28 Cdo 4436/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobkyně České pojišťovny, a. s., IČ 45272956, se sídlem v Praze 1,
Spálená 75/16, s místem doručení Brno, Rašínova 7, Česká pojišťovna a. s.,
referát právní regresy, proti žalované Star Coaches s. r. o., IČ 26479419, se
sídlem v Praze 5, U Trojice 5, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Charvátova 11, o 75.924 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 82/2010, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2011, č. j. 23 Co
109/2011-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora uvedeným byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2010, č. j. 20 C 82/2010-44,
kterým byla v odstavci I. žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
75.924 Kč s úrokem z prodlení od 14. 9. 2009 do zaplacení. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně
domáhala po žalované zaplacení žalované částky s odůvodněním, že splnila za
žalovanou povinnost uhradit objednanou opravu vozidla Volvo B12B, a to ve
prospěch společnosti ACS-Auto s. r. o., když bylo poškozeno dne 27. 3. 2009 a
žalovaná požádala žalobkyni jako pojistitele o proplacení faktury za opravu
přímo autoopravně. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako pojistitel
uzavřela dne 2. 7. 2007 s žalovanou jako pojistníkem pojistnou smlouvu o
pojištění vozidla Volvo B12B, druh vozidla autobus, SPZ 7A7 2862, kdy bylo
sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, pojištění
čelního skla, smluvní havarijní pojištění motorového vozidla včetně pojištění
úrazu dopravovaných osob a pojištění asistenčních služeb, a to na dobu
neurčitou. Vzal za prokázané, že ve smlouvě byla sjednána vinkulace pojistného
plnění ve prospěch vlastníka pojištěného vozidla společnosti SG Equipment
Finance Czech Republic s. r. o., IČ 41061344. Dále zjistil, že žalovaná
požádala formou tiskopisu – prohlášení zákazníka ze dne 31. 3. 2009 žalobkyni,
aby pojistné plnění z pojistné události (prasklé čelní sklo) bylo na základě
vystavené faktury poukázáno za bankovní účet opravy ACS-Auto s. r. o. a tuto
výměnu čelního skla objednala žalovaná dne 31. 3. 2009. Podle dokladu o
zaplacení ze dne 22. 4. 2009 vzal za prokázané, že částka 75.724 Kč byla
poukázána žalobkyní na účet společnosti ACS-Auto s. r. o. z titulu shora
uvedené pojistné události. Společnost SG Equipment Finance Czech republic s. r. o. dne 31. 3. 2009 souhlasila s výplatou pojistného plnění a požádala o
poukázání finančních prostředků na její účet, přičemž ve prospěch této
společnosti žalobkyně vyplatila částku 75.724 Kč dne 19. 5. 2009. Podle soudu
prvního stupně na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §
454 o. z. Dovodil, že s ohledem na úpravu pojištění žalobkyně neplnila závazek
žalované uhradit servisní opravně cenu opravy vozidla, přičemž důvodem
poskytnutého plnění byl omyl žalobkyně v osobě věřitele, kterému mělo být podle
pojistné smlouvy plněno. Vyslovil, že pojistné plnění mělo být podle smlouvy
uhrazeno pojištěnému – vlastníku vozidla, který byl oprávněn s touto částkou
disponovat. Dospěl k závěru, že plnění bylo žalobkyní poskytnuto se záměrem
plnit vlastní povinnost a nikoli plnit povinnost žalované, když servisní
opravna nebyla k přijetí plnění podle pojistné smlouvy oprávněná. Vzhledem k
omylu žalobkyně v osobě oprávněné přijmout pojistné plnění, nemohlo dojít k
zániku závazku žalované uhradit cenu opravy vozidla a ke vzniku bezdůvodného
obohacení na straně žalované. K plnění žalobkyně tak nebyl od počátku dán
právní důvod a vzniklé bezdůvodné obohacení je tak nutno posuzovat podle § 451
o.
z., kdy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká tomu, kdo plnil vůči
tomu, komu se plnilo. Na rozdíl od plnění za jiného podle § 454 o. z. (jak
tvrdí žalobkyně), kdy vzniká nárok tomu, kdo plnil vůči tomu, za koho se
plnilo. Uzavřel, že žalované tak nesvědčí povinnost vydat žalobkyni tvrzené
bezdůvodné obohacení a není tak ve sporu pasivně legitimována. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně
provedl podrobný výklad ustanovení § 451 a násl. o. z. včetně předpokladů pro
vznik bezdůvodného obohacení podle § 454 o. z. a správně uzavřel, že pro vznik
bezdůvodného obohacení není pasivně legitimována žalovaná. Zaujal názor, že
podle obsahu pojistné smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 2. 7. 2007 je nepochybné, že pojistné plnění z titulu pojistné události bylo
vinkulováno ve prospěch vlastníka a pochybením žalobkyně došlo k dřívější
výplatě nákladů za provedenou opravu a na žalobkyni bylo, aby tuto záležitost
řešila s vlastníkem vozidla, v jehož prospěch bylo pojistné plnění vinkulováno
a aby tak již neposkytovala další plnění. Vyslovil závěr, že ze závazkového
smluvního vztahu s uvedenou autoopravnou nevyplývá povinnost žalobkyně plnit za
žalovanou a uhradit částečné náklady za opravu čelního skla autoservisu. Shodně
se soudem prvního stupně uzavřel, že nebyly naplněny předpoklady bezdůvodného
obohacení podle ustanovení § 454 o. z. Odvolací soud považoval odkaz na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1191/2006 v dané věci za nepřípadný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila
existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky rozhodnutí
dovolacího soudu má ve věci zásadní právní význam, jelikož řeší právní otázku v
rozporu s ustanovením § 454 o. z. Dovolatelka v dovolání shrnula skutková
zjištění soudů obou stupňů. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávný závěr, že
žalované nevzniklo na úkor žalobkyně podle § 454 o. z. bezdůvodné obohacení. Poukazovala na skutečnost, že plněním žalobkyně společnosti ACS Auto s. r. o. vzniklo bezdůvodné obohacení žalované, jejíž dluh u společnosti ACS Auto s. r. o. žalobkyně vědomě společnosti ACS Auto s. r. o. uhradila. Dovolatelka
nepovažovala za právně podstatnou pro vznik bezdůvodného obohacení na straně
žalované podle § 454 o. z. skutečnost, že žalobkyně se ve vztahu k žalované,
popř. firmě SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o. v okamžiku plnění
omylem domnívala, že tím plní dluh z titulu pojistného plnění vůči žalované,
popř. firmě SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o. Navrhla proto zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. a dovozovala přípustnost dovolání
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může
být založena výhradně dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b), t. j. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, a naopak je
vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu
mířícího proti skutkovým zjištěním (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou
vadou řízení /§ 241a odst. 2 písm. b)/. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené
ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl.ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit. Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a
nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je
právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel
prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli
významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011). Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku
(více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v
souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se
zákonem po stránce hmotněprávní i procesní. Položila-li dovolatelka při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky),
pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém
rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem
pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací
instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud
závazný dovolací důvod (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude
položená právní otázka sledovat. V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci
nejsou naplněny předpoklady bezdůvodného obohacení podle § 454 o. z.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Podle § 454 o. z. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám.
Toto ustanovení vymezuje jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení,
která je založena na tom, že existovala právní povinnost ke konkrétnímu plnění
na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a že ji splnil
někdo, kdo právní povinnost plnit neměl. Jde o situaci předpokládající
existenci právního vztahu mezi bezdůvodně obohaceným a třetí osobou, jíž bylo
poskytnuto plnění, čímž došlo ke splnění závazku ve smyslu § 559 o. z., přičemž
mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že je plněno za jiného
(srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník
I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1337). Bezdůvodné
obohacení v tomto případě spočívá v tom, že se majetkový stav povinného
nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl za něj splněn; tento důsledek
nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, publikovaný pod C 1289 v
Souboru civilních rozhodnutí NS – dále též jen „Soubor“). Ten, kdo plnil za
povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho
plnil, nikoli od toho, komu plnil. Nezbytnými předpoklady bezdůvodného
obohacení podle § 454 o. z., které musí být splněny, jsou tedy následující: a)
oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou
hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b) oprávněný nebyl povinen
plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c)
právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné
obohacení), a d) mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu bylo plněno
(třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného, tj. za povinného -
dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke
splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním - § 559 o. z. (na
rozdíl od bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle §
451 odst. 2 o. z. - srov. rozsudek NS ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2379/99, Soubor C 858).
Podle ustanovení § 451 odst. 2 o. z. je bezdůvodným obohacením
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo
355/2001, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat
neoprávněného majetkového prospěchu, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše,
čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěch z plnění bez
právního důvodu vzniká přijetím plnění, k němuž právní důvod od počátku chyběl
(právním důvodem k plnění může být smlouva, povinnost ze zákona apod.). Jedná
se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval.
Plněním bez právního důvodu mohou být i investice vynaložené na cizí věc (srov.
Správu o zhodnotení úrovne rozhodovania súdov SSR vo veciach zodpovednosti za
neoprávnený majetkový prospech podľa § 451 a nasl. O. z., prejednanej a
schválenej občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho súdu SSR, Cpj 37/78 z 21. 12.
1978, která byla publikována pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1979), jestliže neexistoval právní důvod (např. smluvní
ujednání s vlastníkem apod.), aby někdo jiný než vlastník do věci investoval
své prostředky.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud převzal závěry odvolacího soudu, že v
dané věci nebyly splněny zákonné předpoklady bezdůvodného obohacení podle § 454
o. z. Dovolací soud považoval za správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná
není ve sporu pasivně legitimována a žalované tedy nesvědčí povinnost vydat
tvrzené bezdůvodné obohacení.
Z uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soud neřeší otázku, kterou by
bylo možno označit za otázku zásadního právního významu.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i
v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve
svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání, v němž vycházel v podstatě z týchž
závěrů, řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebyly tu u dovolání dovolatelky
splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b
odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. srpna 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu