28 Cdo 2208/2021-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: I. T.,
nar. XY, bytem v XY, zastoupený JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou se sídlem v
Praze 10, Práčská 3315/8e, proti žalovanému: V. R., nar. XY, bytem v XY,
zastoupený MUDr. Mgr. Ivanem Langerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova
74/2, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 27 C 227/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2021, č. j. 11 Co 287/2020-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky JUDr. Michaely Volné.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Karviné ze dne 4. srpna 2020, č. j. 27 C 227/2019-168, potvrzen ve výrocích I. a II., jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 600 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 3. 6. 2019 do zaplacení a žaloba byla
zamítnuta v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal uhrazení částky 70
175,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 3. 6. 2019 do zaplacení
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu); v nákladovém výroku III. byl pak rozsudek
soudu prvního stupně změněn (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem III. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Předestřel otázku zániku
závazku splněním dluhu, kritizuje, že v řízení nebyla prokázána okolnost, že mu
žalobce v březnu 2016 předal v hotovosti částku 600 000 Kč, tj. existence
peněžitého plnění, v jehož důsledku se měl dle závěrů odvolacího soudu na úkor
žalobce bezdůvodně obohatit (plněním bez právního důvodu). Měl za to, že se při
jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 426/2000, a ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 748/2005, a
usnesení téhož soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 222/2014. Namítal
rovněž, že se odvolací soud nezabýval existencí písemného ručitelského
prohlášení žalobce o tom, že dluh ve výši 600 000 Kč uhradí dovolateli za
přímého dlužníka (R. P.). V nedostatku tohoto právního posouzení shledával
přítomnost otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Konečně měl za to, odkazuje
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1213/2007, že se
odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu při řešení otázky počátku
běhu subjektivní promlčecí lhůty, v níž měl být nárok na vydání bezdůvodného
obohacení uplatněn u soudu. K doplnění dovolání doručenému zdejšímu soudu do datové schránky dne 20. 8. 2021 Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 občanského soudního
řádu nepřihlížel, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty k dovolání –
§ 240 občanského soudního řádu (rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli
doručen dne 16. 4. 2021). Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jakkoli ovšem dovolatel v souvislosti s řešením otázky zániku závazku splněním
dluhu namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, ve skutečnosti zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím
soudem ? kritizuje-li závěry plynoucí z provedeného dokazování, dle nichž mu
v březnu 2016 byla žalobcem předána v hotovosti částka 600 000 Kč. Polemika se
skutkovými závěry soudů nižšího stupně přitom s účinností od 1. 1. 2013
nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v
poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li
z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatel v březnu 2016 obdržel od
žalobce v hotovosti částku 600 000 Kč, ostatně nevykazuje jakékoliv rozpory s
provedenými důkazy. Uvedenou skutkovou okolnost totiž věrohodně prokazují
výpovědi svědků R. P. a V. P. Oba v inkriminovaný den u žalobce zahlédli
hotovost, jejímž prostřednictvím měl být dovolateli žalobcem uhrazen dluh za P. Svědek P. ji přepočítal a zjistil, že jde o 500 000 Kč. Svědek P. pak žalobci
na doplnění potřebné hotovosti do 600 000 Kč předal částku 100 000 Kč (oproti
převzetí částky 4 000 EUR); byl též přítomen jednání mezi žalobcem a
dovolatelem o vyrovnání dluhu P. ve výši 600 000 Kč. Zaplacení hotovostní
částky 600 000 Kč žalobcem dovolateli na úhradu dluhu P. současně dokládá i
účastníky nezpochybňovaná okolnost, že dovolatel žalobci vydal směnku vlastní
vystavenou P., coby vydlužitelem, zajišťující vrácení poskytnuté zápůjčky ve
výši 600 000 Kč dovolateli, jakož i skutečnost, že žalobce vůči P. následně
tuto směnku, byť neúspěšně, uplatnil ve směnečném řízení (P. v něm mimo jiné
namítal, že svůj dluh ve výši 600 000 Kč uhradil dovolateli dříve, než mu bylo
způsobem projednávaným v přítomné soudní při plněno žalobcem). Provedené důkazy
byly přitom soudy nižšího stupně hodnoceny v souladu s ustanovením § 132 o. s.
ř., přičemž z odůvodnění rozsudků soudů nižšího stupně vyplývá, které
skutečnosti vzaly za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřely svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Klade-li dovolatel dále otázku, zda žalobci vznikl platně ručitelský závazek
uhradit dovolateli dluh ve výši 600 000 Kč za vydlužitele P., pak na jejím
řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť tento vycházeje z tvrzení
účastníků řízení a okolností, jež vyšly za řízení najevo, danou otázku neřešil
a řešit ani nemusel. V situaci, kdy peněžitá částka 600 000 Kč byla dle
výsledků dokazování žalobcem uhrazena dovolateli teprve poté, co dovolatel
uvedený obnos na úhradu dluhu již obdržel od vydlužitele P., by ostatně
existence ručitelského závazku žalobce zajišťujícího dluh vydlužitele vůči
dovolateli neměla jakýkoliv vliv na právní kvalifikaci opětovně poskytnutého
plnění (opětovné úhrady částky 600 000 Kč ručitelem zapůjčiteli poté, co byl
dluh již vyrovnán vydlužitelem), coby plnění bez právního důvodu zakládajícího
vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen – „o. z.“). Předestírá-li dovolatel konečně otázku počátku běhu subjektivní promlčecí
lhůty, v níž měl být nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn u soudu,
nezbývá než uvést, že počátek běhu této lhůty je upraven v ustanovení § 621 o. z., dle něhož jsou rozhodnými okolnostmi vědomost ochuzeného o tom, že k
bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle použitelné
judikatury, vážící se k obsahově obdobně vymezenému počátku běhu subjektivní
promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení v zákoně č. 40/1964 Sb.,
občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013, je přitom rozhodujícím subjektivní
moment, kdy se oprávněný dozvěděl všechny okolnosti, které jsou relevantní pro
uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 931/2016, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
5328/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo
766/2002). Dle § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 o. z. je pak subjektivní
promlčecí lhůta stanovena v délce tří let; srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 46/2018, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3987/2019. Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci počátek běhu subjektivní
promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vázal na vědomost
žalobce o tom, že dluh vydlužitele P. vůči dovolateli, který hodlal za
vydlužitele uhradit (plněním za jiného), v okamžiku, kdy poskytoval peněžité
plnění dovolateli, již neexistoval (P. splnil dovolateli dluh dříve, než plnil
žalobce), nikterak se tím výše citované judikatuře nezpronevěřil. Teprve v
okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, že v době, kdy poskytoval posuzované
peněžité plnění dovolateli, byl zapravovaný dluh P.
za dovolatelem již splněn,
totiž nabyl vědomost o tom, že se na jeho úkor plněním bez právního důvodu
bezdůvodně obohatil dovolatel, jemuž bylo opětovně placeno na již uhrazený
dluh, a zjistil tak všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění
práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu. Dozvěděl-li se tedy žalobce –
dle skutkových závěrů odvolacího soudu – uvedenou skutečnost až z procesní
obrany P. ve směnečném řízení (dne 15. 1. 2019), je zřejmé, že ke dni zahájení
soudního řízení v projednávané věci (24. 6. 2019) tříletá subjektivní promlčecí
lhůta dosud neuplynula. Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 30
Cdo 1213/2007, pak na projednávanou věc zjevně nedopadá, neboť řeší počátek
běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení pro
případ plnění existentního dluhu za jiného, zatímco v přítomné soudní při bylo
dovolateli žalobcem plněno bez právního důvodu (dluh zapravovaný za jiného byl
v okamžiku plnění již splněn). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání
naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 10 700 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovených paušální 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13
odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 11 000 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.