K aplikaci § 89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007, na exekuční řízení zahájená v době účinnosti tohoto ustanovení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 30. března 2010 sp. zn. IV. ÚS 3158/09 ve věci ústavní stížnosti Servisní služby, s. r. o., IČ: 271 69 341, se sídlem Praha 5, Kartouzská 200/4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. července 2009 č. j. 22 Co 264/2009-33, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, jímž byla mj. stěžovatelce coby oprávněné uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Výrok
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. července 2009 č. j. 22 Co 264/2009-33 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto se uvedené rozhodnutí ruší.
Odůvodnění
2. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. února 2009 č. j. 12 Nc 11730/2006-20 byla zastavena exekuce na majetek povinné (výrok I.), oprávněné (stěžovatelce) byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4 165 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shora napadeným usnesením, jímž usnesení okresního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že povinnost k úhradě nákladů exekuce jí byla uložena na základě nesprávného právního posouzení věci. Návrh na exekuci podala dne 27. října 2006 a exekuce byla nařízena usnesením ze dne 1. listopadu 2006 č. j. 12 Nc 11730/2006-5. Exekutorka ve své výzvě soudu ze dne 16. ledna 2009 sdělila, že se jí nepodařilo dopátrat postižitelný majetek povinné, a navrhla zastavení exekuce. Stěžovatelka dále uvedla, že právní úprava v době podání návrhu na exekuci (až do 31. prosince 2007) stanovila, že veškeré náklady exekučního řízení i v případě jeho zastavení pro nedostatek majetku povinného měl hradit exekutorovi povinný. Přesto, pro délku exekučního řízení a mezitímní změnu právní úpravy, byla poté, co byla exekuce zastavena pro nedostatek majetku povinné, uložena povinnost uhradit náklady exekuce stěžovatelce jakožto oprávněné.
4. Podle stěžovatelky se v projednávané věci jedná o opakování obdobné situace, v níž Ústavní soud již rozhodoval [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375) či nálezy sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. 6. 2009 (N 132/53 SbNU 665) nebo I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181)]. Ústavní soud opakovaně shledal v postupu obecných soudů zásah do práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně byla rozhodnutím sp. zn. IV. ÚS 314/09 provedena ústavně konformní interpretace intertemporality, založená novelou zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007.
5. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
6. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil za účastníka předseda senátu 22 Co Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. Ten uvedl, že na rozdíl od obdobných případů v této věci uzavřel, že na straně stěžovatelky spočívá procesní zavinění se zastavením exekuce. Za této situace tedy nedošlo k zásahu do jejích zaručených práv. K ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž předsedkyně senátu 12 Nc Okresního soudu v Pardubicích. I ta uvedla, že je třeba přihlédnout k procesnímu zavinění stěžovatelky na zastavení exekuce. Toto zavinění pak mělo spočívat v tom, že podala návrh na exekuci za situace, kdy mohla přepokládat, či přímo předpokládala, že exekuce bude bezvýsledná. V tom, že i přesto návrh podala, je třeba shledat její procesní zavinění a v důsledku toho i odpovědnost k náhradě nákladů exekuce. Vyjádření obecných soudů nepřinesla nová tvrzení ani důkazy, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice ani nezasílal.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pro zjednodušení řízení navrhla, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. Rovněž účastník řízení i vedlejší účastník s tímto postupem souhlasili, a tak Ústavní soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání postupem dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].
9. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně, jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.
11. Čtvrtý senát Ústavního soudu, vycházeje z již výše citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 , neshledává důvod odchýlit se od svojí ustálené judikatury ani v dané věci. V podrobnostech proto postačí odkaz na výše označená rozhodnutí Ústavního soudu tím spíše, že tato jsou účastníkům známa, neboť stěžovatelka jimi ve své ústavní stížnosti argumentovala. Vzhledem k tomu, že předseda senátu krajského soudu poukazoval na odchylnost od těchto rozhodnutí, seznámil se Ústavní soud pro posouzení tohoto tvrzení s dalšími rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a to s usnesením ze dne 27. dubna 2009 č. j. 22 Co 198/2009-30, ze dne 28. dubna 2009 č. j. 18 Co 178/2009-25 a ze dne 30. dubna 2009 č. j. 22 Co 180/2009-25 a č. j. 23 o 585/2008-28. Jak se však z uvedených rozhodnutí podává, odvolací soud reaguje stejně (někdy i doslovně) na shodné odvolání, aniž by v právě projednávaném případě byla jakákoliv podstatná odlišnost patrná.
12. V této souvislosti lze proto odkázat na čl. 89 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby závazná. Ústavní soud na citované ustanovení Ústavy odkazuje právě ve spojitosti s ústavněprávní interpretací "sporného" § 89 exekučního řádu v novelizovaném znění (uvedenou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 ), kterou konečně i v napadeném usnesení citoval krajský soud.
13. Odvozovat procesní zavinění oprávněného výhradně od faktu, že podal návrh na provedení exekuce, je poněkud extenzivní výklad, s nímž se Ústavní soud vypořádal rovněž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 , když uvedl: "... jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému - procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce ...".
14. Exekuce jako nástroj přichází v úvahu za situace, kdy povinný dobrovolně nesplnil povinnost, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu. Taková situace nastává v případech, kdy povinný není schopen či ochoten platit, přičemž lze předpokládat, že z těchto dvou možností bude neschopnost mírně převažovat. Proto také stávající právní úprava nutí oprávněného důkladně zvážit podání návrhu na provedení exekuce. V době podání návrhu v projednávaném případě však stěžovatelka nebyla těmto úvahám zákonem vystavena. Dovozovat procesní zavinění z toho, že v průběhu exekučního řízení se změnila pravidla, a stěžovatelka tudíž měla již při podání návrhu uvažovat i o zákonem neupravených možnostech, by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (obdobně i čl. 2 odst. 4 Ústavy).
15. V projednávané věci pak senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že postup Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích zkrátil stěžovatelku v právu na spravedlivý proces zaručeném v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.