USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky
– Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště
Brno, Příkop 11, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČ 449 92 785, se
sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Milanem Švejdou,
Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, o 1.311.282 Kč s
příslušenstvím a 784.620 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 234 C 40/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 49 Co 277/2015-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 234 C 40/2013-66, zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala úhrady v záhlaví označených
částek s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) i
soudním poplatku (výrok III.). Soud zjistil, že žalobkyně vlastní pozemky v
obci XY, které jsou zastavěny stavbou místní komunikace v majetku žalovaného.
Dle judikatury Nejvyššího soudu vzniká vlastníku stavby situované bez právního
důvodu na cizím pozemku bezdůvodné obohacení na úkor majitele pozemku již ze
samotného titulu vlastnického práva bez ohledu na to, jak své oprávnění
realizuje. V posuzované věci však nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný
se stal vlastníkem předmětné komunikace z vůle státu vyjádřené v § 9 odst. 1
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), a neměl tak efektivní možnost odmítnout
nabytí vlastnického práva, jež je užívána neomezenou veřejností. Za daných
okolností je proto vznesení nároku na vydání bezdůvodného obohacení Českou
republikou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 49 Co 277/2015-91, ve
znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2016, č. j. 49 Co 277/2015-95, rozsudek
soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků ve výrocích I. a III. potvrdil
(výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že se plně
neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, neboť dovodil, že
na zjištěný stav nedopadá žádná ze skutkových podstat upravených § 451 odst. 2
obč. zák. Vztah mezi obcí a státem při zajišťování veřejných potřeb komunikační
povahy je totiž veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní povahy. Stalo-li se
žalované město vlastníkem komunikace z vůle České republiky, nelze navíc ani
uvažovat o nedostatku souhlasu žalobkyně s užíváním zastavěných pozemků. Závěry
soudní praxe, dle níž se vlastníku stavby umístěné na cizím pozemku bez
náležitého právního důvodu dostává bezdůvodného obohacení, tedy nelze na řešený
případ vůbec vztáhnout, a žalovaný nárok tak není důvodným. Se zřetelem k
předeslanému krajský soud prvoinstanční rozhodnutí (navzdory svým výhradám k
přesvědčivosti úvah městského soudu) v jeho meritorním výroku jakožto věcně
správné potvrdil.
K dovolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je
rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 5127/2016-113, zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud připomněl svou ustálenou
judikaturu, podle níž se obci, jež je vlastníkem místní komunikace vystavěné na
pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění oné stavby na cizím pozemku svědčil
řádný právní titul, dostává bezdůvodného obohacení, nehledě na to, že příslušná
komunikace podléhá režimu obecného užívání ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č.
13/1997 Sb., čímž je rozsah oprávnění jejího vlastníka podstatně limitován.
Uvedenou judikaturu nelze překlenout konstrukcí, již naznačil odvolací soud a
podle které by bylo na věc třeba nazírat odlišně, je-li v postavení vlastníka
zastavěného pozemku stát, neboť poměry mezi ním a obcí vznikající při
zajišťování dopravy jsou svou povahou veřejnoprávní. Vyslovil naopak, že České
republice generálně vzato může svědčit nárok na vydání bezdůvodného obohacení
získaného užíváním její nemovitosti třetí osobou bez náležitého právního
důvodu, a to eventuálně i proti obci. Obecnou normu vytyčující požadovaný stav
vlastnických poměrů k pozemním komunikacím pak není možné chápat jako paušální
oprávnění představující soukromoprávní titul majitele komunikace k užívání
pozemků pod ní. Pro vyslovené, aniž by se vymezoval vůči závěru (soudu prvního
stupně) o rozporu vznesení předmětného nároku s dobrými mravy, přistoupil
Nejvyšší soud ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 49 Co
277/2015-121, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil
(výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení je změnil (výrok II.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vázán právním názorem
Nejvyššího soudu, ztotožnil se krajský soud s náhledem soudu prvního stupně
ohledně existence bezdůvodného obohacení na straně žalovaného a zabýval se dále
namítaným rozporem uplatnění řečeného práva s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst.
1 obč. zák. Přihlédnuv ke specifikům projednávaného případu, zejména okolnosti
nabytí komunikací do vlastnictví žalovaného, jakož i k povinnostem, jež jsou s
ním spojeny, shledal nezbytným odepřít prosazovanému právu žalobkyně ochranu s
odkazem na zmíněný korektiv. Akcentoval přitom charakter pozemních komunikací,
jež jsou veřejně přístupné a slouží veřejnému zájmu, jakož i fakt, že se
žalovaný stal jejich majitelem z vůle žalobkyně, bez možnosti vlastnictví
odmítnout a za účelem jejich následné správy spojené též s finanční zátěží.
Proti posledně zmiňovanému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za
přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud při
hodnocení vznesení předmětného nároku jako rozporného s dobrými mravy odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Úvahy soudů obou stupňů v tomto
směru pokládá za nepřiměřené zjištěným skutečnostem, pročež se dožaduje jejich
revize ze strany dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud vycházel z
nesprávného primárního předpokladu, založiv na něm rozporovaný závěr, a sice
způsobu nabytí vlastnického práva žalovaným, jež ve vztahu k pozemním
komunikacím nebylo konstituováno ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.
Odkazujíc přitom na judikaturu Nejvyššího soudu včetně předchozího kasačního
rozhodnutí v této věci, domnívá se, že není důvodu rozlišovat mezi nárokem
státu, jenž v soukromoprávních vztazích vystupuje v pozici právnické osoby, a
nárokem jakékoliv jiné fyzické či právnické osoby. V souvislosti s vysloveným
formuluje dle jejího mínění v judikatuře doposud neřešenou otázku – zda se obec
stala vlastníkem pozemku na základě zákona č. 13/1997 Sb. Závěrem brojí rovněž
proti rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, přičemž příslušné výroky
napadá jako akcesorické, a zároveň připojuje i samostatnou argumentaci pro
případ, obstojí-li napadené rozhodnutí ve výroku o věci samé. Dovolacímu soudu
navrhuje naříkaný rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, ztotožňuje se s rozhodnutími nalézacích soudů,
navrhl mimořádný opravný prostředek žalobkyně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však za přípustné mít nelze.
Zprvu se jeví patřičným připomenout, že dovolatelkou formulovanou otázkou,
stal-li se žalovaný majitelem pozemních komunikací na základě zákona č. 13/1997
Sb., se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval. Poukázat je
možné především na jeho rozsudek ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017, v
němž, přitakávaje závěrům i dovolatelkou citovaného usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27, vyslovil,
že § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. je třeba chápat především jako pokyn
zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací usilovat o dosažení
zákonem žádaného stavu – aby se vlastníky pozemních komunikací příslušné
kategorie staly právním předpisem předvídané subjekty. Vyloučil tak, že by snad
samotné normy jmenovaného zákona byly bez dalšího způsobilé založit vlastnické
právo obce. Obdobné ostatně naznačil Nejvyšší soud i ve svém dřívějším rozsudku
vydaném v aktuálním sporu. Je zjevné, že žalobkyní označenou otázkou se
judikatura dovolacího soudu již zaobírala, přičemž naříkané rozhodnutí
přijatému řešení navzdory mínění dovolatelky koresponduje, pročež jejím
prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit. Mimo to popsaná
problematika nabývacího titulu nebyla jedinou, na níž by odvolací soud založil
svůj úsudek o rozporu uplatnění práva žalobkyně s dobrými mravy, vycházel-li
korektně z komplexního hodnocení všech rozhodných okolností projednávaného
sporu.
K argumentaci dovolatelky brojící proti nazírání práva žalobkyně jako
prosazovaného v rozporu s dobrými mravy je namístě zmínit judikaturu Nejvyššího
soudu, na niž ostatně sama též poukazuje a která konstantně připomíná, že
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. upravující korektiv dobrých mravů patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají
soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze
širokého předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek se přitom
musí zakládat na důkladném skutkovém zjištění a současně přesvědčivě dokládat,
že tato dovolují v konkrétní kauze přijmout závěr, podle něhož výkon práv je s
dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například dovolatelkou jmenované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3561/2017, či v
něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, nebo jeho usnesení ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Je
tedy očividné, že nelze výslovně formulovat obecné řešení naznačené otázky. Při
posuzování daného aspektu sporu přitom dává zákon soudu široký prostor pro
uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem
okolnostem projednávané věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017, a v něm uvedená rozhodnutí). Účelem
zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti
zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v
nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti
(srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016). Právě provázanost
nastíněného úsudku soudu se skutkovými zjištěními pak ovšem v zásadě brání jeho
přezkumu v dovolacím řízení a ze strany Nejvyššího soudu může být korigován
toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance
přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování
okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména
soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. především rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a jeho usnesení ze dne 7.
11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).
Nesoulad s líčenými tezemi konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož
ani nepřiměřenost jeho úvah však nelze krajskému soudu vytýkat. V aktuální
kauze nalézací soudy přistoupily k aplikaci korektivu dobrých mravů hned pro
několik současně působících důvodů. Považovaly za nezbytné zohlednit, že
vlastnické právo k předmětným komunikacím bylo na žalovaného převedeno právě
žalobkyní, přičemž motivací byla snaha vyhovět shora zmíněnému zákonnému
požadavku. Dispozici s nimi tedy nepředcházela snaha žalovaného získat je do
svého vlastnictví, jež je nadto spojeno s finanční náročností i povinnostmi
souvisejícími s jejich správou. Skutečnost, že obdobně nebylo naloženo i s
pozemkem, na němž se nacházejí, proto nelze klást k tíži žalovaného a přiznat
ochranu právu žalobkyně domáhající se vydání prospěchu vznikajícího užíváním
jejích nemovitostí. Odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, že nastíněné mimořádné
okolnosti opodstatňují v daném konkrétním případě nevyhovět požadavku žalobkyně
na vydání bezdůvodného obohacení. Byť se jedná o vlastnické právo státu, jenž v
soukromoprávních vztazích skutečně vystupuje jako právnická osoba (jak bylo s
odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 706/06,
či jeho nález ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, bod 18, uvedeno v
předchozím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci), jeví se pro zachování
rovnováhy v dotčených právních vztazích aplikace korektivu dobrých mravů
případnou právě vzhledem ke specifikům dané věci. Uvažoval-li tedy odvolací
soud v popsaných intencích, zohledňuje komplexně skutkové okolnosti posuzované
kauzy, aniž by použití § 3 odst. 1 obč. zák. odůvodňoval výlučně pouze tím, že
pozemní komunikace přešly na žalovaného na základě zákona č. 13/1997 Sb., jak
se snaží naznačit dovolatelka, nelze jeho posouzení považovat za nepřiměřené
zjištěným faktům, pročež není možné usuzovat na rozpor jeho rozhodnutí s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a ani tyto námitky tak přípustnost
dovolání nezakládají.
Brojí-li pak žalobkyně samostatnou argumentací rovněž proti rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení vyjádřenému skrze výroky II. a III. napadeného rozsudku,
není v tomto směru její dovolání objektivně přípustné (srov. § 238 odst. 1
písm. h/ o. s. ř.).
Lze-li rozhodnutí odvolacího soudu shledat konformním s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, byla-li otázka formulovaná žalobkyní v judikatuře již
vyřešena a nepředložila-li dovolatelka Nejvyššímu soudu jinou otázku, pro niž
by na její podání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s.
ř., nezbylo než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům
žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu
pokládat za účelné, neboť u statutárního města je možné zpravidla presumovat
existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo
schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo
využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních
okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3356/2017, a ze dne 4. 2.
2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, jakož i judikaturu zde odkazovanou).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu