28 Cdo 3356/2017-188
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. O., P.,
zastoupeného JUDr. Olgou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Charlese
de Gaulla 800/3, proti žalovanému statutárnímu městu Karlovy Vary, IČ 002 54
657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupenému JUDr. Janou
Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o 5.250.000
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10
C 246/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5.
dubna 2017, č. j. 12 Co 516/2016-173, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 5.250.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Žalobce svůj požadavek na zaplacení žalované částky
dovozoval z titulu bezdůvodného obohacení, jež na straně žalovaného vzniklo
tím, že mu v záhlaví uvedenou částku postupně zaslal na jeho bankovní účet,
aniž by toto plnění bylo podloženo právním důvodem. Soud prvního stupně
zjistil, že mezi žalovaným jako pronajímatelem a společností SANATORIUM TROCNOV
a.s. jako nájemcem (jejímž předsedou představenstva žalobce byl a je) byla
uzavřena nájemní smlouva ohledně lázeňského domu T. Nájemné žalobce opakovaně
platit ze svého účtu na účet žalovaného, a ačkoliv mezi nimi v době poukázání
peněz neexistoval žádný právní vztah, dospěl okresní soud k závěru, že žalobce
tímto způsobem hradil nájemné za společnost SANATORIUM TROCNOV a.s. Plnil-li
tedy existující dluh za jiného, došlo k bezdůvodnému obohacení dle § 454 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“), na straně řečené společnosti, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že
uhrazené částky odpovídají přesně vyúčtovanému nájemnému a že platby byly
poukázány pod variabilním symbolem uvedeným v nájemní smlouvě. Okresní soud
přitom odmítl námitku započtení pohledávky zmíněné společnosti za žalovaným z
titulu vynaložených nákladů na opravy předmětu nájmu a uzavřel, že žalovaného
nelze mít za pasivně věcně legitimovaného, pročež žalobu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je
rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 12 Co 516/2016-173, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se
ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce zaplatil za danou
společnost částky představující dohodnuté čtvrtletní splátky nájemného, přičemž
nejednal v omylu, a proto žalovaný není tím, kdo se bezdůvodně obohatil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za
přípustné dle § 237 o. s. ř. a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci ve
smyslu § 241a o. s. ř. Dovolatel vyjádřil názor, že příčinou přesunu
majetkových hodnot, pro nějž neexistuje žádný právní důvod, může být především
omyl. K takovému omylu, zakládajícímu plnění bez právního důvodu, došlo i v
jeho případě nevědomou záměnou účtů fyzické osoby a zmíněné společnosti. Závěr
odvolacího soudu, dle něhož žalovaný přijal plnění právem, pakliže žalobce
záměrně zaplatil za dotčenou společnost dohodnuté čtvrtletní splátky nájemného,
a tudíž nejednal v omylu, považoval za nesprávný. Poukázal přitom na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1345/2005, ze kterého dle něj vyplývá, že
odvolací soud měl posoudit plnění žalobce jako plnění bez právního důvodu,
jehož následkem se žalovaný bezdůvodně obohatil. Dovolacímu soudu proto navrhl,
aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil námitky dovolatele a navrhl odmítnutí
dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku ve smyslu citovaného ustanovení ovšem v podaném dovolání vysledovat
nelze. Dovolatel sporuje v podstatě pouze závěr odvolacího soudu, dle nějž
sporná částka v souhrnu představuje řádnou úhradu čtvrtletních splátek
nájemného, tvrzením, že šlo jen o omyl, čímž se ovšem jeho výhrady v zásadě
blíží námitkám proti skutkovým zjištěním a způsobu, jímž byly hodnoceny
relevantní důkazní materiály. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením
věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného skutkového
závěru (žalobce plnil za SANATORIUM TROCNOV a.s. omylem), musel by návazně
dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, a to že se žalovaný bezdůvodně
obohatil, jestliže žalobce plnil bez právního důvodu. Nejvyššímu soudu,
povolanému toliko ke zodpovězení otázek právních (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.),
však skutkový základ sporu zjištěný soudy nižších instancí revidovat
nepřísluší, což nachází svůj odraz již ve shora uváděném zákonném vymezení,
pročež řečená argumentace přípustnost dovolání přivodit nemůže.
V rozhodnutí odvolacího soudu pak není namístě spatřovat ani odklon od názoru
Nejvyššího soudu vysloveného v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 9. 3.
2006, sp. zn. 21 Cdo 1345/2005, neboť v řečeném případě bylo na rozdíl od
aktuálně řešené kauzy soudy rozhodováno na základě odlišného skutkového
základu, pakliže žalobce plnil zástavnímu věřiteli, aby dosáhl zániku jej
tížícího zástavního práva, v domnění, že je zástavním dlužníkem, a neplnil tedy
za jiný subjekt.
Pro úplnost je vhodné zmínit, že dle ustálené judikatury dovolacího soudu ten,
kdo plnil namísto jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného
obohacení od subjektu, za nějž plnil, nikoli od osoby, jíž plnil (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011,
popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3432/2013). Za potenciálně obohacenou na úkor žalobce je tedy nutné považovat
společnost SANATORIUM TROCNOV a.s., jejíž povinnost, vyplývající ze smlouvy o
nájmu, žalobce splnil. Odvolací soud se tak ve svém rozhodnutí od shora
citovaných judikatorních závěrů nikterak neodchýlil (jak v dovolání naznačuje
žalobce), kvalifikoval-li daný skutkový stav jako bezdůvodné obohacení ve
smyslu § 454 obč. zák.
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že žalobce nenastolil žádnou
otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř., pročež Nejvyšší soud jeho dovolání v
souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se
zastoupením advokátkou náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům
žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu
pokládat za účelné, neboť u statutárního města je možné zpravidla presumovat
existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo
schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo
využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních
okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a judikaturu zde
odkazovanou).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu