Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Fakultní nemocnice Bulovka, sídlem Budínova 67/2, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem, sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1341/2023-234 ze dne 28. srpna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 321/2022-204 ze dne 1. prosince 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 109/2021-167 ze dne 27. června 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky, sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 9, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla 31. března 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb (rámcová smlouva) na dobu pěti let podle § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a podle vyhlášky č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. V čl. XI bodu 1 této smlouvy je uvedeno, že právní vztahy mezi účastníky se v otázkách neupravených právními předpisy v oblasti veřejného zdravotního pojištění a poskytování hrazených služeb a smlouvou řídí obchodním zákoníkem. Následně byly uzavírány dodatky k této smlouvě pro jednotlivé kalendářní roky. Pro rok 2016 šlo o dodatky uzavřené v březnu 2016. Náklady skutečně vynaložené stěžovatelkou na poskytování hospitalizační péče pojištěncům vedlejší účastnice byly v roce 2016 vyšší než částky náležející stěžovatelce podle sjednaných dodatků (náklady činily přibližně 134 miliónů Kč, vedlejší účastnice uhradila na základě uzavřeného dodatku na akutní hospitalizační péči přibližně 116 miliónů Kč). Stěžovatelka se proto žalobou domáhala přibližně 18 miliónů Kč jako rozdílu mezi jí nutně vynaloženými náklady na poskytování akutní hospitalizační péče v roce 2016 očištěnými od jiných relevantních zdrojů financování a úhradami provedenými vedlejší účastnicí.
3. Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vyšel z toho, že právo na úhradu zdravotních služeb poskytnutých v roce 2016 nemohla založit rámcová smlouva uzavřená v roce 2013 v režimu obchodního zákoníku, proto se na promlčení uplatněného práva vztahují právní předpisy účinné po 1. lednu 2014, tedy občanský zákoník. Vzhledem k délce promlčecí lhůty, datu podání žaloby a vznesené námitce promlčení uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť žalobou uplatněné právo je promlčené. Současně se zabýval i tím, zda právo vůbec vzniklo, se závěrem, že nikoli, neboť takové právo nevyplývalo ani ze smlouvy, ani ze zákona.
4. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatelky potvrdil. Souhlasil se závěrem obvodního soudu, že právo stěžovatelky, bez ohledu na to, zda právo na plnění vzniklo či nevzniklo, je promlčeno. Dovodil předně, že plnění požadované stěžovatelkou nebylo smluvně podloženo - stěžovatelka nepožadovala plnění, na kterém se s vedlejší účastnicí dohodla úhradovým dodatkem, ale právě plnění nad ujednaný rámec. Proto se na promlčení nemohl vztahovat režim rámcové smlouvy "založený na obchodním zákoníku" a čtyřletá promlčecí lhůta. Ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že uplatněný nárok neplynul ani z žádného předpisu. Městský soud se také ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že dostala-li se stěžovatelka do ztráty, šlo ve smyslu judikatury, na kterou obvodní soud správně poukázal, o přípustné podnikatelské riziko.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelky, že obecné soudy aplikovaly právní úpravu, která v době vzniku smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí neexistovala, a posoudily otázku promlčení mimo rámec tvrzení účastníků řízení, čímž se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, shledal postup obecných soudů souladný se svou judikaturou, a nikoli překvapivý. Dodal, že ohledně otázky nesprávného právního posouzení promlčení práva (dovolací otázka č. 3) stěžovatelka nesplnila náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku uvedeného nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. V dovolání tak nebyl relevantně zpochybněn jeden z právních závěrů (promlčení práva), na němž byl založen závěr městského soudu o nedůvodnosti žaloby. Přípustnost dovolání již proto nemohly založit další otázky. Dovolání odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
6. Stěžovatelka namítá, že obvodní soud použil právní úpravu účinnou ke dni uzavření úhradového dodatku, nikoli ke dni uzavření rámcové smlouvy. Stěžovatelka nesouhlasí s jeho názorem, že až podpisem úhradového dodatku jí vzniklo právo na úhradu poskytovaných služeb, a je přesvědčena, že tento nárok by jí vznikl tak jako tak na základě úhradové vyhlášky. Také městský soud pochybil, když hodnotil otázku promlčení způsobem, který stěžovatelka ani vedlejší účastnice netvrdily, a jeho rozhodnutí je proto ve smyslu judikatury Ústavního soudu překvapivé. Tento nesprávný postup ignoroval Nejvyšší soud, který dovodil, že právo stěžovatelky je promlčeno, ať by vzniklo podle smlouvy (úhradového dodatku), či mimosmluvně (ze zákona), aniž se zabýval otázkou, zda má být smluvní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí posuzován na základě úhradového dodatku či smlouvy. Jeho rozhodnutí je proto protiústavní pro nedostatek odůvodnění a svévoli, neboť šlo o otázku stěžejní (mající vztah k otázce promlčení). V důsledku nesprávného postupu soudů dochází v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. října 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.] k systémovému přenášení nákladů bezplatně poskytované zdravotní péče pojištěnců vedlejší účastnice, která má být hrazena z veřejného zdravotního pojištění, na stěžovatelku, a to aniž by tento postup byl reálně podroben jakémukoli zásadnímu zkoumání a hodnocení příslušnými soudy. Stěžovatelka je tak nucena zdravotní péči poskytovat, ačkoli se jejím poskytováním ocitá bez svého zavinění ve ztrátě, čímž dochází k ohrožení samotné existence stěžovatelky jakožto poskytovatele zdravotní péče, a tím i k ohrožení dostupnosti zdravotní péče v České republice.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná. Z důvodů uvedených níže v bodě 13 je ústavní stížnost proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu nepřípustná v části, ve které bylo dovolání proti rozsudku městského soudu odmítnuto pro vady.
8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Žádné takové vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
9. Pro danou věc je podstatné, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta z důvodu promlčení uplatněného práva. Stěžovatelka závěry soudů částečně zkresluje. Z odůvodnění obvodního soudu lze dovodit závěr, že právo na úhradu zdravotních služeb vzniklo až v souvislosti s úhradovým dodatkem pro rok 2016, proto je promlčeno podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. s tříletou promlčecí lhůtou, ať by vzniklo ze smlouvy (dodatku) či z předpisu. Městský soud však již jednoznačně uzavřel (bod 15), že stěžovatelka nežádá plnění ze smlouvy, nýbrž se domáhá dorovnání nad ujednaný (smluvený/dohodnutý) rámec. Není-li titulem pro takové plnění smlouva (dodatek), mohl by jím být právní předpis. Stěžovatelka setrvale opakuje, že rámcová smlouva byla ujednána v režimu obchodního zákoníku, proto podle ní námitka promlčení nemohla být důvodná, přehlíží ale, že závěr městského soudu o promlčení uplatněného práva na tom, že by šlo o plnění ze smlouvy (rámcové či úhradového dodatku či jakékoli jiné), vůbec nestojí. Další úvahy, které soudy učinily k otázce, zda stěžovatelce právo (z nějakého předpisu) plynulo (když jednoznačně neplynulo ze smlouvy), učinily pouze nad rámec (bod 16 rozsudku městského soudu a body 19 a následující rozsudku obvodního soudu), neboť i pokud by takové právo nad dohodnutý rámec z předpisu plynulo, bylo by právě promlčeno.
10. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v této části (dovolací otázka č. 3) odmítl jednak pro nepřípustnost (nepřekročení obsahu nebo rozsahu žalobního návrhu městským soudem), jednak pro vady (nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání).
11. Jde-li o první důvod odmítnutí této části dovolání, Ústavní soud dodává, že v závěru Nejvyššího soudu, že městský soud nepřekročil žalobní návrh a v tomto ohledu nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nezjistil žádné ústavněprávní vady. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu srozumitelně vysvětlil, že právní kvalifikace skutkových okolností, tj. právní důvod žaloby, není součástí vymezení předmětu sporu. Nadto uvedl, že skutečnost, ke které dospěl městský soud, tedy že žalovaný nárok nevyplývá ze zákona ani ze smlouvy, tvrdila již vedlejší účastnice ve vyjádření k žalobě. Ústavní soud se ztotožňuje s Nejvyšším soudem také v tom, že již z tohoto důvodu nemohlo být rozhodnutí městského soudu pro stěžovatelku překvapivé. Stěžovatelce nebyla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. ledna 1999 (N 10/13 SbNU 65)]. Z tohoto pohledu nelze hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak je má na mysli judikatura Ústavního soudu.
12. Jde-li o odmítnutí dovolání pro vady, Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech jeho přípustnosti. Smyslem a účelem právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání a jejich ústavně konformní interpretací a aplikací se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). Podle výroku I. tohoto stanoviska, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem v bodech 16 až 21 napadeného usnesení své závěry o nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání řádně odůvodnil. Jak je uvedeno již výše, stěžovatelka se závěrem o promlčení práva, plynulo-li by z právního předpisu, ani nepolemizuje. Pouze namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval tím, zda má být smluvní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí posuzován podle obchodního zákoníku či tzv. nového občanského zákoníku. K tomu, jak je vysvětleno již výše, však nebyl dán důvod. Rozhodnutí městského soudu nestálo na závěru o promlčení práva, které by mohlo náležet stěžovatelce ze smlouvy. Závěr o promlčení práva, které by mohlo vyplývat z právního předpisu, stěžovatelka účinně (vlastně vůbec) nezpochybnila. K této dovolací otázce neobsahovalo dovolání ani obligatorní náležitosti a bylo vadné.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem má procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, přihlíží Ústavní soud k tomu, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv. Odmítl-li Nejvyšší soud zčásti dovolání stěžovatelky pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, neměl tak ani prostor, aby úvahu o přípustnosti o této části dovolání učinil. Je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu potřeba na dovolání stěžovatelky v části, jíž bylo odmítnuto pro vady, hledět tak, jako by je vůbec nepodala. Proto je ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu a obvodního soudu v tomto rozsahu nepřípustná. Ústavní soud pro úplnost dodává, že závěru, že právo na dorovnání plateb za rok 2016, pokud by plynulo (alespoň) z právního předpisu (když ze smlouvy neplyne), se promlčuje v režimu občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014, tedy uplynutím tříleté promlčecí lhůty, nikoli podle obchodního zákoníku ve čtyřleté promlčecí lhůtě, nejde z ústavního hlediska nic vytknout a - jak uvedl již Nejvyšší soud a jak plyne i z ústavní stížnosti - stěžovatelka tento závěr ani účinně nevyvrací.
14. Nejvyšší soud ve svém usnesení srozumitelně stěžovatelce vysvětlil, proč se za situace, kdy stěžovatelkou nebyl relevantně (zákonem předvídaným způsobem) zpochybněn závěr o promlčení práva, nemohly založit přípustnost dovolání ostatní dovolací otázky. Spočívalo-li totiž rozhodnutí městského soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 občanského soudního řádu. Své závěry podpořil Nejvyšší soud odkazem na svou ustálenou judikaturu a Ústavní soud v jeho postupu neshledává nic protiústavního.
15. Řízení před obecnými soudy posuzuje Ústavní soud jako celek. Nezpochybnila-li stěžovatelka řádně ústavnost jednoho z důvodů, který vedl k zamítnutí žaloby a který obstojí samostatně, je nadbytečné se zabývat argumentací (nadto učiněnou nad rámec nosného důvodu rozhodnutí), jež směřuje proti ústavnosti jiného samostatného důvodu; v opačném případě by šlo pouze o tzv. akademické rozhodnutí bez přímého dopadu do právní sféry účastníků (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 412/23 ze dne 7. března 2023 nebo sp. zn. III. ÚS 1467/15 ze dne 18. října 2016).
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 8. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu