné úkoly byly v
rozhodném období starostou plněny (jak je tvrzeno dovolatelem). Dovodil-li
odvolací soud, že uvedená podmínka splněna nebyla, aniž by se blíže zabýval
děním v obci v rozhodném období a dovolatelem splněnými úkoly, nemůže jako
správný obstát ani tento závěr.
Za daných okolností pak není důvodu, aby se Nejvyšší soud blíže vyjadřoval k
dalším námitkám dovolatele, neboť bude na odvolacím soudu, aby věc znovu
přezkoumal pod zorným úhlem výše předestřeného právního názoru a vyvaroval se
případných dalších nedostatků ve svém rozhodnutí.
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažoval
za správné, přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst.
3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).