Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2023 č. j. 3 Tdo 862/2023-226, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2023 sp. zn. 5 To 96/2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. února 2023 sp. zn. 1 T 213/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu jako nedůvodné.
4. Rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.
5. Stěžovatel byl odsouzen za trestný čin, jehož se dopustil tím, že jako lékař v ordinaci zneužil důvěry pacientky, která za ním přišla s problémem se zády, a která se na jeho pokyn svlékla, a, aniž měla čas tomu zabránit, položil jí ruku na prso a druhé jí začal líbat.
6. Stěžovatel úvodem poukazuje na princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Upozorňuje, že jsou-li možné dva či více výklady provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na presumpci neviny (např. nález ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 137/05 ). Odkazuje v tomto dále na judikaturu, kterou je tato zásada dále konkretizována, ať už Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 , ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 137/05 , ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 429/03 a ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 910/07 ) nebo Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00, § 125; rozsudek ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 49; rozsudek pléna ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988 č. 10590/83, § 77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789). K odsouzení nepostačí proto ani vysoký stupeň podezření, ale je třeba dosáhnout v tomto ohledu toho nejvyššího možného stupně jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (např. nálezy ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05 a ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 ). V případech, kdy v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření toho jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být pečlivě hodnocen (nález ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03 ).
7. Posuzovanou věc stěžovatel považuje za klasický případ "tvrzení proti tvrzení", kde jediným důkazem proti stěžovateli je výpověď poškozené, jež stojí v protikladu s výpovědí stěžovatele. Obecné soudy tedy měly detailně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí poškozené a stěžovatele, a to při respektování principu presumpce neviny (např. nález ze dne 15. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 368/15 ). V této souvislosti odkazuje stěžovatel na odůvodnění obvodního soudu, který opřel své závěry o výpověď poškozené, která souvisle a vnitřně zcela konzistentně, podrobně popsala průběh vyšetření. Opomenuto zůstalo, že i odlišná výpověď stěžovatele je souvislá, podrobná, logická a nabízí mimo to také logické vysvětlení pro tvrzení poškozené.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že vyšetření prsou rukama patří mezi správné lékařské postupy při zkoumání příčin bolesti páteře a bylo zde plně odůvodněno. Z jeho strany přitom chyběl jakýkoliv motiv s ohledem na své zdravotní komplikace. Navíc zde existovalo podezření na žloutenku u poškozené. Vedle toho ke spáchání mělo dojít v čase, kdy do ordinace za stěžovatelem měla přijít jeho manželka, která v ordinaci pracuje jako zdravotní sestra, která tam skutečně vešla, nic závadného neviděla a poškozená si jí ani nestěžovala.
9. Za pochybení obecných soudů stěžovatel považuje, že nebylo vyhověno jeho návrhům na slyšení svědků, kteří by potvrdili, že poškozenou odkazoval na pohotovost, ačkoliv ta to ve své výpovědi vyloučila.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 bod 28 či ze dne 8.
prosince 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. V obecnější rovině lze jistě přisvědčit stěžovateli v tom směru, že soudy při hodnocení důkazů v trestním řízení musejí mít na paměti pravidlo in dubio pro reo, že vysoký stupeň pravděpodobnosti nestačí, a že pokud existuje jediný klíčový usvědčující důkazu, musí být hodnocen zvláště pečlivě. Trestní řízení vyžaduje dosažení stupně jistoty alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16 bod 27 až 29). Na druhou stranu ovšem i jediný důkaz může k odsouzení postačovat, přičemž posouzení jeho dostatečnosti je na obecných soudech.
13. Stěžovatel především není spokojen s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, k čemuž nezbývá než připomenout, že jejich nové přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je klíčové, že pokud soudy uvěřily výpovědi poškozené, závěry ve svých rozhodnutí řádně odůvodnily. Výpověď poškozené je přitom podepírána i výpověďmi svědků, kteří uvedli, že se jim poškozená o tom, co se jí stalo, svěřila a popsali její navazující špatný psychický stav (viz str. 4 až 5 rozsudku obvodního soudu). Pokud stěžovatel uvádí, že pouze prováděl vyšetření, stěží lze uvěřit, že by poškozená, i při zavřených očích, nepoznala rozdíl mezi dotykem při vyšetřování a líbáním ústy; dle její výpovědi se měl stěžovatel následně nadto i zeptat, zda se jí to líbilo. Není též jasné, jaký by poškozená mohla mít k nepravdivé výpovědi motiv. Žádná z dalších stěžovatelem uváděných skutečností pak nevylučuje, že se činu mohl dopustit.
14. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (např. nález sp. zn. I. ÚS 564/08 str. 3 až 4). V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, jasně uvedly, když vysvětlily, proč by požadované výslechy nemohly do důkazního řízení ničím smysluplným přispět (srovnej usnesení Nejvyššího soudu bod 29). Ústavní soud shledává, že ve věci bylo provedeno dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, nýbrž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu