28 Cdo 4648/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně J. B., P., zastoupené JUDr. Stanislavem Janákem, advokátem se sídlem
ve Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalovanému hlavnímu městu
Praha, IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2,
zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o
zaplacení částky 379 430 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 165/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 17 Co 114/2010 - 190,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 17 Co
114/2010-190, se v nákladovém výroku pod bodem III zrušuje a v tomto rozsahu se
věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací
soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2009, č. j.
23 C 165/2008-52 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. ledna 2011, č. j. 23
C 165/2008-101) v odvoláním napadeném rozsahu tak, že zamítl žalobu v části o
zaplacení 214 440 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), dále
rozsudek změnil ve výroku pod bodem III o nákladech státu (výrok II) a současně
rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech
stupňů (výrok III).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud vyšel z toho, že
žalovaný měl ve věci plný úspěch (odkazuje přitom na ustanovení § 224 odst. 1 a
2, a § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Současně shledal důvody zvláštního
zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které (jinak oprávněnému)
žalovanému náhradu nákladů odepřel, argumentuje tím, že žalobkyně domáhající se
po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nemovitostí
byla v dobré víře, že je vlastníkem těchto nemovitostí, jsouc zapsána v
katastru nemovitostí na základě výsledků dědického řízení jako jejich vlastník.
Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku III o náhradně nákladů řízení – podal
žalovaný dovolání, jež shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které spatřuje v aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v projednávané věci, pokládaje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že za
důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat
toliko dobrou víru žalobkyně v to, že je vlastníkem nemovitostí (za jejichž
užívání se po něm domáhala vydání bezdůvodného obohacení) na základě výsledků
dědického řízení. K otázce dobré víry poukazuje i na to, že žalobkyně již v
roce 1982 do protokolu o předběžném šetření prohlásila, že její právní
předchůdkyně žádné nemovitosti nevlastnila. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek v dovoláním napadeném výroku pod bodem III změnil a přiznal mu právo
na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů v plné výši, případně aby
rozsudek v tomto výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
které je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012
Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud
dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu řeší dovolatelem označenou právní otázku procesního práva
týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou). Se zřetelem k výši nákladů řízení, jejichž náhrada měla být dovolateli podle
dovolání odepřena, je zřejmé, že dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, jež představuje bagatelní hranici
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013,
uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený v dovolání,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy,
posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř.
měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud
náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá
na náhradu nákladů právo. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013
(jež bylo uveřejněno pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a
jež je – spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) uvedl ve shodě se závěry obsaženými
např. v nálezech Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS
2862/07, a ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08 (všechna zde uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách
Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), že základní zásada, která ovládá
rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve
věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo
důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít
právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil,
proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím toho, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a
funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci
a aplikaci § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném
případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně
hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel
náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 1030/08). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je
nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §
142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Ve shora citovaném usnesení sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 Nejvyšší soud – ve shodě s
názory právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní
řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005) –
uvedl i tolik, že úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou
důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností
konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech
rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele,
soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům
všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo
by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové
rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř.
jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění
nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (dále srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2943/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2940/2013, ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo
3172/2013, ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v tom, že předpoklady pro
nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem
odvolacím se posuzují samostatně a že zejména nepřiznání náhrady nákladů
odvolacího řízení by mělo být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před
soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013,
uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Se shora citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe se rozhodnutí odvolacího
soudu v dané věci rozchází. Rozhodnutí dostatečně nereflektuje zásadu úspěchu
ve věci (doplněnou zásadou zavinění) coby vůdčí zásadu ovládající rozhodnutí o
náhradě nákladů civilního sporného procesu, s tím, že nepřiznání náhrady
nákladů řízení (zejména pak nákladů odvolacího řízení) je opatřením zcela
výjimečným. Při samotné úvaze o tom, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele
hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., odvolací soud nepřihlížel k poměrům účastníků
řízení (zde zejména k poměrům žalobkyně, bez jejichž objasnění jsou předčasné
jakékoliv závěry o tom, že uložení povinnosti k náhradě nákladů této účastnici
bylo by vůči ní nespravedlivé, v situaci, kdy žalovaný je veřejnoprávní
korporací). Úvaha odvolacího soudu o aplikovatelnosti ustanovení § 150 o. s. ř. zakládá se – jak vidno i z odůvodnění napadeného rozhodnutí – na izolovaném
posouzení jediné okolnosti (dobré víry žalobkyně v to, že je vlastníkem
nemovitostí, za jejichž bezesmluvní užívání žádala po žalovaném peněžitou
náhradu), nikoliv na komplexním posouzení všech okolností sporu a poměrů
účastníků (nebo své úvahy v tomto směru odvolací soud odpovídajícím způsobem
nevysvětlil). Vedle okolností, které vedly k soudnímu uplatnění nároku (uvažuje-
li odvolací soud s dobrou vírou na straně žalobkyně), nelze pak ztratit ze
zřetele ani postoj účastníků v dalším průběhu řízení a ostatní shora uváděné
relevantní okolnosti. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o
náhradě nákladů řízení správné není a že závěry, k nimž zde odvolací soud
dochází (bez posouzení všech okolností dané věci, významných z hlediska
aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.), jsou neúplné a přinejmenším předčasné.
Ačkoliv na závěru o neúčelnosti nákladů řízení vynaložených žalovanou
rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, s ohledem na výše uvedené (a to
nejenom se zřetelem k argumentaci žalované) odvolací soud znovu posoudí i tuto
otázku, maje na zřeteli jak postavení žalovaného, hlavního města (u něhož lze
zpravidla předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a
zabezpečení i k uplatňování a obraně práva v občanském soudním řízení), tak
ovšem znovu i povahu dané věci, zejména její právní náročnost [z judikatury
srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS
2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12,
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, s
jejich reflexí i v judikatuře dovolacího soudu – srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, usnesení ze
dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013, nebo usnesení ze dne 27. května
2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014]. Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky k tomu, aby nápravu zjednal změnou
napadeného rozhodnutí (a současně nejsou dány podmínky ani pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí dovolání),
rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném nákladovém výroku pod bodem III
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.). V souladu s ustanovením
§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2016
Mgr. Petr
Kraus
předseda senátu