Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Šmakala a Naděždy Šmakalové, obou zastoupených JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 533/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. 33 Cdo 1607/2016-308 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 12. 2015 č. j. 27 Co 414/2015-271, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2016 č. j. 27 Co 414/2015-281, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, o návrhu obou stěžovatelů na odložení vykonatelnosti, takto:
Vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2016 č. j. 33 Cdo 1607/2016-308 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 12. 2015 č. j. 27 Co 414/2015-271, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2016 č. j. 27 Co 414/2015-281, se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o podané společné ústavní stížnosti.
I.
Ve společné ústavní stížnosti ze dne 21. 9. 2016 se Ing. Vladimír Šmakal a Naděžda Šmakalová (dále jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí civilních soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 1 850 000 Kč s příslušenstvím, jimiž jim byla též uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (synovi stěžovatelky, žalovanému) náklady řízení v celkové výši 254 100 Kč.
Stěžovatelé též navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a tvrdili, že jsou v důchodovém věku a povinnost k zaplacení nákladů přiznaných vedlejšímu účastníkovi představuje pro ně enormní zásah do jejich práva za situace, kdy v soudním řízení se toliko domáhali splnění povinnosti vedlejším účastníkem podle Dohody o narovnání, kterou uzavřeli v dobré víře s osobou jim blízkou a byli proto v důvodném očekávání zaplacení této částky. Lhůta k zaplacení nákladů řízení již uplynula a stěžovatelům tak bezprostředně hrozí nařízení exekuce pro případ, že tyto závazky nesplní. Stěžovatelé dále uvedli, že jsou důchodci s příjmem toliko z penze, bez vlastního bytového zázemí, přičemž byli soudem z velké části osvobozeni od povinnosti hradit soudní poplatek za žalobu.
Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelností vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
Ústavní soud na návrh stěžovatelů vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. 33 Cdo 1607/2016-308 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 12. 2015 č. j. 27 Co 414/2015-271, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2016 č. j. 27 Co 414/2015-281, odložil do rozhodnutí Ústavního soudu o podané společné ústavní stížnosti.
III. Argumentace stěžovatelů
11. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že porušení základních práv a svobod shledávají v nesprávném posouzení otázky neplatnosti či platnosti dohody o narovnání ze dne 9. 12. 2009 uzavřené mezi nimi a vedlejším účastníkem pro její neurčitost. Stěžovatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu v napadeném rozsudku ze dne 16. 12. 2015 a tvrdí, že odvolací soud postupoval v rozporu s právními závěry a ústavními principy obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005
sp. zn. I. ÚS 625/03
(N 84/37 SbNU 157). Dle jejich názoru odvolací soud ve věci postupoval s přepjatým formalismem, který upřednostnil před autonomií vůle smluvních stran (smluvní svobodou), a postupoval tak nesprávně, nezákonně a protiústavně; jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
12. Stěžovatelé poukázali na souvislost projednávané věci s dobrými mravy, neboť jde o práva a povinnosti mezi blízkými osobami, stěžovatelka je matkou Otakara Pelikána, který se zdráhá splnit svůj závazek vyplývající z dohody o narovnání a stěžovatele vystavuje do tíživé životní situace, neboť jsou v důchodovém věku bez zajištění vlastního bydlení.
13. Stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena práva jim zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uzavřením dohody o narovnání s vedlejším účastníkem nečinili nic, co by bylo zákonem výslovně zakázáno, naopak jednali čestně a v dobré víře. Poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007
sp. zn. I. ÚS 557/05
(N 116/46 SbNU 99) a tvrdili, že napadená soudní rozhodnutí nerespektovala princip autonomie vůle zaručený v čl. 2 odst. 3 Listiny; uplatnění ryze formalistického výkladu norem podústavního práva odvolacím soudem bylo rozporné též s požadavky plynoucími z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000
sp. zn. I. ÚS 331/98
(N 86/18 SbNU 233).
IV. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka
14. Dovolací soud jako účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
15. Odvolací soud jako účastník řízení ve vyjádření ze dne 11. 4. 2017 k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 16. 12. 2015 č. j. 27 Co 414/2015-271, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2016 č. j. 27 Co 414/2015-281; toto vyjádření nebylo zasláno stěžovatelům ani vedlejším účastníkům řízení k replice, neboť neobsahuje žádné nové skutečnosti.
16. Otakar Pelikán jako vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s právním posouzením věci, jak bylo učiněno v rozsudku odvolacího soudu i usnesení dovolacího soudu, a tato rozhodnutí považuje za správná, nikoliv formalistická a rozporná s principy spravedlnosti. Byli to stěžovatelé, kteří se ve své podstatě vzdali bezplatného bydlení v předmětné nemovitosti s tím, že se nastěhovali do bytu v nemovitosti, ve které se hradí jeden z nejdražších nájmů v Pardubicích. Stěžovatelé v současné době bydlí v novém rodinném domku ve Vrchlabí a jezdí na dovolené do ciziny, přestože hradí nájem v Pardubicích, ačkoliv tam fakticky nebydlí. Stěžovatel ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl v celém rozsahu.
19. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že odvolací soud interpretací dohody o narovnání ze dne 9. 12. 2009 jako neplatné pro neurčitost, a tudíž rozporné s ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. porušil základní právo na autonomii vůle zaručené v čl. 2 odst. 3 Listiny, jemuž koresponduje čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Tato námitka stěžovatelů je důvodná, a proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.
Obecné principy vztahující se k čl. 2 odst. 3 Listiny, resp. čl. 2 odst. 4 Ústavy, v judikatuře Ústavního soudu
20. V nálezu ze dne 12. 5. 2004
sp. zn. I. ÚS 167/04
(N 70/33 SbNU 197) Ústavní soud vyjádřil, že podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát tuto ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů zajišťuje, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, jež jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, přičemž je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo.
21. Právo jednotlivce na autonomii vůle je jedním z projevů a institucionální garancí těchto principů. Je na státní moci, pokud usiluje o to být mocí s atributy právního státu, aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, jestliže takové jednání splňuje shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv třetích osob).
22. Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem.
23. Ve své druhé dimenzi pak čl. 2 odst. 3 Listiny působí jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno.
24. Takové pojetí čl. 2 odst. 3 Listiny vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání mají v materiálním právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem. Pokud by jednotlivec neměl vůbec mít možnost dovolávat se této priority přímo, byla by taková přednost pouhou formální deklarací.
25. Svobodná sféra jednotlivce a její bezprostřední ústavní garance v podobě vymahatelného subjektivního práva jsou totiž condiciones sine qua non materiálního právního státu, který je vystavěn na úctě k základním právům jednotlivce. Právo na respektování autonomní a svobodné sféry jednotlivce působí vlastně jako konstanta vytčená před závorkou, v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivněprávně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy.
26. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.
27. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi jde o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto při aplikaci podústavního práva současně povinny normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi. Jinými slovy, obecné soudy si při interpretaci shora uvedených ustanovení jednoduchého práva musejí počínat tak, aby formalistickým výkladem právních norem nezasáhly do práva jednotlivce činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon výslovně neukládá. To se týká i norem, jež upravují interpretaci projevů vůle jednotlivců. Formalismus spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu představuje protiústavní zásah do základních práv jednotlivce.
28. V nálezu ze dne 14. 4. 2005
sp. zn. I. ÚS 625/03
(N 84/37 SbNU 157) Ústavní soud uvedl, že interpretace smlouvy má ve srovnání s interpretací zákona řadu specifik, přičemž vůle účastníků smlouvy při vytváření smlouvy a její interpretaci hraje zásadní roli. V případě smluv (třebaže často také psaných právníky) je nutno zohlednit, že jejich autoři často nejsou schopni koherentní struktury, pregnantní terminologie ani systematického uspořádání.
29. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a korespondujícího ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny.
30. Poslední z uvedených úvah odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení. Skutečná vůle účastníků smlouvy má prioritu nad formálním projevem této vůle.
31. Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu přímo poznatelný. Vůli je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy.
32. Je nemožné, v obecné rovině, přesně vyjádřit hierarchii jednotlivých interpretačních argumentů ani specifikovat okolnosti, za nichž má mít jednotlivý argument přednost před argumentem jiným. Jinak řečeno, objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví.
33. Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.
Aplikace obecných principů na věc stěžovatelů
34. Jak bylo již výše uvedeno, za účelem řešení vlastní životní situace spočívající ve ztrátě původně vlastních bytových prostor stěžovatelé uzavřeli s vedlejším účastníkem v návaznosti na kupní smlouvu ze dne 11. 12. 2006 "dohodu o narovnání", kterou zjevně byla zohledněna skutečnost, že stěžovatelé předmětný rodinný dům s pozemky prodali vedlejšímu účastníku za cenu nižší než tržní a po vystěhování z rodinného domu museli řešit uspokojení své bytové potřeby, a za tím účelem se vedlejší účastník zmíněnou dohodou prakticky zavázal doplatit za jemu převedené nemovitosti zbytek tržní ceny nemovitostí.
35. Po posouzení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě odvolací soud - přílišným formalismem při interpretaci a aplikaci ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů - odepřel autonomnímu projevu vůle smluvních stran obsažené v "dohodě o narovnání" důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely.
36. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o narovnání pro neurčitost Ústavní soud považuje za nepřípustný formalismus, zcela odhlížející od skutečné vůle účastníků smluvního vztahu. Nebyl navíc respektován požadavek priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Byl tak popřen princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principem právního státu vyvěrajícím z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
37. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. 33 Cdo 1607/2016-308 Ústavní soud neshledal žádné porušení některého z ústavně zaručených základních práv a svobod. Nicméně z důvodu právní jistoty bylo nezbytné spolu s rozsudkem odvolacího soudu zrušit i toto rozhodnutí.
38. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, neboť z něj nebylo zřejmé, zda jejich osobní a majetkové poměry to vyžadovaly.
39. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu pro porušení základních práv a svobod plynoucích z čl. 2 odst. 3 Listiny, resp. čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
18. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něj upustil dle ustanovení § 44 věty první zákona o Ústavním soudu.