USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Bulovka, se sídlem v Praze 8, Budínova 67/2, identifikační číslo osoby 00064211, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalované Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, identifikační číslo osoby 47114304, zastoupené doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, o zaplacení 18 203 794 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 109/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 70 Co 321/2022-204, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 6. 2022, č. j. 12 C 109/2021-167, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 62 823 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Žalobou podanou dne 28. 6. 2021 se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 18 203 794 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o doplacení rozdílu mezi náklady, jež musela skutečně nutně vynaložit na poskytování služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění pojištěncům žalované v roce 2016, a úhradami uskutečněnými ze strany žalované na tyto služby za totéž období plynoucími ze smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb uzavřené mezi účastnicemi včetně dodatků, tj. žádala o uhrazení doplatku, který jí podle jejího názoru náleží s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Žalobkyně v roce 2016 účelně vynaložila na akutní hospitalizační péči poskytnutou pojištěncům žalované náklady ve výši 134 385 748 Kč. Žalovaná ovšem na základě uzavřeného úhradového dodatku uhradila na tuto péči jen částku 116 181 954 Kč. Dle žalobkyně má přitom úhrada za poskytnuté zdravotní služby co do výše odpovídat alespoň účelně vynaloženým nákladům za tyto služby, a to i v tom případě, že mezi sebou strany uzavřely smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb a smluvní volnost stran je zde omezena specifickou veřejnoprávní regulací.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 27. 6. 2022, č. j. 12 C 109/2021-167, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu o zaplacení 18 203 794 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 314 116 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 125 646 Kč (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně, tj. že účastnice řízení spolu dne 31. 1. 2013 uzavřely smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb č. 1NEM_00011, na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytovala sjednané zdravotní služby a žalovaná tyto (v mezích smlouvy) hradila, a to v souladu s § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), a vyhláškou č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. K této smlouvě byl účastnicemi pro rok 2016 uzavřen úhradový dodatek č. NEM/2016 ze dne 1. 3. 2016, ve kterém byla sjednána výše úhrad vycházející do značné míry z vyhlášky č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016 (dále též jen „vyhláška č. 273/2015 Sb.“), a ve kterém si strany ujednaly, že výše úhrady bude zahrnovat individuálně smluvně sjednanou složku úhrady, úhradu formou případového paušálu a ambulantní složku úhrady, přičemž referenčním obdobím bude rok 2014. Žalovaná na základě vyúčtování ze dne 28. 6. 2017 zaplatila žalobkyni na úhradu za poskytnutou hospitalizační péči za rok 2016 částku 116 181 954 Kč, přičemž žalovaná proti vyúčtování neuplatnila námitky.
4. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se žalobou vůči žalované nedomáhala zaplacení závazku plynoucího ze smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb, neboť žádná z účastnic v průběhu řízení ani nesporovala, že by žalovaná neposkytla žalobkyni platby, ke kterým se zavázala úhradovým dodatkem. Žalobkyně požadovala dorovnání účelně vynaložených nákladů nad rámec úhrad ujednaných v této smlouvě, resp. v úhradovém dodatku, které ovšem nebylo „smluvně podloženo“. Na žalobkyní požadovanou částku se tak nemůže vztahovat režim rámcové smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb „založený na obchodním zákoníku“. Z tohoto důvodu se ve věci neuplatí čtyřletá, nýbrž pouze tříletá promlčecí lhůta podle § 629 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že se žalobkyně o tom, kolik jí bude celkem uhrazeno, dozvěděla již z vyúčtování dne 28. 6. 2017, její nárok se promlčel, neboť žaloba byla soudu doručena až dne 28. 6. 2021, tj. až poté, co tříletá promlčecí lhůta marně uplynula.
5. Odvolací soud se zároveň ztotožnil se skutkovým a právním závěrem soudu prvního stupně ohledně vlivu regulace cen na podnikání žalobkyně. Jestliže účastnice uzavřely úhradový dodatek, byť odkazující na úhradovou vyhlášku č. 273/2015 Sb., šlo o dohodou určený způsob úhrady, jenž musel odrážet alespoň průměrnou cenu poskytovaných zdravotních služeb. Žalobkyně přitom nijak neprokázala, že by pro ni bylo sjednání úhradového dodatku (ceny poskytovaných hospitalizačních služeb odkazující na úhradovou vyhlášku) zvlášť nevýhodné, nebo že by se bez zvláštního důvodu odchylovalo od obvyklých podmínek sjednávaných v obdobných případech. Podle odvolacího soudu tak soud prvního stupně správně s odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15, usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 989/21, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), uzavřel, že hledat spravedlivé určení ceny poskytnuté zdravotní péče je možné toliko v případě, kdy se pojišťovna a poskytovatel péče na ceně nedohodnou. Jestliže se proto žalobkyně v řešené věci dostala do ztráty, šlo o následek jejího přípustného podnikatelského rizika. Odvolací soud se ztotožnil i s posouzením, které učinil soud prvního stupně „pouze na okraj“ k námitkám žalované, a též neshledal důvod odchýlit se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 31 Cdo 3142/2006 (jenž je v rozsudku soudu prvního stupně, na který napadené rozhodnutí odkazuje, nesprávně uveden pod sp. zn. „31 Cdo 3172/2006 Sb.“), a nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99 (jenž je v rozsudku soudu prvního stupně nesprávně citován jako „IV ÚS 387/99 ze dne 1. 1. 2000“), podle nichž na regulaci cen zdravotních služeb nedopadá regulace zákona o cenách, neboť je úhradová vyhláška ve vztahu k tomuto zákonu zvláštním právním předpisem.
6. Odvolací soud tudíž uzavřel, že nárok žalobkyně je jednak promlčen, jednak se žalobkyně domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z žádného právního předpisu. To, co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bylo, přičemž požadavek na plnění nad rámec sjednaného postrádá z hlediska hmotněprávní úpravy jakékoliv opodstatnění. Považovala-li přitom žalobkyně za právní titul k plnění porušení práva na podnikání, nelze tomuto právnímu názoru podle odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené přisvědčit.
7. Rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně (oba výslovně v celém jejich rozsahu), napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, v
němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení obou napadených rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek: 1) Zda mohou soudy neaplikovat výkladová pravidla ve smyslu § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a i přesto učinit závěr o obsahu smlouvy. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu). 2) Zda mohou soudy za pomoci užití výkladu zjistit, který výklad smlouvy je „ústavně a zákonně konformní“, a přesto uzavřít, že správný je ten výklad, který ústavně a zákonně konformní není. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího (a Ústavního) soudu, kdy napadený rozsudek podle žalobkyně „současně závisí na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
3) Zda mohou soudy aplikovat právní úpravu, jež neexistovala v době uzavření smluvního vztahu, a když, tak „za jakých okolností při současné změně rozsahu a obsahu právního jednání ze strany soudu“. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího (a Ústavního) soudu.
4) Zda mohou soudy aplikovat judikaturu Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, týkající se oblastí sociálních služeb „a z ní vyplývající závěry i na oblast zdravotních služeb v obecnějším rozsahu, než který je výslovně v takové judikatuře uveden“. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího (a Ústavního) soudu, případně rozsudek „závisí na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
5) Je-li v úhradovém dodatku k rámcové smlouvě, uzavřené podle § 17 zákona č. 48/1997 Sb. v souladu s vyhláškou č. 618/2006 Sb., sjednána dohoda o podřízení se právní úpravě přímo (nikoliv analogicky) aplikovatelné, přičemž je stranami výslovně sjednáno, že individuální složka úhrady, bude-li sjednána, bude předmětem zvláštního dodatku, jenž však nebyl uzavřen, či jím není individuální složka úhrady vůbec nijak řešena, je nutné i na takový úhradový dodatek nahlížet jako na dohodu o ceně. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, resp. tato otázka doposud „nebyla vyřešena“.
6) Jestli v případě, že by bylo možné považovat odkaz na přímo aplikovatelný právní předpis (úhradovou vyhlášku) za sjednání dohody o ceně, je i za takových okolností vyloučena aplikace zákona o cenách. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. jde o otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
8. Na rámec výše vymezených otázek žalobkyně v dovolání poukázala i na další pochybení soudů obou stupňů, která měla za „způsobilá k přezkoumání Nejvyšším soudem pro rozpor s jeho rozhodovací praxí“ a která vymezila otázkami: 7) Je procesně přípustné, aby soud za určitých okolností neprovedl důkazy navržené jednou ze stran, případně aby se v odůvodnění rozhodnutí zcela nevypořádal s námitkami a argumentací účastníka řízení? 8) Může soud bez použití zákonných a judikaturních výkladových pravidel právních jednání dojít k závěru o rozdílnosti obsahu nebo rozsahu žalobního návrhu. 9) Za jakých okolností je právně přípustné, aby tvrzení účastníka řízení o výkladu smlouvy zachovávající její účel a smysl, a to způsobem zachovávajícím její platnost, byla rozporně s nimi interpretována jako tvrzení neplatnosti smlouvy, případně neplatnosti některého jejího dodatku. 10) Je možné, aby soud druhého stupně odkázal ve svém odůvodnění na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a přitom své rozhodnutí odůvodnil v určitých částech zcela rozdílně od odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl, přičemž se ztotožnila s právním posouzením věci soudy nižších stupňů a uvedla, že v dovolání není uvedena žádná ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od níž by se měly soudy obou stupňů odchýlit, ani žádná relevantní právní otázka, na níž by napadená rozhodnutí závisela, jež by nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
11. V prvé řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovoláním výslovně napadla nejen rozsudek odvolacího soudu, ale také rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád ovšem neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud z tohoto důvodu řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil, protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem procesní podmínky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
12. Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Tvrdila-li žalobkyně, že při řešení otázky 3) se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, neboť hodnotil otázku promlčení uplatněného nároku „oproti obsahu tvrzení a důkazů stran“ mimo rámec jejich smluvního vztahu, a dovodil tedy „obsah žalobního nároku způsobem“, který strany netvrdily, čímž došlo k aplikaci „nepřiléhavého právního předpisu“, pak odkaz na tento rozsudek není případný a nemůže založit přípustnost dovolání, jež by měla spočívat v odchýlení se od závěrů v něm vyslovených.
V tam posuzované věci odvolací soud přisoudil více, než bylo požadováno žalobou (úrok z prodlení za dobu, za kterou nebyl v žalobě požadován). V nyní posuzované věci odvolací soud nerozhodl o něčem jiném, než bylo předmětem žaloby, v níž se žalobkyně s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu domáhala zaplacení rozdílu mezi náklady, jež musela skutečně nutně vynaložit na poskytování služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění pojištěncům žalované v roce 2016 a úhradami uskutečněnými ze strany žalované na tyto služby podle smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb uzavřených mezi účastnicemi včetně dodatku pro rok 2016.
Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě vychází ze závěru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vyplývá ze skutkových tvrzení, jež umožňují nárok posoudit po právní stránce i podle jiných norem, než navrhuje žalobce, popř. dovolují-li výsledky dokazování podřadit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než jaké se žalobce dovolává, je soud povinen nárok tímto způsobem posoudit. Právní kvalifikace skutkových okolností, tj. právní důvod žaloby, není součástí vymezení předmětu sporu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, či ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3078/2022). Odvolací soud proto v projednávané věci nepřekročil „obsah žalobního nároku“ a v tomto ohledu nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když uzavřel, že požadovaný nárok žalobkyně na zaplacení účelně (nutně) vynaložených nákladů (v rozsahu převyšujícím smlouvou dohodnuté plnění) za poskytnutou zdravotní péči pojištěncům žalované nevyplývá z ujednaní stran (ze smlouvy) ani z právního předpisu.
Nadto i žalovaná již v prvním vyjádření k žalobě ze dne 22. 12. 2021 uvedla, že nárok uplatněný žalobou neuznává, protože „se domnívá, že žádný takový nárok nevyplývá ani z platného práva ani ze závazků mezi žalobkyní a žalovanou“, a zcela „absentuje právní důvod, na jehož základě se žalobkyně domáhá nároku v žalobě“. Není tedy správné ani tvrzení žalobkyně v dovolání, že odvolací soud posoudil otázku promlčení „oproti obsahu tvrzení a důkazů stran“.
15. Ze stejného důvodu nemůže být napadený rozsudek ani překvapivý, jak v rámci argumentace k otázce 3) uváděla žalobkyně v dovolání s tím, že jí odvolací soud neposkytl možnost na „neočekávaný zvrat reagovat“, a odchýlil se tak od nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13. Otázka právního důvodu, resp. absence právního titulu požadovaného plnění totiž byla mezi stranami sporná již od samého počátku řízení. Ačkoliv tedy soud prvního stupně při řešení otázky promlčení vycházel z předpokladu, že nárok na úhradu zdravotních služeb poskytnutých v roce 2016 vznikl žalobkyni až v souladu s uzavřením dodatku pro rok 2016 (tj. po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a že i (tvrzené) právo na úhradu poskytnutých zdravotních služeb se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014, nemohl být pro žalobkyni nijak překvapivý závěr odvolacího soudu, který i při posouzení otázky promlčení dovodil, že požadovaný nárok žalobkyně na úhradu nákladů, jež musela skutečně nutně vynaložit na poskytování služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění pojištěncům žalované v roce 2016 nad rámec nákladů jí uhrazených podle smlouvy a jejího dodatku (příp. podle úhradové vyhlášky) neplyne ani z právního jednání stran (z uzavřené smlouvy), ani z úhradové vyhlášky či jiného právního předpisu. Žalobkyně měla v průběhu řízení možnost se vyjádřit k tomu, na jakém základě má být otázka promlčení požadovaného nároku posuzována, což také činila a tvrdila, že by měla být posuzována podle obchodního zákoníku s ohledem na to, že smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb byla sjednána v režimu obchodního zákoníku, kterým by se tedy měl řídit i vztah mezi účastnicemi ve vztahu k uplatněnému nároku. Pouhá skutečnost, že odvolací soud se v napadeném rozsudku neztotožnil s tímto právním názorem žalobkyně, neznamená, že jde o překvapivé rozhodnutí. Odvolací soud se tak od žalobkyní citované judikatury neodchýlil.
16. Pro úplnost lze dodat, že k samotné námitce nesprávného právního posouzení promlčení nároku, tj. k námitce aplikace nesprávného právního předpisu při posouzení promlčení nároku, kterou žalobkyně též uplatnila v souvislosti se svou dovolací argumentací k otázce 3), pak žalovaná nedostála požadavkům kladeným na dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř.
17. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
18. Může-li být dovolání přípustné jenom podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). K projednání dovolání nepostačuje jen pouhá citace § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak musí být z obsahu dovolání patrno, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
19. K samotné námitce aplikace nesprávného právního předpisu na otázku promlčení žalobkyně v dovolání jen obecně uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a případně i Ústavního soudu. Žalobkyně tím však řádně nevymezila, v čem spatřuje ve vztahu k této námitce splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání ve vztahu k této námitce není zřejmé, od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu (vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem obsahu této rozhodovací praxe) se měl odvolací soud odchýlit aplikací nesprávného právního předpisu při posouzení promlčení nároku. Žalobkyně žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu (či Ústavního soudu) v tomto smyslu necitovala, neparafrázovala ani jinak neoznačila.
20. Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Dovolání je proto vadné ve vztahu k námitce, jež se v rámci otázky 3) týkala aplikace nesprávného právního předpisu při posouzení promlčení nároku žalobkyně.
21. V dovolání tak s ohledem na výše uvedené nebyl relevantně zpochybněn jeden z právních závěrů (promlčení nároku), na němž byl založen závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby. Přípustnost dovolání již proto nemůže založit otázka 4), jejímž prostřednictvím žalobkyně dále vytýkala odvolacímu soudu, že aplikoval na zjištěný skutkový stav judikaturu, jež na věc nedopadá, a tím se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2776/2018, odkazovala na judikaturu Ústavního soudu (mimo jiné na nálezy ze dne 18.
7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15), ze které podle ní plyne ochrana před protiústavním přenášením nákladů za poskytované zdravotní služby na jejich poskytovatele, a poukazovala na zásah do ústavního práva podnikat, tj. zpochybňovala druhý závěr odvolacího soudu, na němž bylo napadené rozhodnutí současně založeno, podle kterého existence smluvního ujednání při zachování zásady pacta sunt servanda neumožňuje úhradu nákladů žalobkyni nad rámec smluvně dohodnutých podmínek a taková dohoda není způsobilá zasáhnout do práva žalobkyně podnikat (jinak řečeno zpochybňovala též odvolacím soudem přijaté řešení otázky právních následků ujednání o úhradě zdravotních služeb).
Spočívalo-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popřípadě není- li dovoláním relevantně napaden) i současně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
22. Stejně tak již nemohou přípustnost dovolání založit otázky 1), 2), 5) a 6), neboť ani odlišné řešení těchto otázek již nebylo způsobilé zpochybnit závěry, které odvolací soud přijal ve vztahu k promlčení uplatněného nároku. Jejich prostřednictvím žalovaná povětšinou namítala nesprávnost předpokladů, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení právních následků ujednání o úhradě zdravotních služeb, tj. které se týkaly nesprávnosti druhého ze závěrů, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí (vedle posouzení nároku jako promlčeného). Prostřednictvím otázek 1) a 2) totiž žalovaná namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21) a Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99) při interpretaci úhradového dodatku, když dovodil, že došlo ke sjednání ceny, či přesněji, že došlo k individuálnímu smluvnímu procesu. Tvrdila, že z úhradového dodatku nevyplývá pro skutečnou vůli stran jiný důsledek, než jaký plyne z právních předpisů v případě jeho neuzavření, a odvolací soud proto pochybil, když pominul, že k dohodě mezi stranami nedošlo a úhradová vyhláška „vznikla autoritativním rozhodnutím veřejné moci“. V rámci otázky 5) žalobkyně argumentovala tím, že s žalovanou uzavřením úhradového dodatku jen podřídily úhradu za poskytnuté zdravotní služby právní úpravě (úhradové vyhlášce), nejednalo se o dohodu o ceně, individuální cena nebyla účastnicemi ujednána, a odvolací soud se proto měl odchýlit od nálezů pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15, a dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018 (v dovolání nesprávně uvedeno „23 Cdo 505/201813“). V argumentaci k otázce 6) pak žalobkyně namítala, že soudy nesprávně posoudily aplikaci zákona o cenách. Podle jejího názoru bylo potřeba zkoumat, zda ujednání úhradového dodatku není s tímto zákonem v rozporu, resp. zda je v případě, že by bylo možné považovat odkaz na úhradovou vyhlášku za sjednání dohody o ceně, vyloučena aplikace zákona o cenách. Odvolací soud se přitom podle jejího názoru při posouzení této právní otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, případně mělo jít o otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
23. Prostřednictvím otázek 7) až 10) žalobkyně v dovolání fakticky namítá vady řízení, jež podle ní měly spočívat v neprovedení jí navržených důkazů, resp. v tom, že se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zcela nevypořádal s jejími námitkami a argumentací, že změnil rozsah a obsah žalobního nároku, že jeho rozhodnutí ani rozhodnutí soudu prvního stupně není dostatečně odůvodněno a je nepřezkoumatelné, a že odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale následně své rozhodnutí odůvodnil v určitých částech „zásadně rozdílně“.
24. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci). Dovolací soud by proto k jejich případné existenci mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což však v řešené věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o těchto procesních pochybeních nezahrnují žádnou právní otázku řešenou odvolacím soudem (otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), která by tak splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
25. Nadto lze k odkazům žalobkyně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, a na nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09, od nichž se měl v souvislosti s těmito námitkami podle tvrzení žalobkyně odvolací soud odchýlit, dodat, že odklon od citované judikatury dovolací soud neshledal. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Odvolací soud se přitom námitkami žalobkyně zabýval a v dostatečném rozsahu se s nimi v rámci své vlastní argumentace vypořádal (uvedl vlastní argumentaci, která svým obsahem vyvrací argumentaci žalobkyně), vysvětlil též, v čem se s posouzením soudu prvního stupně ztotožňuje a v čem spočívá částečná odlišnost jeho právního posouzení věci. Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
26. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tj. i v rozsahu části výroku I, jíž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání však není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti výrokům o nákladech řízení. 27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady). 28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu