Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Vackova 44, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009 č. j. 8 Tdo 1055/2009-1095, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2009 č. j. 6 To 28/2009-1042 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009 č. j. 39 T 8/2008-989, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009 č. j. 39 T 8/2008-989 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon" nebo "tr. z."), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Šlo v pořadí již o druhý odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně, kdy předchozí odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.
10. 2008 byl k odvolání stěžovatele usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. 6 To 101/2008 v celém rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně. Stěžovatel podal i proti nynějšímu druhému odsuzujícímu rozsudku ze dne 26. 1. 2009 odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 č. j. 6 To 28/2009-1042 tak, že napadený rozsudek zrušil a podle ustanovení § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr.
ř."), nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1 tr. z. a uložil stěžovateli trest v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Na rozdíl od soudu nalézacího odvolací soud vypustil ze skutkové věty rozsudku motiv jednání. Ke stěžovatelem podanému dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 9. 2009 č. j. 8 Tdo 1055/2009-1095 stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud neměl pro závěr k otázce motivu oporu v provedeném dokazování a proto odvolací soud motiv jednání ze skutkové věty vypustil. Podle názoru stěžovatele je však motiv spáchání trestného činu v rámci dané skutkové podstaty (10-15 let) rozhodující, a to přinejmenším z hlediska výše trestu. Stěžovatel připomíná, že nový zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), podle motivu rozlišuje vraždu a zabití.
Soudy obou stupňů však na zjišťování motivu jeho údajného jednání zcela rezignovaly. V rámci provedeného dokazování měl zásadní místo znalecký posudek MUDr. H., který uzavřel, že sebevražda dvěma výstřely není z hlediska anatomického vyloučena, pouze z hlediska soudně-lékařského je považována za méně pravděpodobnou. Tyto závěry potvrdila po vrácení věci Vrchním soudem při svém výslechu v rámci hlavního líčení také znalkyně z oblasti psychologie MUDr. P., která uvedla, že i z psychologického hlediska je varianta sebevraždy méně pravděpodobná.
Z odůvodnění obou rozsudků ale podle stěžovatele nevyplývá, které konkrétní důkazy zvyšují tuto "menší míru pravděpodobnosti" obsaženou v závěrech obou znalců, při níž neexistují sebemenší pochybnosti, že trestný čin spáchal stěžovatel. Rozhodně k tomuto závěru nepřispěli svědci, kteří v podstatě vypovídali jen k širšímu kontextu událostí a jejich výpověď snad může mít jistou váhu pouze stran motivu jednání. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že některé závěry policejní expertízy v rovině indicií spíše vyvracejí závěry znaleckých posudků o jednání stěžovatele (nebyly zjištěny povýstřelové zplodiny na rukou ani obočí stěžovatele, na stěžovatelově těle nebyly zjištěny ani žádné modřiny svědčící o fyzickém střetu, jedna z nábojnic byla nalezena vně vozidla).
Nalézacímu soudu se nepodařilo ustanovit "skupinu osob", k níž by měl stěžovatel vzhledem k jeho údajnému jednání nějaký vztah.
4. Stěžovatel dále argumentuje principy spravedlivého procesu, ustanoveními trestního řádu vylučujícími libovůli a požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že se podle jeho přesvědčení dostatečně nezabývaly jeho obhajobou a jím přednesenými námitkami. Nepřípustnou libovůli spatřuje stěžovatel i v tom, že odůvodnění obou odsuzujících rozsudků jsou téměř identická, kdy stejný důkaz za stejných podmínek jsou soudy schopny vyložit dvakrát během jednoho měsíce diametrálně odlišně, a to bez zdůvodnění, jak k tomuto názoru přišly.
Na druhé straně bylo podle názoru stěžovatele provedeno mnoho důkazů, které přímo vyvracejí tvrzení obžaloby. Obecné soudy ve stěžovatelově případě porušily i Ústavním soudem zformulovanou zásadu zákazu deformace důkazů, spočívající ve vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Vyšetřování v přípravném řízení bylo podle stěžovatele vedeno nedůsledně, neboť ze strany policistů nebyly za účelem zjištění přítomnosti povýstřelových zplodin odebrány vzorky z pod jeho nehtů.
Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly, ohledně viny stěžovatele, byl s ohledem na absenci přímých důkazů založen na nepřímých důkazech a vzhledem k jejich nedostatečnosti se tak závěr soudů podle názoru stěžovatele ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obecné soudy postupovaly přímo proti zásadě in dubio pro reo, kdy téměř vždy, když vyvstaly pochybnosti o průběhu skutkového děje, vyložily indicie v neprospěch a k tíži stěžovatele. Stěžovatel v tomto ohledu ve své argumentaci odkazuje i na některá rozhodnutí Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
12. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k důkaznímu řízení a k hodnocení provedených důkazů. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Stěžovatel snáší argumenty, které podle jeho názoru zpochybňují závěry soudů, že se měl dopustit předmětného trestného činu, kdy při absenci přímých důkazů bylo jeho odsouzení založeno pouze na nepřímých důkazech a obecné soudy tak nerespektovaly presumpci neviny a pravidlo in dubio pro reo.
13. Ústavní soud ze spisového materiálu ověřil, že ve věci bylo opakovaně provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy hodnotily v průběhu trestního řízení skutková zjištění opakovaně a učiněné skutkové a právní závěry ve svých rozhodnutích dále upřesňovaly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, což se plně vztahuje i na vyvození právního závěru o vině stěžovatele ve vztahu ke skutkovému základu věci. Ústavní soud ze spisového materiálu nezaznamenal, že by obecné soudy vyložily učiněná skutková zjištění v neprospěch stěžovatele, a že by celé trestní řízení bylo vedeno v duchu stěžovatelem tvrzené presumpce jeho viny.
14. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li Ústavní soud libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé.
Ústavní soud však při posuzování předmětné ústavní stížnosti libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení práva stěžovatele na obhajobu, jež by odůvodňovala jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Ke stěžovatelovým skutkovým námitkám uvedeným v ústavní stížnosti se již obšírně vyjádřily nalézací i odvolací soud v napadených rozhodnutích (č.l. 996-1012, 1045-1050), která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, a jež podle názoru Ústavního soudu nevybočila z mezí ústavnosti. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho ústavně zaručených základních práv ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
15. Stěžovatel dále namítá, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na zjišťování motivu jeho jednání, jehož se měl údajně dopustit, ač tento je v rámci dané skutkové podstaty rozhodující, a to přinejmenším z hlediska výše trestu. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud konstatuje, že se s ní již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud, který v rozhodnutí o dovolání zdůraznil, že u dané skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr z. motiv jednání jejím zákonným znakem není (č.l. 1097-1098). Odvolací soud, který ze skutkové věty rozsudku motiv jednání vypustil, vzal při zvažování trestu ukládaného stěžovateli v úvahu všechny okolnosti jeho jednání a výše trestu ponechal v první polovině dané trestní sazby.
16. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
17. K zásahu do práva na poskytnutí soudní ochrany, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, dojde především tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo na soudní ochranu.
18. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Tak je tomu i v posuzované věci.
19. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval tvrzené porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu